KDYŽ Proroci z nových světů se blížili, světlá noc splývala k moři.
Je rybáři uzřeli první z bárek zamlklých, zátokou křižujících,
jichž plachty špinavým oranžem bloudily po světlých mlhách.
I nechali makrel zlatomodrých a krabů do chaluh stočených
a Městem se rozešli po krčmách mluvíce o Prorocích.
Na pobřeží Města ležely stožárů obrovských stíny
a ponuré věže zasněných katedrál v měsíčním světle...
A jen se zjevili Proroci, jakoby obrovský polyp
se roztáh a smršťoval, choulil se, vzdýmal a týčil,
hned Město oživlo davy a okna i arkýře, sloupy,
spěch divoký přetékal do stmělých zátok,
i staleté paláce mrtvé a domy měšťáků úzké
i chatrče oživly slepené z hlíny na konci Města,
spěch divoký valil se s šumem v plazivém rytmu
i řinkotem kopyt rytířských ořů
i dusotem prašných žebráckých škorní...
Pak ulicí světlou šli... Tu náhle obrovské vzhořelo Město
a zástupů černých mrakem se zatáhlo rostoucím z koutů.
Po větru hadry vlály s bizzarních vyhublých těl
a horečně, dychtivě žhoucí plály oči.
Ty zástupy rostly, rostly jak zvětralé ponuré zdi,
na kterých se neuchyt lichotný, přissávající se břečťan.
A zrovna tam stáhly se hrozivě, echo budíce náměstím,
kde z rána heroldi jeli před průvodem triumfalným,
král v zlatohlavu s Neronskou, tvrdě řezanou hlavou,
sbor biskupů, diplomatů a filantropických paní,
řad kněží v ornátech zlatých a měšťanů nahrbených,
a zrovna tam pod tribunou, kde z rána prapory vlály,
kde advokáti národa slavili svátek Nepřemožitelnost
„toho zázračného, toho silného lidu,“
kde zrána heroldi troubili před králem v hermelínu, –
tam hadry vlály s podivných bizzarních těl,
a celá Bída z Města a z Moře a z krajů dalekých
svá roztáhla chapadla přes všecky věže a přes všecky lodi
a přes všecky okolní hory až k obloze mlčky rostla...
A kdosi ze zástupu zvolal:
„Vy jste-li proroci, jste-li vy apoštolé,
k nám napřed promluvte. Milionů bolest je bolestí naší.
My zdáme se divocí, hrozní, že strhané visí nám svaly,
my vyvrženci jsme vylezli z děr jak prašivé krysy,
z žil země a z vod po krásném tom dojemném ránu,
v němž veliká slavnost byla (však nevíme dosud čeho).
K nám promluvte a ne tam k těm, k těm, kteří nás dosud vraždí,
a u nás svlékněte škorně, na tvrdou zem ulehněte
a s našimi dětmi pojezte, s námi se pomodlete,
a naše prahy a naše stoly požehnejte!
Vy jste-li proroci, vy jste-li apoštolé,
vy jste-li z nás a z našeho lidu a s námi-li trpíte, s námi,
nuž kterého Boha jste proroci? Zda těch, kteří dávno jsou mrtvi,
či těch, kteří rodí se, aby nás na Zemi přišli spasit,
a řekli: Ty, Zacharie jsi tolik již trpěl, žes o srdce přišel.
Teď nikdo se nenajde, aby tě rozšlápnul jako božího červa
a nedopustí, bys hladem skřípal tak příliš zdravými zuby,
a když se k večeru setmí, tvá dcera již nepůjde do ulic nikdy.
Ti bozi řeknou: Zde máš a sprav si člunky na prohnilém stavu.
A neznámá ruka ti pohladí při tom tvou bezbožnou, lysou hlavu:
ta dá ti přec v každé poledne vydělat na kus chleba a mísu s rejží.
To jiný, panečku, začne život. A prsa naší mámy se nalejou jinak,
ten nejmenší také chce žít... Nuž jste-li vy proroci, dneska
k nám pojďte a promluvte k nám a prahy nám požehnejte!
