Ještě jednou se vrátíme (1900)

Kniha veršů z r. 1892-1899, Antonín Sova

Diplomatická verze Ediční verze
A. SOVA:
JEŠTĚ JEDNOU
SE VRÁTÍME...
KNIHA VERŠŮ Z R. 1892 – 1899.
V PRAZE KNIHKUPECTVÍ GROSMAN A SVOBODA NAKLADATELSTVÍ 1900.
[1] TISKL ALOIS WlESNER V PRAZE.
[2] Kladu tuto knihu zvláště v oddílech I. a II. před „Vybouřené smutky“. Najdete v ní zase velké požadavky v život. Pravda, miluji jej jako kdokoliv jiný, ale rebellem proti dnešní společnosti, jež zdála se mi snižovati jeho niveau a vůbec znehodnocovati každou hodnotu duše, jsem zůstal. Odtud snad vznikaly ty bolesti nepochopitelné mnohému a připočtené na účet přílišného subjektivismu; ony však nutily mne tisíckráte pocítiti, jak bylo by krásným, kdyby dovedli lidé žíti a nechali žíti jiné. Ve všech verších, pojatých do této knihy a jež měly vyjíti před „Vybouřenými smutky“ neb aspoň současně s nimi (až na předposlední a poslední oddíl), chtěl jsem být jen zřídka rhetorem, ale vždycky lyrikem, který zvláště ve „Vybouřených smutcích II“ cílil jasně smysl všeho, co řekl, kde mnohá melancholie snu přemožena je mnohým výpadem myšlénky, což všecko je přechodem z minula do budoucna. Co se týče rázu a obsahu několika čísel, není potřebí vysvětlovati vztah nakladatele k autorovi, ani ne akcentovat právo autorovo, říci, co má na mysli. Z důvodů těch čísla ona ponechána na výlučnou zodpovědnost autorovu.
V Praze dne 1. dubna 1900.
A. Sova.
[3] JEŠTĚ JEDNOU SE VRÁTÍME...
1893 – 1896.
[5]
Ještě jednou se vrátíme...
Ještě jednou se vrátíme zamyšleni, kde prudce květ voněl; že svedl nás z cesty, když šeřivým stříbrem tekl nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme, kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděly k zahradám zmlklým. A ještě si vynajdem jednu stezku a jeden háj v horách tak celý podzimem jasný, v tolika hýřících barvách, po roztříštěných akkordech echa budeme pátrat, po tichém a pružném kroku, zda tajemné zanechal stopy. Duše, do níž se zařízly vzpomínky, vyleje v trávu tolik lyriky kanoucí v pryskyřičných krůpějích, své větve vysoké, tmavé, vykoupá v podzimním slunci, svůj štíhlý kmen protáhne šerem v míjící mraky; – to všecko v jediné chvíli, na stezce sešeřené a v hodinu západu, která tak sevře nebohé srdce..srdce... [7]
Mdlé března paprsky.
Mdlé března paprsky, stonavé, pohledy feerické jak snící, nemocné dívky, vzdušné, anaemické, bledé a nerozvité a třesavé, po dlouhém snu s prsty z bezové duše a s vlasem podobným lnu, jíž po krisi přestálé zvědavě, vtíravě zrak se zdvih a pije zem a pije vzduch a pije zvuky a barev mih... A kroky jsou nejisté, mdlý úsměv a láska k životu zas, a opilosť mdlá a nad vším ten divný, naivní žas, ty oči rozevřené vše pijí a hltají zbouřeně a myšlénky se předou volně, vzrušeně, zmateně. Mdlé března paprsky, pohledy feerické, stonavé... Jsou zahřáty louky staré? A vrby kotlavé? A duše zoufalé? A děti na slámě, vedle dobytka co na prs čekají? Ta v bídě svedená Markytka? Ti bezzubí starci, jichž srdce je rozbitý střep, žít nechce! a vzdoruje! nechce! a ponuře staví tep?... [8]
Jasný den.
