JITŘNÍ PÍSEŇ V KRAJI PRACUJÍCÍCH.

František Taufer

Vstal něžný červánek na nebi blankytovém, sen noci poslední chvěl ještě haluzemi. Hlas zvonů kovový se nesl velkým slovem v paprscích slunečních a pozdravoval zemi. Zemvystoupila z par jak svěží dívka mladá, v travnatých úbočích rosa třpytila se jak slzy démantné; a nekonečná vnada polností obilných se rozložila v jase. A něha nesmírná se jitřním vánkem lila do osluněných lích a klasy kolébala, ze květů dýchala, ve hnízdech šveholila, když země z paprsků si žhavý závoj stkala. Tu ženci po cestách se k dálným polím brali, jich kosy leskly se a slunce zrcadlily. A v mocném rozmachu když na souvrati žali, písněmi zašuměl kraj domácí a milý. Jim zralá úroda se štědře v pokos kladla, a hymna skřivánčí, jež pramenila s výší, jim prškou lahodnou do srdcí tvrdých padla, kouzelně zazněla jak náraz slastných číší. A v šíru dalekém se tisíc postav mihlo a tisíc myšlenek, modlitba v duších snících, na tisíc přeludů se v parách k nebi zdvihlo, za nimi rozpjaly se ruce pracujících. Veškera úroda pod nebem červencovým již velkým bohatstvím a tíží svou se kloní do začernalých brázd a příštím chlebem novým tak sladce v neklidný sen hospodářům voní. Ovoce zrající již rdí se přislíbením na větvi zelené, k nám dolů nakloněné. Snad brzy upadne pod vánku políbením všem kteří čekají, do ruky otevřené. A kovův úroda, jež rostla v nitru země, již člověk dobýval, do temných šachet schýlen, z nečistých sloučenin se odděluje jemně a květem rozkošným nám navrací se z dílen. A barva živoucí, jež v luzích ohněm plála, ve štětci malířově nové světy tvoří, a snivá myšlenka, jež v rosném poli spala, na plátně zobrazena do věčnosti hoří. l slovo, mince otců v brázdě vyoraná, v ražení novém zvoní do snů pokolení, do ticha básníků, do azurného rána, jak zvonů slavných nejslavnější hlaholení. Tisícem útvarů, hle, hmota mrtvá zkvétá, když člověkovy ruce se dotýkají. Květ s květem snoubí se a v kytici se splétá, a květy nejkrásnější mluví k nám o ráji. Již často jako vás, ó šťastní hospodáři, mne pýcha jímala nad rozvlněním klasů, když pole měnilo se ve sluneční záři v komnatu skvoucí, připravenou k hodokvasu. A s vámi trpěl jsem, když unavené ruce nad prací zoufale jste náhle založili a zřeli v nedůvěře, neklidu a muce na žatvu vadnoucí, nad níž jen vítr kvílí. Znám tíhu vašich snů, jež navštíví vás v noci, kdy bouře živelná se nade krajem vznáší, zempluje v oblacích, vrak bez vůle a moci, a vaše naděje jak svíce ve tmách zháší. Dnes jdete svojí žní s pohledy vítěznými, a píseň lahodná se v duše vaše střásá, jak harfa milostná zní tóny líbeznými nad polem zvlněným, nad oblaky jásá. A krokem laškovným nad vámi slunce mladé jak posel žití věčného jde hlubinami, síť žhavých paprsků na všechny věci klade, duhové perle loví mezi travinami. Vám zlato trysklo z lůna země kamenného, a vašim dětem korunami královskými jsou věnce modrých chrp a máku plamenného... A všem nám jitro otvírá se sliby obrovskými.

Patří do shluku

viditelný, mystický, tajemný, tajemství, vegetace, tisíciletí, mlčení, magický, závrať, agonie

372. báseň z celkových 1655

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. TMOU V LUHU... (Hermor Lilia)
  2. SLZA (Arnošt Procházka)
  3. PRAHA ZPÍVÁ! (Xaver Dvořák)
  4. DIVOKÁ ORLICE (Rudolf Medek)
  5. zmije (Stanislav Kostka Neumann)
  6. POSLEDNÍ VĚŠTBA. (Jaroslav Vrchlický)
  7. PŘÍCHOD PROROKŮ. (Antonín Sova)
  8. Ó ROZKOŠ ŽIVOTA. (Karel Babánek)
  9. SLUNCE VYŠLO! (Karel Boromejský Hájek)
  10. LUBUŠA (Stanislav Kostka Neumann)