A proroci naslouchali těm řečem, když nové zástupy rostly...
Vše, vše, čím zápasil člověk, čím podléhal dlouho, čím pokořen býval,
čím bičován byl a čím byl po zemi smýkán, vše rozbrázdilo jim líce,
strof biblických moudrostí vrásky jim na čele květly
a tajemství Nových Světů jim žhnulo z přivřených retů.
A nejstarší z proroků děl:
„My přišli z Onoho Království.
Tam k Bohům se nemodlí Slabí ni k Satanu Silní a Pyšní,
tam neumírá se v zápasu s Násilím s hlavou v blátě,
tam tisíce Slabých den nepohřbí v černých peleších Bídy,
tam zákonem Srdce a Rozumu vyrovnává vše Život
a paprsky Zdaru a Síly na vše svou vrhají duhu,
tu duhu nad každým zrozencem s dlaní vášnivě vztaženou!
Tam prázdny jsou královské trůny... Však velkými křídly Orlů
vzduch jitřní se vzdouvá a ti, kdož bíti se mohou,
nad všemi Slabými drží svá křídla roztažená
a velikou Pýchou duchů rozkvetlých vítězným utrpením
tam rdousená Pýcha zlata a hmoty válí se na hnojištích.
Nuž o tom přišli jsme kázati králům a vám, vy v hadrech se třesoucí,
a sblížit vaše duše, aby se objaly, přišli jsme z Onoho Království.“
A druhý Prorok se zdvihnul.... Vous jeho se stříbrný zdouval,
děl k bouřícím davům: „My z království Onoho přišli...
Tam stejně se káže všem, tam stejně se tvorstvo modlí,
a svobodným, radostným životem stejně tam žehnány práhy,
tam pro všecky Slunce žeravé, silné a beze mdloby.
Vám bídným kolem a tobě tam králi na balkoně,
vám biskupové a rytíři, vám všem tam, zástupy paní,
vám všem, bíle oděné dívky, vám všem, vy bídní a šťastní,
vám všem my přišli jsme kázat: Píseň o Přerození...“
Stál bez hnutí zástup... A zklamán, ohromen naslouchal slovům,
až reptání v osamělých zaznělo skupinách, rostlo,
až zvlnilo se jak moře a přílivem stoupalo na břeh. –
– „To dlouhá však Píseň!“ kdos chraptivým zasmál se zlobným smíchem
a s balkonů tajený výsměch zaskřípnul škodolibý.
Hned obrovským davem potupný posměch zabouřil rázem,
jak bludičky přeskakoval, jak šelest listů se zdýmal,
jak tisíc by okovů zařinklo spoutaných rukou i nohou,
hadry se k nebesům vzduly na podivných, vyhublých tělech
mrzáci pitvorně vyli a hetéry pokřikovaly,
ve světle lamp žlutém se rudé pochodně zavlnily,
jich jiskry se šinuly v snopech na dláždění rozhlodané,
po vlasech vyžilých žen, jež větrem se rozdouvaly,
nad černými pěstěmi davů, vztýčených do výše vzpurně.
Pak znova hlas drsný a dusivý náměstím starým se zdvihnul:
„O, nejste vy proroci! Nejste! Kdybyste proroci byli,
to město, tu páchnoucí rakev, tu byste vykropili.
Proč nešli jste rovnou zporážet krámy zlatokupců
a pokořit ty, kdož vzali nám řeč i mozek i srdce
i ty, kdož nevinnost vzali našim stárnoucím dcerám,
i ty, kdož daní života naše zabili syny,
ty všecky, jež rozmnožil Osud pro pokolení příští...
O, nejste vy proroci! Nejste!“ A zařvaly znovu davy
a kolem Proroků kruhy se těsně stahovaly...
„Jsou smluveni!“ kdosi teď vzkřik', jsou podplaceni! Tak podle
nás umlčet, uspat nás jdete a pod sítěmi schytat.