Dne rozlilo se tiché, bílé moře a v lůžku ještě zatopilo mne, radostí sladkou udeřilo, radostí šílenou! – Hořely plachty bílých, drobných mráčků, zcuchány větrem snivě bijícím do trav a stromů měkkým křídlem, přes probuzené vsi... A ven a ven, kams na kraj černých lesů s havranem leskle modrým zakroužit, a na kořeny vydoupnalé se spustit ponuře!... A ven a ven s motýlem pasek světlých, s motýlem smutečním a s kobylkou, s červeným bříškem v rudých cestách jež lítá frčivě! A ven a ven..ven... Takový svátek slunce, takový svátek vůně bláznivé a smíchů zalykavých a rána světlého! Dnes lodníci, jež vezou mrtvé znaveni, by měli odpočít si, ustát chvíli v plavení do neznámých krajů při písních smutečních! [9]
Hudba teplé noci.
Noc blouznivá svítila horečkou teplých par, přes palouky rozvodněné skvrny stříbrné kladla... V ní jakoby všecky noci se slily dávných jar, a její vůně jak moře a dlouho neuchladla. Ne, ne, tvá ruka bílá již v ruce mé nehoří. Předc průvod blouznivých slov mé srdce zpívá, vše naslouchá ještě, i tráva i vlnivé pohoří, i chatrč rozcuchaná i vrba křivá; a z póla probuzeno vše slouchá, jak zvedá se zpěv marný, zpěv zašlý, zpěv pošetilý, z trav kytici zrosenou kterak čas po čase k rtům tisknu a tisknu v té sentimentální chvíli. [10]
Largo dlouhých večerů.
Z luk chladné trávy šumí píseň večerní... Je ticho nesmírné. Z mlčících sosen prořídlých žluť západu tak zvolna stéká v tůně potoka, po šedých balvanech a zvlhlém písku, po kapradí, po černých vlasech jejích a po těch rukou hebkých, stínících temně zamyšlený zrak. Ó kterak ticha byla, vášně její vybouřily tenkrát, když octli jsme se sami v skalách bazaltových; nad námi hejno racků jíkalo a sosny skřípající pod skalami šuměly v parné vůni ostružin. Tu sedala tak zamlklá na šedém balvanu, když strání protější věž černá zdvihla kříž do posledního slunce zlatých záchvěvů a roztřásla je, oslepujíc září večera, až její sladký obličej tak vzdušný, průhledný se býti zdál, ne z toho světa, zakletý, a pohádkový, němý, neživý... Ó, mlčívali jsme. Proč? Bylo lépe tak mlčet. Bylo lépe, a ruku v ruce dívat se na dlouhé večery, hasnoucí teplo travin cítit, hvězdy potopené skrz kapradí pod vodou kmitající, stín černých raků pod písčitým břehem [11] a zcela ponořeni do samoty zvučící vzdáleným zvonem, třeskem kosy, osamělým kročejem a tónem ve výšce se vlnícím, večerním letem hmyzu, nad vodami visícím v chomáčích černých na modravém nebi. A lépe bylo mlčet. Nechtěl jsem vyplašit její Duši, mojí podobnou, plačící stejně, prudkou, divokou a smutnou, jež v Jaro lidí všech a v Slunce lidí všech, v to spravedlivé Slunce nevěřila, tak zrovna jako duše moje v to Slunce, nestejně jež daří paprsky ubohé smrtelníky. Ne, já se děsil nad ní, onou sladkou, neb mnil jsem, právě Ona že mohla přec jen věřit v Jaro, Slunce, tak mladá, krásná a tak nově vzrušená, a já se bál jí, úzko bylo mi, že pouhým echem mojí duše byla její duše, jež rozbíjí se v bazaltových skalách, tím echem, které vyvoláš rád jednou a jež zní prázdně, když se stále stejně ozývá, dnes, zítra, zítra, dnes, ó, dnes i zítra... 12
Ospalá píseň.
