K novému člověčenství.

K novému člověčenství.
Sem sestupovali všichni, v jichž duších uzrály plody: a ty byly jejich královstvím... Bylo to jako tisíc orlů když sletí a křídly bouří nad vrcholy horstev, neb jako šum vodopádů s hor nejvyšších padající do propastí nedohledných, neb jako hukot severních moří s ledovci roztříštěnými, na kterých spí krvavé slunce, velké, oslňující... Do středu lidstva, které se zrodilo k vzniku a zmaru, pracujíc v potu tváři a zdvíhajíc chřestivé jeřáby a tisíci kladek hýbajíc a tisíci kol hučících, do středu lidstva, jež modlí se na polích při západu neb vychází ze stavenišť po práci, když se šeří: tam sestupovali, do středu lidstva, bohatí plody. Jen to bylo jejich královstvím: Zbudovat Města v duši z myšlenek, kterými výší se celý Život a všem je otevřít, všecky brány a všecky síně a všecky chrámy a všecky nejvyšší kopule a všecky nejvyšší věže, kde možno rozmlouvat s Bohem a na blízku jeho pochopit cenu člověčenství. V něm otevřít všecky závory slunečných, volných přístavů, své hrdé lodi jim nabídnout k nejodvážnějším jízdám, a všecky posadit k hostinám v palácích mramorových, je provésti v zahradách visutých, sny kde šumí, jim dáti rádce – průvodce vlídné s tou důvěrnou tváří, ty, kteří vedou, když klesají nohy na prašných cestách... [158] Jim všecky hřbitovy ukázat i pochmurné hospitály (kde nejvíc spí lásky k životu) a všecky podzemní skrýše a propasti náhlé, nad nimiž bahnitá kůra se houpá, děs záhadných pralesů, tam kde se bloudíbloudí, než den se zbudí i ticho vesnic zasněných od rána do večera i kruté mlčení rodáků, ochotných bít a zneuznat... Vše aby viděli, vpuštěni do těch zvláštních světů, jež v největších duších pod sluncem vyšedším hoří, a pochopivše, aby zas odešli na svou zem obyčejnou se vztýčenou hlavou, svobodni, s úsměvem hrdým a sladkým a poznavše neobyčejnost dobrodružné té cesty, by cítili v sobě zárodky nového člověčenství... 159