Princezna Lyoleja.
Churav jsem byl a ve snu
z lenošky, kde jsem dřímal,
slyšel jsem ukolébavku
jarního večera;
slyšel jsem ukolébavku
kmitavých hvězd.
Na staré pavlači domu
tichého jako hrob,
slyšel jsem ukolébavku
jarního večera.
Vůně i záře i ticho,
černé chomáče střech,
zahrady s bílými květy,
blízkost chladivých vod.
Divno... Jak v pohádce bývá...
srdce měl churavé já.
Poznal jsem, že na mne kývá
princezna Lyoleja.
Tak jsem ji nazval. Děcko
žvatlavé, churavé já...
Možná, že zas se mi zjeví
princezna Lyoleja.
[25]
S ňader spadlými květy
vždy lůžko mi přišla stlát,
s loutkami stříbrných očí
si ke mně chodila hrát,
a stále u mne jen byla...
a tak mne rozveselila...
Pak, když mne uzdravila,
pak... nepřišla vícekrát...
Ta princezna Lyoleja...
s ni byl jsem již zasnouben,
když prapory na věžích šlehaly
s paláce z mořských pěn,
když hudeb zněl metallický hlas
a slavnost již začala, –
ó, jak mne zklamala
princezna Lyoleja,
ó, jak mne zklamala...!
26