PŘÍCHOD PROROKŮ.

PŘÍCHOD PROROKŮ.
1899.
[165] I. I.
KDYŽ Proroci z nových světů se blížili, světlá noc splývala k moři. Je rybáři uzřeli první z bárek zamlklých, zátokou křižujících, jichž plachty špinavým oranžem bloudily po světlých mlhách. I nechali makrel zlatomodrých a krabů do chaluh stočených a Městem se rozešli po krčmách mluvíce o Prorocích. Na pobřeží Města ležely stožárů obrovských stíny a ponuré věže zasněných katedrál v měsíčním světle... A jen se zjevili Proroci, jakoby obrovský polyp se roztáh a smršťoval, choulil se, vzdýmal a týčil, hned Město oživlo davy a okna i arkýře, sloupy, spěch divoký přetékal do stmělých zátok, i staleté paláce mrtvé a domy měšťáků úzké i chatrče oživly slepené z hlíny na konci Města, spěch divoký valil se s šumem v plazivém rytmu i řinkotem kopyt rytířských ořů i dusotem prašných žebráckých škorní... [167] II. II.
Pak ulicí světlou šli... Tu náhle obrovské vzhořelo Město a zástupů černých mrakem se zatáhlo rostoucím z koutů. Po větru hadry vlály s bizzarních vyhublých těl a horečně, dychtivě žhoucí plály oči. Ty zástupy rostly, rostly jak zvětralé ponuré zdi, na kterých se neuchyt lichotný, přissávající se břečťan. A zrovna tam stáhly se hrozivě, echo budíce náměstím, kde z rána heroldi jeli před průvodem triumfalným, král v zlatohlavu s Neronskou, tvrdě řezanou hlavou, sbor biskupů, diplomatů a filantropických paní, řad kněží v ornátech zlatých a měšťanů nahrbených, a zrovna tam pod tribunou, kde z rána prapory vlály, kde advokáti národa slavili svátek Nepřemožitelnost „toho zázračného, toho silného lidu,“ kde zrána heroldi troubili před králem v hermelínu, – tam hadry vlály s podivných bizzarních těl, a celá Bída z Města a z Moře a z krajů dalekých svá roztáhla chapadla přes všecky věže a přes všecky lodi a přes všecky okolní hory až k obloze mlčky rostla... III. III.
A kdosi ze zástupu zvolal: „Vy jste-li proroci, jste lijste-li vy apoštolé, k nám napřed promluvte. Milionů bolest je bolestí naší. My zdáme se divocí, hrozní, že strhané visí nám svaly, my vyvrženci jsme vylezli z děr jak prašivé krysy, z žil země a z vod po krásném tom dojemném ránu, v němž veliká slavnost byla (však nevíme dosud čeho). K nám promluvte a ne tam k těm, k těm, kteří nás dosud vraždí, a u nás svlékněte škorně, na tvrdou zem ulehněte a s našimi dětmi pojezte, s námi se pomodlete, a naše prahy a naše stoly požehnejte! 168 Vy jste-li proroci, vy jste-li apoštolé, vy jste-li z nás a z našeho lidu a s námi-li trpíte, s námi, nuž kterého Boha jste proroci? Zda těch, kteří dávno jsou mrtvi, či těch, kteří rodí se, aby nás na Zemi přišli spasit, a řekli: Ty, Zacharie jsi tolik již trpěl, žes o srdce přišelpřišel. Teď nikdo se nenajde, aby tě rozšlápnul jako božího červčerva a nedopustí, bys hladem skřípal tak příliš zdravými zuby, a když se k večeru setmí, tvá dcera již nepůjde do ulic nikdy. Ti bozi řeknou: Zde máš a sprav si člunky na prohnilém stavu. A neznámá ruka ti pohladí při tom tvou bezbožnou, lysou hlavu: ta dá ti přec v každé poledne vydělat na kus chleba a mísu s rejží. To jiný, panečku, začne život. A prsa naší mámy se nalejou jinak, ten nejmenší také chce žít... Nuž jste-li vy proroci, dneska k nám pojďte a promluvte k nám a prahy nám požehnejte! IV. IV.
A proroci naslouchali těm řečem, když nové zástupy rostly... Vše, vše, čím zápasil člověk, čím podléhal dlouho, čím pokořen býval, čím bičován byl a čím byl po zemi smýkán, vše rozbrázdilo jim líce, strof biblických moudrostí vrásky jim na čele květly a tajemství Nových Světů jim žhnulo z přivřených retů. A nejstarší z proroků děl: „My přišli z Onoho Království. Tam k Bohům se nemodlí Slabí ni k Satanu Silní a Pyšní, tam neumírá se v zápasu s Násilím s hlavou v blátě, tam tisíce Slabých den nepohřbí v černých peleších Bídy, 169 tam zákonem Srdce a Rozumu vyrovnává vše Život a paprsky Zdaru a Síly na vše svou vrhají duhu, tu duhu nad každým zrozencem s dlaní vášnivě vztaženou! Tam prázdny jsou královské trůny... Však velkými křídly Orlů vzduch jitřní se vzdouvá a ti, kdož bíti se mohou, nad všemi Slabými drží svá křídla roztažená a velikou Pýchou duchů rozkvetlých vítězným utrpením tam rdousená Pýcha zlata a hmoty válí se na hnojištích. Nuž o tom přišli jsme kázati králům a vám, vy v hadrech se třesoucí, a sblížit vaše duše, aby se objaly, přišli jsme z Onoho Království.“ V. V.