Tou cestou pustou, proťatou v tmu lesa, nad níž se křivé větve klenou a měsíc tesklivé své šero propouští po jehličí, můj vozka jede zvolna... A nákolesník zvoní, nárazy, dupot koní ztlumeně, jednotvárně splývá ve skřípot vyschlé osy... Ospalou bzučím píseň, tu, kterou vozka začal. Vzadu se líhnou bílé mlh nebetyčné hory, za mostem v prostřed lesů... Jak šňůra natažená bez konce je ta cesta se zelenavým vedle podrostem lkavých břízek. V nich jemně prška šumí, bubnuje v svadlé listí. [13] Jak vypuštěný motýl ze stuchlé světnice, má duše těká kolem; na drahá místa sedá, otřena křídla zdvíhá... Déšť teplý šumí vzduchem. – Kams usláble a dlouze do neurčita mizí, při kmitajících hvězdách, pod černých větví tmou, ospalá naše píseň... 14
Lethargie dozrání.
To šumí břízy nad tichem vod, den mlčí červencový, na horách trávy sžehnuty jsou a žloutne křoví. Spí léto horké na dně luk, puškvorcem voní, a vážka za vážkou se shnilých vrb se k vodám kloní. Vše ztichlo. Jen ospale vany se dmou v tom nejsladším spaní. A paprsky výskají, vlny se třesou pod slídovou strání. A léto horké na dně luk po krajích jde lesa; a starých a uschlých se chytá vrb, že pod zráním klesá... [15]
Než přijel vlak.
Za noci modré, modré a tmavé, pod světlem luceren znaveni jdem. Mraků vor stříbřitý ve výši plave přes měsíc krvavý, hledící sem. Déšť přestal plískati. Kukavých žab přes černých vagónů nehybné stěny hlasy zdvih' vítr a slábl a sláb', a sena výparem zavoněl zmdlený. Jak moucha vzbuzená těžce se vznes' za lesy, pláněmi vlaku huk známý... S Bohem! Ta podivná návštěva dnes! A my jsme byli tak sami a sami. Nic jsme si neřekli. Dlouhý byl čas. Banální slova. Otřelé fráze. Ani sám nevím... odjíždím zas, a přece zdá se mi, snáz je mi, snáze. [16]
Deštivé Jaro.
Přes lesy deštivé Jaro šlo, přes rozlité prškami vody, přes obrysy mlhavých vsí, přes vrby nad zmlklými brody, eh truchlivo! smutno! Deštivý soumrak rozestřen na polích svrasklých, jak tisíce střepin leželo vodních zrcadel prasklých. – A na prazích vymřelých chalup a na mýtích, pastvištích mdlý dešťových kapek smích, šept starců omrzelých. Jen k večeru zřídka všecko se otřáslo ze dna hlubin, kdy Slunce obrovskou růží vyžehlo z temnot jak krvavý rubín, to bylo jak fanfára zlatá, zrození, – smrt v něm však spala a poslední vydechnutí. – Pak deštivá noc dál se brala, vše smutno a zšeřeno, v oblacích sosny dýmavě čněly a zvodněné louky se kamsi až za obzor rozlíti chtěly... Hrsť petrklíčů a krvavých máků a kopretin rád bych teď měl pro jednu mi drahou hlavu a sněžných spánků běl... [17]
Večer.
Jak pozdvižené, tenké, slabounké sní břízy v polí sešeřeném svahu, poslední Slunce po vrcholcích těká, cos hledá v dálce zmateně a teskně... Svah mrtvě září, čím víc stoupá vzhůru. V tekutém, smytém zlatě zaplaveny, hor vrcholy se chvějí jako ze sna zdviženy pokojně nad rovinami. Zmizelo Slunce v úžasném hor tichu, jen v jasu, zdviženém vysoko nad krajinou, na vrcholech Hor, Stromů, Starých Věží ve vyzpívaných akkordech se třese, visionářské Echo – Slunce hraje, na zmrtvělých klávesách preluduje... [18]
Díky hudci.
