CHÓR JARNÍCH VOD.
Čas zdá se neviděným ptákem býť, jenž rozpjal křídla sterá
a spěšným, nedočkavým mávnutím mlh šlojíř rozhrnuje.
Ve kštice lesů duje větrů proud, jenž nikde nevyvěrá
a po něm oblak pěna bělostná bez cíle bludně pluje.
Jak zvonce stád by stříbrem zvonily na horách u jezera,
jak řetěz, poutající lodice, by chřestil do večera,
jak podkůvky by cvakly v kameny, divoce sestupuje,
stržemi bez jezův a bez hrází jde horských samot dcera.
A po všech bocích zelenavých hor se vodstva s výše valí,
za břehy vzpínají se daleko a v kraj se rozlévají,
jak klíče jara brány pramenů by tajně zotvíraly.
Údolí hluboká svou náručí se v šíři rozpínají,
bělostná těla v skoku zachytí až s převysoké skály
v panenském proudu vody vrhnou se, jež v lůně země spaly.
I samotářské lesní studánky po mechu přetékají,
jak ptačí znavené by zástupy si na ně posedaly.
Na blatech rovin v mocný veletok se všechny vody pojí,
hladina jako v bouři zmítá se, vlnami k nebi vzrůstá,
pokrývá nivy, mosty strhuje a v teskném nepokoji
do polí ztracených se rozlévá a na pastviska pustá,
a jak by v oddechu si dřímala, ve žlebích mrtvě stojí
a čeká, až se vlny pošinou tam v předu ve předvoji,
kde clonou hebkou lehce vyvstala nad obzor pára hustá,
kde v tichém usínání večera se snoubí slunce dvojí...
14
A v tichu, o půlnoci březnové, kdy země se celá chvěla
neznámým štěstím, novým početím, žní velkých předtuchami,
kdy bílá luna, němá přadlena, svá vlákna rozestřela,
svým jasem přežádoucí přeludy tu rýsovala tmami
a vodstva prozářila hluboko do stříbrna a běla,
v tom tichu mrtvém vlny vstávaly jak oslavená těla
a ruce jejich sáhly v snění strun, jež kosmu hlubinami
od země ku hvězdám jsou napjaty; a píseň vodstev zněla.
* *
*
Lože v horách osamělá,
v kterých jsme se narodily,
obletuje pták i včela;
libella a motýl bílý
dívají se do hlubin.
Plachá srna běží v mechu,
k napajedlu hlavu kloní.
A v posledním mroucím echu
praskající ledy zvoní.
Před paprskem prchá stín.
Lýkovci se zdobí stráně,
doly opět sněženkami.
Opozděné Anděl Páně
zalétá sem ozvěnami
ze vzdálené dědiny.
15
Život tisícerým tvarem,
tonem, barvou okouzluje,
vítěz nad smrtí a zmarem
na hrobech se obnovuje,
tajemný a jediný.
Petrklíče planou v seči,
pryskyřicí voní chvojí.
Mlčení je tady řečí,
jíž se srdce znepokojí,
znepokojí na věky.
My jsme tady také spaly,
mlčení jsme naslouchaly:
v touze tulácké jsme vstaly,
po kamenech tancovaly
ve svět štěstí daleký...
* *
*
Divoké pohoří, ozdob se růžemi planými,
na mýti v červenci zkrášli se zralými jahodami.
My se zas vrátíme v ticho tvé cestami tajnými
my se zas vrátíme s ptáky, a oblaky bájnými
usednem na tvoje vrcholy, uštvány nehodami...
Bez hnutí, mlčící, budeš tu v požáru slunce stát,
pastevců písním a bučení dobytka naslouchati.
Žízni tvé nejsladší doušek dá chladivé rosy pád,
hrom bude veliké ticho tvé bouřemi skandovať,
za nocí lyrických budou se ve tvůj klín roje hvězd slétovati.
16
Týčíš se vysoko k nebesům v pozadí za námi
a my jdem’ od tebe, nechápem žal tvého ovdovění:
prošly jsme propastmi, zlomeny skalními hranami,
živé však, neklidné letíme řečiště branami
a když se potkáme s družkami, splýváme v opojení.
A jak se nížíme v doliny, mírní se i náš spěch,
v zátokách mlčících poutá nás hlubina zádumčivá,
v soutěskách hlučíme, spoutány v dílnách a ve mlýnech
soumarem lidským jsme nerady... V toužných snech
k moři se valíme, kde perel truhlice odpočívá.
*
Tam nedočkavě spěcháme, kde mocném ve příboji
o břehy vlny tříští se a písčinami valí,
v odlivu zpět se vracejí, v noc hvězdami se strojí,
u paty skály omšelé šeptají v nepokoji,
zázračnou horou z pohádky, hle, povstávají v dáli.
Kdo s námi takto jíti chceš, ó pojď, skoč s výše břehů,
unesem’ tvoje radosti, unesem’ tvoje hoře
a na svých ňadrech ponesem’ tě v laškujícím běhu
a tvoji hlavu vložíme až ke dnu v hlubin něhu.
Ó pojď, ni chvíli neváhej; slyš, v dáli hučí moře!
(Já odplouti chci s vámi
na věky do daleka,
neste mne temnotami,
vrzte mne hlubinami
na lože Smrti měkká!)
17
V rhytmu stále pozměněném zvoní naše jízda,
v daktylu naráží o skály, – a jambem v propast padá,
trochej vážný po hladině vlnu k vlně skládá
a hoj! – stržemi se hrnem’ v kamenitá hnízda!
(A já jsem vaším bratem,
jenž s vámi v moře padá.
Na prestolu tam zlatém
sudiček sedí řada
s života kolovratem,
a novou nit mi spřádá.)
Ó moře, moře hlubokosti,
ó moře, moře tajemnosti!
Znaveny o tvých bouřích sníme,
o lodí praskotu, majáku potopení,
kdy tancem šíleným se opojíme,
a plavci bludnému přinesem’ vykoupení.
A v jitro růžové, až přijde utišení,
se zvednem’ v oblaka co lehká pára,
jež k rodným horám zpět ze vrátí,
pokropit’ pouvadlé květy jara,
první dny letní rosou vykoupati.
(Má slova neste ve svém hlase hřmícím,
vryjte je bleskem v čela horám spícím.
A dívce, která blouditi tam bude,
v klín sneste červenkové růže rudé!)
Ó moře, moře hlubokosti,
ó moře, moře tajemnosti...
18