POLNÍHO KVÍTÍ BRATR.

František Taufer

POLNÍHO KVÍTÍ BRATR.
Ba nejdu již, jen stojím v tichu polností. Je pozdě; nedaleko do večera. Snad, až se ticho ještě větší rozhostí, kdos’ donese mi kalich plný milosti, nesměle vyjda z nejistého šera. Či opět večer smutný, jako včera byl, síť svoji rozhodí nad mlžné nivy, by pouze chvíle marnosti z nich vylovil? Tu zavru oči: ztratil jsem svůj cíl, jsem polních květů bratr mlčelivý. Neb jako ony vadnu v snění žíznivém, kdy čas můj bezútěšně v dáli pluje a vítr žhoucí v divém roztoulání svém mi klamnou píseň s teskným motivem poryvem stejným věčně opakuje. Na zemi chladnoucí se skloním v rosný chlad a uslyším, jak kroky tajemnými se temnem plíží Smrt po cestě vonných mát, z mrtvého života pro duchovější hlad skutečnost novou přede prsty svými... 60