Jste vyslanci těch, kdož ráno si zasedli u pohárů
a teď tam krhavě šilhají s radnice balkonů, oken,
tam s oken hradních a paláců.
Smluveni jste, já pravím,
Ta Smrt však již hne se, jež po celé roky nehnutě čněla
nad Městem s rudými křídly, a zamávne jimi mocně
(tak tribun těch nejnižších děl) a obří černé věže
své stíny protínat budou na krví lepkavé dlažbě,
na rudých loužích se shlížet budou svalené domy,
po kotníky zabořené ty poslední postavy prchat...
A pěsti se hrozící zdvihly nad hlavami zvlněnými...
Král mračný ponuře seděl a s balkonu tupě hleděl
a nehnul brvou: Pak zasmál se tichým, tak tenkým smíchem
a řek: „toť veselé, vskutku. A maškarní dekorace
ty věže vzadu jak plátnem jsou pohřebním potaženy.
Ty pěstě, můj kancléři, vidím však raději věsit se k zemi
než hrozit k nebi... Kde zůstaly při tom jezdcové moji?
Ty pěstě chci dolů, dolů... Ať biskup slouží mši slavnou
a žezlo mi dejte ze slonové kosti a korunu z démantů zlatou,
plášť šarlatový. Nač ještě otálejí má vojska?
Či nemohou zapomenout, že syny jsou těchto otců?
Za mrtvé rebelly všecky nechť mše se slouží....“
Pak dusné šero
na Město v mlhách černější od moře bojácně táhlo
a v krvavých světlech vzeplálo očima zděšenýma.
Do stínu se krčilo Město a vlny úzkostně lkaly
na modře rozdychnutém, sinavě ztrnulém moři.
Teď zástup se uvolnil, řval a mlčící starce vlek' s sebou,
za vousy je rval a štval je a pitvořil po nich hlasy.
Po zvonicích šplhala mládež, po sloupech a vypuklých římsách,
na kandelábrech sta viselo postav jak přezrálé hrozny,
jak slzy černé...
Pak dusným mlhavým šerem
vstal pomalý rachot bubnů...
Z těch úderů poplašně zrodil
se divoký řev a zděšení, nadávky, hrozné klení,
všech bezhlavý útěk, hromady sražené k zemi;
kams k moři otevřenému zástupy prchaly tryskem
a v domech úzkých se kryly a v loděnicích a člunech.
Pak zařinkla kopyta koní a bodáky zablýskly temnem...
Ze zděšené vřavy, ze zástupů postavivších se v zápas
– tak holé a černé pěstě proti vztaženým mečům –
jen jediný z Proroků zachráněn stanul tu na pobřeží,
kde z rákosin lkajících bylo zřít široké moře
a roztrhnuv roucho, zaplakal hrozným a tichým pláčem:
„Náš nepřišel dosud čas... neb nedůvěřuje Slabost,
by nikdo ji neseslabil až k mdlobě, a nedůvěřuje Síla,
by nikdo ji nezměnil v Slabost. Vše, získané věky,
jak skála stojí. Až Kosmos tragickou divokou silou
v své obnově nechá zaniknout vyžilým světům,
a Duše až na trůn vstoupí přes všecky skácené modly,
pak nebude pokořených před svědomím lidským,
pak nebude zardousených před tváří Boha“...
A šelest slyšeti bylo, jak někdo by dlouze plakal,...
skrz třtiny se moře s černými loděmi zrcadlilo
a odlesk požárů rudých z bran Města přeskakoval,
tmou zvony poplašně duněly snivou nocí.
Od téhož autora:
Realistické sloky. Praha. 1890.
Květy intimních nálad. Praha. 1891.
Z mého kraje. Praha. 1893.
Soucit i vzdor. Praha. 1894.
Zlomená duše. Praha. 1896. (Rozebráno.)
Vybouřené smutky. Praha. 1897. (Rozebráno.)
Theodoru Mommsenovi. Praha. 1897. (Rozebráno.)
Prosa. Praha. 1898.