Díky hudci, jenž teď housle vznesl do výše! Tomu hudci, s vášnivým kolébáním jenž své housle tisknul k hlavě skloněné, struny zpívaly klasů uzráváním... (Ne tak jako bastardní hudba oper s leskem slavností, – ta mi studena jest! – Tichým sunutím pláten, davů a dějů, zmatkem barev a tónů, slov a gest!) V jakém tichu drážděné sdílnosti zavzlykal nástroj vášní vzkypěnou, on se chtěl vyplakat teplými slzami scherza objav mou duší zemdlenou! Objav mou duši zemdlenou rozkoší šílenou, tancem naivních veselí, úsměvy panenskými, – chyt’ji a stisk', že nemožno vydýchnout, vypil ji tóny ohnivými!... [19]
Horečnatá noc.
Noc horkým dechem země umdlívala, na vodách rozpouštěla tmavý vlas. Noc písní marných Snů se rozzpívala a za bezvětří hasnul její hlas. Sny, lovci umdlení, v mech postříbřený si uléhali. Dokola les čněl... Jich oči žhavě plály zradou ženy, samota lkala z divokých jich čel... Sny, lovci umdlení, ti dosud bděli a na zoufalé housle hráli tmou a zpívali a hráli, smutně se usmívali a monotónním hlasem provázeli ballady, které od dětství již znali: O orlech zmizelých, jež se již nevraceli a o jelenech, kteří v dostřel nepřijdounepřijdou, na zoufalé své housle hráli tmou. A o princeznách v zámcích propadlých v záhonu růží uvadlých jež s jinými se objímaly, naposled ještě zazpívali... [20]
Nálada.
Když klávesy zapomněly na divokou svoji hru a desky not západem chvěly ve červení cinobru, pak hasnulo odpoledne a dozářil horký den. Prach nad stádem silnicí šedne, nad cestou rozvířen. Angrešty nerudnou ještě a rybíz nevoní. Zdá pivoňka tiché deště, mdlý dech je jabloní, Ve zlatě se koleje třesou skrz dvířka zahrady, a biče praskají, nesou vsí ztracených nálady. Až do lesů vidět není, skrz břízy bělá se mlýn. Cíp rybníka jako rtuť mění svůj přelétavý stín. Já v dětinství bloudil polem a takový byl můj žal: jak velký bych umělec býval a nikdo mne nechápal... [21]
Slunce.
Poledne v městě... Slunce oranžové se v mlhu rozpijí..rozpijí... Je smutné, bledé a bez lesku a jaksi pohádkové, a velké, plní zlatem nebe šedé. Střechy se topí v strnulém tom svitu, tabule oken, dráty podél domů, pomníky černé, fasád řad a štítů, koruny zakouřených, mrtvých stromů. Má smutek barvy věcí ohořelých... Jak bytosť uvadlá a málo živá, do zlatě liliových září schvělých se nekonečností upjatě dívá, má pohled skamenělé zvědavosti a naslouchavě v mlhy rozpijí se... To hory kdesi vzdychly do věčnosti? Pláč kdesi v lidské rozpoutal se vřavě? – [22]
Západ v srpnu.
Pod osyky já lehám svadlé do trávy, srpnový večer nade mnou se snes', tak divný, průzračný, tak čistě modravý. U nohou kosmatý mi lehá pes a tlamou šlehá do chomáče much, jimiž se černá nad potoky vzduch. Z potoků vyschlých, kde již není vod, van převívá se horkem přes trávy, jež noří v požár slunce stvolů hrot. Tam v dálce v směru tom, kde leží mlýn, nevidných ptáků tiché řady mizí – po zemi vleče se jich matný stín. Nic nevidím, jen slunce kterak shasíná, schne, odpryskuje jeho zlato ryzí, na jehož plotně komíhá se travina, teď jako kahan je. – Kdos po něm sáh', od lože země horečné a mdlé by usnula, jej nese po špičkách, a mizí skrze stromy prořídlé... [23]
Samota milenců.
Byl tichý háj a unaven zpíval dlouze a zdřímnul a zalknul se v staletém echu. Pod sluncem poledním voněly krvavé jahody a parnem se rozdýchnul samet mechů. To dřímalo těžce mlčící boroví! Jen tvoje rty vlhly vůní svou planou. A zelená ještěrka! Jak blýskla šustivou trávou! A zahnědlé skvrny slunce jak větvemi kanou! Slyšíš vzkříšené zvony? Prudkým zaváním z Neznáma tvé srdce se rozdulo opojnou, vítěznou slávou, na nejvyšších věžích Snů, kam možno jen dostoupit před nutným pádem a bolestí krutou a žhavou... [24]
Princezna Lyoleja.
