JITŘNÍ PÍSEŇ V KRAJI PRACUJÍCÍCH.

JITŘNÍ PÍSEŇ V KRAJI PRACUJÍCÍCH.
Vstal něžný červánek na nebi blankytovém, sen noci poslední chvěl ještě haluzemi. Hlas zvonů kovový se nesl velkým slovem v paprscích slunečních a pozdravoval zemi. Zem’ vystoupila z par jak svěží dívka mladá, v travnatých úbočích jí rosa třpytila se jak slzy démantné; a nekonečná vnada polností obilných se rozložila v jase. A něha nesmírná se jitřním vánkem lila do osluněných lích a klasy kolébala, ze květů dýchala, ve hnízdech šveholila, když země z paprsků si žhavý závoj stkala. Tu ženci po cestách se k dálným polím brali, jich kosy leskly se a slunce zrcadlily. A v mocném rozmachu když na souvrati žali, písněmi zašuměl kraj domácí a milý. Jim zralá úroda se štědře v pokos kladla, a hymna skřivánčí, jež pramenila s výší, jim prškou lahodnou do srdcí tvrdých padla, kouzelně zazněla jak náraz slastných číší. A v šíru dalekém se tisíc postav mihlo a tisíc myšlenek, modlitba v duších snících, na tisíc přeludů se v parách k nebi zdvihlo, za nimi rozpjaly se ruce pracujících. * 64 Veškera úroda pod nebem červencovým již velkým bohatstvím a tíží svou se kloní do začernalých brázd a příštím chlebem novým tak sladce v neklidný sen hospodářům voní. Ovoce zrající již rdí se přislíbením na větvi zelené, k nám dolů nakloněné. Snad brzy upadne pod vánku políbením všem kteří čekají, do ruky otevřené. A kovův úroda, jež rostla v nitru země, již člověk dobýval, do temných šachet schýlen, z nečistých sloučenin se odděluje jemně a květem rozkošným nám navrací se z dílen. A barva živoucí, jež v luzích ohněm plála, ve štětci malířově nové světy tvoří, a snivá myšlenka, jež v rosném poli spala, na plátně zobrazena do věčnosti hoří. l slovo, mince otců v brázdě vyoraná, v ražení novém zvoní do snů pokolení, do ticha básníků, do azurného rána, jak zvonů slavných nejslavnější hlaholení. Tisícem útvarů, hle, hmota mrtvá zkvétá, když člověkovy ruce jí se dotýkají. Květ s květem snoubí se a v kytici se splétá, a květy nejkrásnější mluví k nám o ráji. * 65 Již často jako vás, ó šťastní hospodáři, mne pýcha jímala nad rozvlněním klasů, když pole měnilo se ve sluneční záři v komnatu skvoucí, připravenou k hodokvasu. A s vámi trpěl jsem, když unavené ruce nad prací zoufale jste náhle založili a zřeli v nedůvěře, neklidu a muce na žatvu vadnoucí, nad níž jen vítr kvílí. Znám tíhu vašich snů, jež navštíví vás v noci, kdy bouře živelná se nade krajem vznáší, zem’ pluje v oblacích, vrak bez vůle a moci, a vaše naděje jak svíce ve tmách zháší. Dnes jdete svojí žní s pohledy vítěznými, a píseň lahodná se v duše vaše střásá, jak harfa milostná zní tóny líbeznými nad polem zvlněným, až nad oblaky jásá. A krokem laškovným nad vámi slunce mladé jak posel žití věčného jde hlubinami, síť žhavých paprsků na všechny věci klade, duhové perle loví mezi travinami. Vám zlato trysklo z lůna země kamenného, a vašim dětem korunami královskými jsou věnce modrých chrp a máku plamenného... A všem nám jitro otvírá se sliby obrovskými. 66