POLNÍHO KVÍTÍ BRATR.
Ba nejdu již, jen stojím v tichu polností.
Je pozdě; nedaleko do večera.
Snad, až se ticho ještě větší rozhostí,
kdos’ donese mi kalich plný milosti,
nesměle vyjda z nejistého šera.
Či opět večer smutný, jako včera byl,
síť svoji rozhodí nad mlžné nivy,
by pouze chvíle marnosti z nich vylovil?
Tu zavru oči: ztratil jsem svůj cíl,
jsem polních květů bratr mlčelivý.
Neb jako ony vadnu v snění žíznivém,
kdy čas můj bezútěšně v dáli pluje
a vítr žhoucí v divém roztoulání svém
mi klamnou píseň s teskným motivem
poryvem stejným věčně opakuje.
Na zemi chladnoucí se skloním v rosný chlad
a uslyším, jak kroky tajemnými
se temnem plíží Smrt po cestě vonných mát,
z mrtvého života pro duchovější hlad
skutečnost novou přede prsty svými...
60