A druhý Prorok se zdvihnul.... Vous jeho se stříbrný zdouval, děl k bouřícím davům: „My z království Onoho přišli..přisli... Tam stejně se káže všem, tam stejně se tvorstvo modlí, a svobodným, radostným životem stejně tam žehnány práhy, tam pro všecky Slunce žeravé, silné a beze mdloby. Vám bídným kolem a tobě tam králi na balkoně, vám biskupové a rytíři, vám všem tam, zástupy paní, vám všem, bíle oděné dívky, vám všem, vy bídní a šťastní, vám všem my přišli jsme kázat: Píseň o Přerození...“ VI. VI.
Stál bez hnutí zástup... A zklamán, ohromen naslouchal slovům, až reptání v osamělých zaznělo skupinách, rostlo, až zvlnilo se jak moře a přílivem stoupalo na břeh. – 170 – „To dlouhá však Píseň!“ kdos chraptivým zasmál se zlobným smíchem a s balkonů tajený výsměch zaskřípnul škodolibý. Hned obrovským davem potupný posměch zabouřil rázem, jak bludičky přeskakoval, jak šelest listů se zdýmalzdýmal, jak tisíc by okovů zařinklo spoutaných rukou i nohou, hadry se k nebesům vzduly na podivných, vyhublých tělech mrzáci pitvorně vyli a hetéry pokřikovaly, ve světle lamp žlutém se rudé pochodně zavlnily, jich jiskry se šinuly v snopech na dláždění rozhlodané, po vlasech vyžilých žen, jež větrem se rozdouvaly, nad černými pěstěmi davů, vztýčených do výše vzpurně. VII. VII.
Pak znova hlas drsný a dusivý náměstím starým se zdvihnul: „O, nejste vy proroci! Nejste! Kdybyste proroci byli, to město, tu páchnoucí rakev, tu byste vykropili. Proč nešli jste rovnou zporážet krámy zlatokupců a pokořit ty, kdož vzali nám řeč i mozek i srdce i ty, kdož nevinnost vzali našim stárnoucím dcerám, i ty, kdož daní života naše zabili syny, ty všecky, jež rozmnožil Osud pro pokolení příští... O, nejste vy proroci! Nejste!“ A zařvaly znovu davy a kolem Proroků kruhy se těsně stahovaly... VIII. VIII.
„Jsou smluveni!“ kdosi teď vzkřik', jsou podplaceni! Tak podle nás umlčet, uspat nás jdete a pod sítěmi schytat. Jste vyslanci těch, kdož ráno si zasedli u pohárů a teď tam krhavě šilhají s radnice balkonů, oken, tam s oken hradních a paláců. 171 Smluveni jste, já pravím, Ta Smrt však již hne se, jež po celé roky nehnutě čněla nad Městem s rudými křídly, a zamávne jimi mocně (tak tribun těch nejnižších děl) a obří černé věže své stíny protínat budou na krví lepkavé dlažbě, na rudých loužích se shlížet budou svalené domy, po kotníky zabořené ty poslední postavy prchat... A pěsti se hrozící zdvihly nad hlavami zvlněnými... IX. IX.
Král mračný ponuře seděl a s balkonu tupě hleděl a nehnul brvou: Pak zasmál se tichým, tak tenkým smíchem a řek: „toť veselé, vskutku. A maškarní dekorace ty věže vzadu jak plátnem jsou pohřebním potaženy. Ty pěstě, můj kancléři, vidím však raději věsit se k zemi než hrozit k nebi... Kde zůstaly při tom jezdcové moji? Ty pěstě chci dolů, dolů... Ať biskup slouží mši slavnou a žezlo mi dejte ze slonové kosti a korunu z démantů zlatou, plášť šarlatový. Nač ještě otálejí má vojska? Či nemohou zapomenout, že syny jsou těchto otců? Za mrtvé rebelly všecky nechť mše se slouží....“ Pak dusné šero na Město v mlhách černější od moře bojácně táhlo a v krvavých světlech vzeplálo očima zděšenýma. Do stínu se krčilo Město a vlny úzkostně lkaly na modře rozdychnutém, sinavě ztrnulém moři. X. X.
Teď zástup se uvolnil, řval a mlčící starce vlek' s sebou, za vousy je rval a štval je a pitvořil po nich hlasy. Po zvonicích šplhala mládež, po sloupech a vypuklých římsách, 172 na kandelábrech sta viselo postav jak přezrálé hrozny, jak slzy černé... Pak dusným mlhavým šerem vstal pomalý rachot bubnů... Z těch úderů poplašně zrodil se divoký řev a zděšení, nadávky, hrozné klení, všech bezhlavý útěk, hromady sražené k zemi; kams k moři otevřenému zástupy prchaly tryskem a v domech úzkých se kryly a v loděnicích a člunech. Pak zařinkla kopyta koní a bodáky zablýskly temnem... XI. XI.
