NÁSTROJ HOŘÍCÍ.

František Taufer

NÁSTROJ HOŘÍCÍ.
Sáhni zlehka ruko, v srdce struny živé, v moře tónů neklidné a vylov perlu z něj, skrytý drahokam, jenž jasy opojivé prostře v slavných kadencích jak harfa, čaroděj. Uhoď do vln mraků, kaž jim bouří hřmíti, rozlíti se vesmírem od pekel do nebes, v blescích dálných sluncí duhami se skvíti, zvěstí rájů vrácených, kde nepomíjí ples. Pokyň spícím větrům, nad lesy ať letí, lyra korun staletá ať mocně zazvučí: roje ptačí uzříš větry prorážeti, klesnou s nesmrtelnou písní tobě v náručí. Učiň, paprsky ať v nitro tvoje padnou a krev tvoji v oheň změní žhavým dotknutím, v květy plamenné, jež smrtí neuvadnou, neb vždy znova vyraší pod nebes klenutím. A pak přikaž tichu, které vládne písni, srdce, nástroj hořící, ať stlumí dechem svým; tóny nejsladší, jež muka lásky tísní, naposled ať vyloudí mu lkáním hrobovým. 24