ŽENCOVA PÍSEŇ PŘI BROUŠENÍ KOSY.

ŽENCOVA PÍSEŇ PŘI BROUŠENÍ KOSY.
Poletoval vánek kolem zrcadla mé kosy, klasy spící probouzel a stébla rozhrnoval od prvního rozednění, od hodiny rosy, dechem mojí rodné země celého mne ovál, vyvolené jméno v sluch mi sladce intonoval. Ptačí hejno poplašeně polem přeletělo, klidným křídlem holub sivý nad vrbami mával, v oblakovém voze slunce nad propastmi jelo, a když jasem probuzený kraj se zachvěl, vstával, oslněné dary leta v obilí mi dával. Mlhy jitřní odvalily se a v dálce bledly, neohraničený obzor v šíř se otevíral, konců jeho zraky moje nikde nedohlédly: polních květů prostý věnec jím se rozestíral, moře žita rozvlněné protínal a svíral. Slyšel jsemjsem, jak zrno bílé v plných klasích praská, kterak puká a se drolí, moukou přeplněné, rozsýpá se marnotratně v brázdu, jež jak vráska starostlivě vyryta je v lány rozdělené hladem naším vyssáté a daní přetížené. Zřel jsem maku divokého hořeť plamen rudý; hořel prudce, vyzývavě mezi mými klasy jak by pyšně říci chtěl, že není lán můj chudý, když si může ozdobiti přepychově vlasy pro potěchu básníkův a zahálčivé chasy. 67 Náhle výhní objalo mne slunce červencové, v lázeň vonnou nořil jsem se, athlet opálený, na mé tváři zaplanuly růže ruměncové a v můj lehký oděv práce, spěchem rozhalený, laskajícím proudem šlehal vítr rozžhavený. Rythmem volným, bez kvapu jsem klasy kosou sžínal, ale mocným rozmachem jsem srážel stébel kupy, neb na všechny hladovící jsem se rozpomínal, neboť zřel jsem zveselených dětí pestré tlupytlupy, pro něž snopy nové mouky svezem do chalupy. Kam se dívámdívám, všude vidím v předaleku kraje obraz sebe, zatopený v obilí a kvítí, tvrdé paže silných postav, kterým kadeř vlaje, bratří těla osmahlá zřím mlčky k nebi čníti. Povstali jsme na souvrati kosy nabrousiti. V této chvíli jak by štěstí líbalo nás rtoma... Lehce brouskem pohlazena lesklá ocel zvoní a my všichni slyšíme se, cítíme: jsme doma, naše klasy novým chlebem sladce pro nás voní, žňový poklad otvírá se zrovna jako loni. Obřadem je práce naše na obilném poli, uctíváním života, jenž plody své nám dává, ovocem a mlékem plní rozorané doly, činí, aby v bílou mouku změnila se šťáva, hlubinami mraky vodí, bouře rozpoutává. Láskyplně zasekneme nabroušenou kosou, jak bychom si s kadeřemi odběraček hráli, jež za námi strniskem jdou bílou nohou bosou... Míjí čas... A květy vadnou, neboť slunce pálí. Ale my jsme nový pokos přece započali... 68