Churav jsem byl a ve snu z lenošky, kde jsem dřímal, slyšel jsem ukolébavku jarního večera; slyšel jsem ukolébavku kmitavých hvězd. Na staré pavlači domu tichého jako hrob, slyšel jsem ukolébavku jarního večera. Vůně i záře i ticho, černé chomáče střech, zahrady s bílými květy, blízkost chladivých vod. Divno... Jak v pohádce bývá... srdce měl churavé já. Poznal jsem, že na mne kývá princezna Lyoleja. Tak jsem ji nazval. Děcko žvatlavé, churavé já... Možná, že zas se mi zjeví princezna Lyoleja. [25] S ňader spadlými květy vždy lůžko mi přišla stlát, s loutkami stříbrných očí si ke mně chodila hrát, a stále u mne jen byla... a tak mne rozveselila... Pak, když mne uzdravila, pak... nepřišla vícekrát... Ta princezna Lyoleja... s ni byl jsem již zasnouben, když prapory na věžích šlehaly s paláce z mořských pěn, když hudeb zněl metallický hlas a slavnost již začala, – ó, jak mne zklamala princezna Lyoleja, ó, jak mne zklamala...! 26
Naivní rozhovor.
Ty má sladká, která víš! Lesní rohy neslyšíš? Chci ti o slavnosti říc', houpaček tam na tisíc. Vezmeš si mne? Já k ní děl. Její smích se zvonkem chvěl: Ne, mám ráda celý svět. Ne, jsem mláda. Ty chceš hned? Možno. Snad. Ne, já chci dřív s hochem tím, jenž na mne kýv’ jedno slůvko promluvit: chce-li se mnou k tanci jít? Vše to může, může být... Podél řeky cesta, stín... Večer chlad jde ze sítin. Ty má sladká, která víš, – dosti, dosti tance již. Není, není tance dost. Možná. – To je žárlivost. – Bolestí dnes nezdřímne moje srdce upřímné. Zítra až v ně pohledíš, ty mu neporozumíš. Bude zářit v světle mdlém, jak po slunci zapadlém. [27]
Nálada.
A nikdy podivně tak les rodný se nerozšumněl. Já plakal bych rád, jen kdybych uměl. Ten ironický přísvit pod těžkými větvemi. Ten večer jak vleče rozbitá křídla dnes po zemi. A co se to listí směje a co se chechtá tak suše? Stomílovými kroky kam chtěla’s, ó duše? [28]
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo. Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo. Ó, proč tak pozdě? řek' jsem k ní. Poslední slunce na sítí, zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v trávách ukrytí, mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou, a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou, – že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví. Vás tenkrát z jara čekal jsem... V obzoru modrý zvučel jas. Já napjal struny z paprsků, by echem chyt’ se v nich váš hlas. Nuž rcete, kde jste tenkrát byla? A pod jakými zeměpásy? Nuž rcete, čí jste jaro žila? Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená? Má duše marně toužila tím tichem uděšená. A teď! kdy nevzpomněl jsem snad, vše se tu chystám zanechat, na plavbu bych se vydal rád, proč jdete vadnout na můj sad? Pro nás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří. Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří, chci odplout sám a poslouchám podzimu pohádkové hlasy, jdu hledat Nové království. Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? [29]
Skizza k básni.
