Vstal něžný červánek na nebi blankytovém,
sen noci poslední chvěl ještě haluzemi.
Hlas zvonů kovový se nesl velkým slovem
v paprscích slunečních a pozdravoval zemi.
Zem’ vystoupila z par jak svěží dívka mladá,
v travnatých úbočích jí rosa třpytila se
jak slzy démantné; a nekonečná vnada
polností obilných se rozložila v jase.
A něha nesmírná se jitřním vánkem lila
do osluněných lích a klasy kolébala,
ze květů dýchala, ve hnízdech šveholila,
když země z paprsků si žhavý závoj stkala.
Tu ženci po cestách se k dálným polím brali,
jich kosy leskly se a slunce zrcadlily.
A v mocném rozmachu když na souvrati žali,
písněmi zašuměl kraj domácí a milý.
Jim zralá úroda se štědře v pokos kladla,
a hymna skřivánčí, jež pramenila s výší,
jim prškou lahodnou do srdcí tvrdých padla,
kouzelně zazněla jak náraz slastných číší.
A v šíru dalekém se tisíc postav mihlo
a tisíc myšlenek, modlitba v duších snících,
na tisíc přeludů se v parách k nebi zdvihlo,
za nimi rozpjaly se ruce pracujících.
Veškera úroda pod nebem červencovým
již velkým bohatstvím a tíží svou se kloní
do začernalých brázd a příštím chlebem novým
tak sladce v neklidný sen hospodářům voní.
Ovoce zrající již rdí se přislíbením
na větvi zelené, k nám dolů nakloněné.
Snad brzy upadne pod vánku políbením
všem kteří čekají, do ruky otevřené.
A kovův úroda, jež rostla v nitru země,
již člověk dobýval, do temných šachet schýlen,
z nečistých sloučenin se odděluje jemně
a květem rozkošným nám navrací se z dílen.
A barva živoucí, jež v luzích ohněm plála,
ve štětci malířově nové světy tvoří,
a snivá myšlenka, jež v rosném poli spala,
na plátně zobrazena do věčnosti hoří.
l slovo, mince otců v brázdě vyoraná,
v ražení novém zvoní do snů pokolení,
do ticha básníků, do azurného rána,
jak zvonů slavných nejslavnější hlaholení.
Tisícem útvarů, hle, hmota mrtvá zkvétá,
když člověkovy ruce jí se dotýkají.
Květ s květem snoubí se a v kytici se splétá,
a květy nejkrásnější mluví k nám o ráji.
Již často jako vás, ó šťastní hospodáři,
mne pýcha jímala nad rozvlněním klasů,
když pole měnilo se ve sluneční záři
v komnatu skvoucí, připravenou k hodokvasu.
A s vámi trpěl jsem, když unavené ruce
nad prací zoufale jste náhle založili
a zřeli v nedůvěře, neklidu a muce
na žatvu vadnoucí, nad níž jen vítr kvílí.
Znám tíhu vašich snů, jež navštíví vás v noci,
kdy bouře živelná se nade krajem vznáší,
zem’ pluje v oblacích, vrak bez vůle a moci,
a vaše naděje jak svíce ve tmách zháší.
Dnes jdete svojí žní s pohledy vítěznými,
a píseň lahodná se v duše vaše střásá,
jak harfa milostná zní tóny líbeznými
nad polem zvlněným, až nad oblaky jásá.
A krokem laškovným nad vámi slunce mladé
jak posel žití věčného jde hlubinami,
síť žhavých paprsků na všechny věci klade,
duhové perle loví mezi travinami.
Vám zlato trysklo z lůna země kamenného,
a vašim dětem korunami královskými
jsou věnce modrých chrp a máku plamenného...
A všem nám jitro otvírá se sliby obrovskými.