Když vládla Duše.

Když vládla Duše.
V té době, kdy vládla již Duše v údolí Nového království, tam na Severu kdes bezmocní, národy opuštění, tam zmírali nevšímáni a zapomenutí dávno ti poslední dědiční králové kdysi slavených rodů. Jich obrovských vojsk již nebylo, neb nebylo poddaných životem a nebylo dvořanů lstivých, neb nikdo se zakoupit nedal, a nebylo velkněží, kteří by planoucí zhasili světla na horách, by v zášeří dole pásli svá krotká stáda... A sláva ponurých tyranů dávno se nerodila, neb nebylo pošetilostí v národech doutnajících, ni svatých a světic nebylo, neb nebylo znesvěcení a pustých nebylo davů a zvířecích nebylo vášní... Neb Ona začala královat, veliká Duše a mocná, trůn její z trosek Věků v zažehlém zlatě planul, vše v přísvitu plavém radostně hořelo oddychujíc, den vznesl vítězné Slunce na štítu triumfálném. A rytmicky v každém srdci a ve věcích hovořila své akkordy doplňujíc a zpívajíc v paprsku každém, a svobodně v každé vlně zčeřené tryskala krve zdar každému tvoru již přinesši jeho při zrození. [149] Snad byli bídní, – leč ona v čas přišla, by dlouho ještě si při přeslicích a písních, jež zvučely zasněnou jizbou, by vzpomínali si dlouho, jak úsměvy její hřály, a ze štědré ruky jí kanuly mince z Nového království. A zoufalé zadržela a visící nad propastí v čas našla a hasnoucí křísila, utiskovatelů zlobu hned v zárodku stírala krví potřísněnými prsty. A byla všude, ve tmách i ve světlech, ve všech vteřinách. Neb ona začala kralovat, veliká Duše a mocná jak vůlí Nadčlověka zdvižená nad všední davy a jako obrovská Lampa světlem myšlénky planoucí, jasná jen sílou největších Srdcí a Rozumem největších lidí. Též nepocítila Nudy ze síly svojí jak Nero a nebála se jak Herodes příchodu nových králů, ni nestála pod Člověkem – a nestála nad člověkem, leč hořela v něm a hořela stejně v člověku každém. I ve všech věcech zpívala a z každého stromu se shýbala a z každého jara kývala a z každého prahu se dívala, hvězd sferickou písní zářila, hukotem moře stříkala a žíháním stínů hasnoucích pod hvězdami dřímala. A pod jejím trůnem lidé, ti nabyli nové ceny, ne tím, čím dosud jsou, čím mohli by ještě býti, na hořících Vrcholech ve slunci, v Městech tam na Pohoří a v rovinách dlouhých, kde obilí ve zlatých vlnách teče... 150