Několik jilmů u cesty zpívalo, vzdouvavou vůní umdlíval večer. Sedněme v trávu pod ně, slyšíce rozhovor intimní rostlinných duší. Měsíc si sedl na vodu v dálce, vlní se po hřbetech zčeřených vln. Zablýskl v kříži věže, běžící černavou čarou skrz květy křovin. Budeme sedět v dlouhém hovoru objavše hubená kolena. Možná chaos usláblých zvuků klavíru rozdere srdce k náhlému mlčení. Možná. Snadno pak v zpovědi za vše odprosit, i za to, čím jsme tak nikdy nebyli vinni. I za to, čeho nikdy se, nikdy nedopustíme. Možná, že hovor zkříží se, v rychlých kadencích sporu, který se zlíhne v černých tvých očích, vzdorných a smutných, dychtivých vítězit po chvílích poddanství. [30] Možná, že na naše dávné lži všecky budeme nanášet novější barvy, dražšími stanem se složitým pochodem záhadných finess, jež pochopit těžko. Budeme smát se převážným věcem majíce pro ně už svoji logiku, v blouznění o světech zvláštních a tajemných, které jsou bez ceny normálním mozkům. Možná, že vypláčeš před chvílí vášně poslední slzy panenské hrdosti. Bude tak dlouhá zpáteční cesta! Chlácholit hříchem zděšené duše! 31
Úryvek pohádky.
Lesní buky a jezero hluboké, tiché jezero, chaloupka z došků u něho, slunce tam doutná v mechu. Větry rovinou táhnou od moře podzimních krajů, větry rovinou táhnou přes hlavy slunečnic zlatých. Větry rovinou táhnou, ach, a pobřeží svítí, pobřeží svítí a pastýř vysoko v salaši píská. Tady jsme žili se svou Vysněnou, zdá se, že věky, po jejím odchodu smutno, po jejím odchodu pusto. Cítím dnes dosud vůni po ní, že odešla v čas, že se tak ohlédla diskretně, schýlila dlouhé brvy, a že tak přitiskla prudce k vypuklým ňadrům ruce... Smutné teď jezero, smutné a zelené pod měsícem, chaloupka na ploché rovině mezi lesními buky, Černě žíhaná louka nekonečnými stíny! [32]
Osamocení.
V pozdním již srpnu já našel jsem dědinu romantickou. Prapor vál se střechy krčmy tam vysoko nad horským potokem, zátoky vod a černavé tůně břízami stísněné blýskaly. Zůstal jsem. Nevím již proč, jak začarovaný. Já zůstal. V roklině hluboko ve-skalách, sosny kde po stranách čněly, byla má samota; skaliska vápenná kolem, přes husté habřiny havrani šeří jen poklidně táhli, stromy tam nahoře skřípaly, vedro se výškami neslo. Předčasné večery byly a rokle, kde dědina spala, počala temnem se plnit a v sevřených dokola skalách plných tak nahého lesku, vod černého prosakování jakoby zlatého vína kdos nalil, žluť hasnoucích granátů stříkal... Léto je dlouhé a klidné a dny jako křišťál jsou čisté, a ten dech lesů nad hlubokým údolím bolívá sladce. V zahradě krčmy jsem sedával zamyšlen po dlouhých toulkách, chladná noc na rudých ubrusech kreslila husté své větve. Jediné cizince večer jsem vídával, šedého starce a dívku zamlklou, vysokou, v chrpově modravém šatě, vzdušně tak vzdouvavém vážnými pohyby, krouživé vlasy ztmavělé večerem, rozváty padaly v čelo. [33] Pak byly noci, kdy sedal jsem na loži, do kořán okna, bez hnutí vody a trávy že nevzdychly, netopýr do okna vrážel, houpal se stín jeho po stěně, kol oken lyšaji táhli, chlupatá tílka můr šedých mi vrážela ve tvář. Jediné cizince vídal jsem z jitra zas, před chrámem v skalách, před mší když utichly zvony Za ranní a plouživé mlhy srážel jsem bodláky před pustým průčelím kaple a pozdní vídal jsem východy slunce při zdlouhavém hučení varhan. S nikým já nemluvil, abych si nezkazil illusí sladkých, nechal tak přejíti léto a o nic se nestaral, tulák, tělo své zmořené na slunci zhříval a díval se k nebi na slavné západy, na stáda zvlněná v stráních. Všecky dny pod vodopády mi šuměly ukolébavku v horečku žhavého snění, jež tušilo zrození nové. Mohu tak vyležet na znaku, nechat měnit se oblaka, naprosto nechtít znát Evropy, jejích pirátů, jejích otroků. 34
Srpnové večery.
