Princezna Lyoleja.

Princezna Lyoleja.
Churav jsem byl a ve snu z lenošky, kde jsem dřímal, slyšel jsem ukolébavku jarního večera; slyšel jsem ukolébavku kmitavých hvězd. Na staré pavlači domu tichého jako hrob, slyšel jsem ukolébavku jarního večera. Vůně i záře i ticho, černé chomáče střech, zahrady s bílými květy, blízkost chladivých vod. Divno... Jak v pohádce bývá... srdce měl churavé já. Poznal jsem, že na mne kývá princezna Lyoleja. Tak jsem ji nazval. Děcko žvatlavé, churavé já... Možná, že zas se mi zjeví princezna Lyoleja. [25] S ňader spadlými květy vždy lůžko mi přišla stlát, s loutkami stříbrných očí si ke mně chodila hrát, a stále u mne jen byla... a tak mne rozveselila... Pak, když mne uzdravila, pak... nepřišla vícekrát... Ta princezna Lyoleja... s ni byl jsem již zasnouben, když prapory na věžích šlehaly s paláce z mořských pěn, když hudeb zněl metallický hlas a slavnost již začala, – ó, jak mne zklamala princezna Lyoleja, ó, jak mne zklamala...! 26