Ze zděšené vřavy, ze zástupů postavivších se v zápas – tak holé a černé pěstě proti vztaženým mečům – jen jediný z Proroků zachráněn stanul tu na pobřeží, kde z rákosin lkajících bylo zřít široké moře a roztrhnuv roucho, zaplakal hrozným a tichým pláčem: „Náš nepřišel dosud čas... neb nedůvěřuje Slabost, by nikdo ji neseslabil až k mdlobě, a nedůvěřuje Síla, by nikdo ji nezměnil v Slabost. Vše, získané věky, jak skála stojí. Až Kosmos tragickou divokou silou v své obnově nechá zaniknout vyžilým světům, a Duše až na trůn vstoupí přes všecky skácené modly, pak nebude pokořených před svědomím lidským, pak nebude zardousených před tváří Boha“... A šelest slyšeti bylo, jak někdo by dlouze plakal,....plakal,... skrz třtiny se moře s černými loděmi zrcadlilo a odlesk požárů rudých z bran Města přeskakoval, tmou zvony poplašně duněly snivou nocí. 173 OBSAH.
Předmluva3 JEŠTĚ JEDNOU SE VRÁTÍME5 Ještě jednou se vrátíme7 Mdlé března paprsky8 Jasný den9 Hudba teplé noci10 Largo dlouhých večerů11 Ospalá píseň13 Lethargie dozrání15 Než přijel vlak16 Deštivé jaro17 Večer18 Díky hudci19 Horčnatá noc20 Nálada21 Slunce22 Západ v srpnu23 Samota milenců24 Princezna Lyoleja25 Naivní rozhovor27 Nálada28 Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?29 Skizza k básni30 Úryvek pohádky32 Osamocení33 Srpnové večery35 V groteskním světle36 Bolest svou romanci hraje37 [175] Passáž deskriptivní38 Studie40 Smrť42 Jízdou44 Ze skizzáře umělcova45 Introdukce do pohádkové noci46 Krajina v mlze47 Mně stesklo se po máku červeném48 Agonie večera49 Podzim51 Ponurý večer52 Sloky53 Miloval jsem ty večery54 Měsíc v zimě55
ZASNĚNÝ FLIRT57
VYBOUŘENÉ SMUTKY II. A SKIZZY K NIM67 Květ nesmrtelnosti69 Evropa70 Variace předešlé myšlénky71 Staří známí72 Melancholie života73 Modlitba Satanova74 Bože velký75 Sloky76 Do světlého lesa, jenž Zapomenutím se nazývá77 Čekal jsem78 Hostina života79 Minulosť80 Naivní relief Hladu81 Hrůza zamlklé bídy83 Kosmický pohřeb84 Píseň náhlé bolesti85 Zhnusení86 Do sebe vnořen87 Když všecko odkvetlo88 Fragment89 Odcizení milenci90 Utrpení touhy91 S koncem XIX. Věku94 Po přečtení zprávy filantropických dam95 Ještě jsou orli97 Černý rytíř99 Zpíval jsem za rána102 K smrti smutno103 Skizza ku „Caritas“104 [176] Sloky105 Sentimentální chvíle106 Z velkoměstského osamění107 Píseň nenávisti108 rváčů přemožených109 závislosti    110 znepřátelení111 úzkosti    112 „Zase o jednom dni“113 Pozdrav bouřlivé noci114 Resignace115 ***116 Zamyšlení117 Ubitá Myšlénka118 Dnové119 Sloky120 Refugium121 Sloky122 Konec slavného tažení123 Šly touhy a naděje124 Sloky125 Černá píseň126 Rozednění duše127 Kosmická pouť128
MECENÁŠ129
ÚDOLÍ NOVÉHO KRÁLOVSTVÍ139 Údolí nového království141 Variace předešlé myšlénky144 Smilování145 Studny nadějí146 Ballada o radosti147 Když vládla duše149 Výčitky151 Aby přišla tak radost153 Skonejšení154 Slunce na Ostrovech Mládí155 Píseň156 Jak město orientálské157 K novému člověčenství158 Sloky o slávě160 Ano s divokou výskající radostí161 Zda v jeden Život163
PŘÍCHOD PROROKŮ165
[177] Od téhož autora: Realistické sloky. PrahaPraha. 1890. Květy intimních nálad. Praha. 1891. Z mého kraje. Praha. 1893. Soucit i vzdor. Praha. 1894. Zlomená duše. Praha. 1896. (Rozebráno.) Vybouřené smutky. Praha. 1897. (Rozebráno.) Theodoru Mommsenovi. Praha. 1897. (Rozebráno.) Prosa. Praha. 1898. E: pk; 2004 [178]