Po veselých písních ženců, po žatvě na lukách mlh průhledná příze se věsila v údolí na vrby. Kraj celý osaměl náhle, van jiné nálady táh' a v mlhách jak trosky pluly, jež věží se, nahrbí. Jdou večery v srpnu..srpnu... Vyschnuly vody. Vleče se pes za línou kročejí mou vždy unaven v průsvitu háje. A na zem ohnivé padají kruhy a hraje si les s tím smutkem západu, tiše se usmívaje. [35]
V groteskním světle.
Široká, světelná záře se slila nad krajem nemocné, sinavé země. Večer je hasnoucí. Tesknota byla na věcech kolem a ve mně, a ve mně. Bylo jí tolik v barvách těch smytých, ve stromech vztýčených do vzduchu ostře, v tónech jen vzlyknuvších, jakoby skrytých, nejvíc jí bylo ve mně, ve mně. Jako kraj z ballady dávné, kraj bílý v světle has' groteskním, pohoří hasla. Jak cesta z ballady, kudy smrť v chvíli pojede, sinavá cesta se třásla... Napjal jsem sluch svůj, – jak jednozvuk hrůzy vysoký, teskný tón much se třás' jemně. – Used' jsem u cesty skončiv svou chůzi; – čekal jsem, – a ta tesknota ve mně. [36]
Bolesť svou romanci hraje...
Plachá samota kvílí, vrby se krčí naslouchavě, noc na tisíce mílí, sníh hází bílý. Bolest svou romanci hraje na kraji v sněživém lese, duše smutného kraje se chví v ní, třese. [37]
Passáž deskriptivní.
Tu villu pod lesem na trávném svahu se krčící, jen slunce milovalo a před večerem líbávalo dlouze... A za ní, pod ní, tmavé, tiché lesy až v obzor, v nekonečno sáhající, rozteklé, bílé skvrny na paletě, kdes dvorce v modře zelenavých čarách, jímž lemováno čekankové nebe... Tu o světě a o všem beze zvěstí, mučivých vzpomínek a bez nadějí, střásalo léto listy rudé mědi, bolehlav před zápražím vadnul denně a muchomůrek hlavy šarlatové na krajích lesa hnědly v prudkých deštích... Jen stařec veselý v nankynkách bílých, a služka v čepečku s bezzubou bradou, pak já a bílý, obrovský pes žili jsme v poušti té. Na vratech uzavřených závora skřípala, po suchých šiškách králíci harašivě přebíhali, včel bzukotem vzduch zvonil rozžhavený... [38] Dny celé u potoků prochodili jsme se starcem a slova nemluvili, zlatistých pstruhů karmínové skvrny s vášnivým obdivem jen prohlíželi a k večeru pak mlčky, unaveně (když puškvorec tou prudkou voněl vůní) na most si sedli z kůlů tenkých sbitý a sbalovali udic dlouhé šňůry. – A jenom zřídka vzrušen slyšel jsem výčitku, výkřik: jednotvárný tluk třímané v černých pěstích sekery v hlubokém lese, akkord stlumený, tenounký tikot cestářova kladiva, posupný pohled umdleného chodce kdes v bahnité, plazivé pěšině... 39
Studie.
..... Eh, to hnízdo, Řinčela tam okna dostavníků příjezdem. Ty vybledlé, třesavé květiny tam odpoledním sluncem sálaly! Náměstí s pitvornýrni pomníky, ta temná podloubí, kde oleandry stávaly, kde zřídka cizinec rozplašil hejno holubů, na dlani zrovna leží přede mnou. I onu jizbu nízkou, skříně červotočivé, tu celou zbídačelou rodinu zřím dosud, jak plahočila se za soustem, slyším ji. A mezi tím vším za záclonou růžovou můj stolek studijní v špinavém koutě s tím odlepeným, voskovaným plátnem... Takoví lidé byli: „Měšťan“, říkal si, on, schudlý, žluče plný ničema, jenž blabolil jak anarchista zavilý, žvanivý stařec, smutný, posupný. A žena jako fena štěkavá večery prokázala, kávu srkajíc: „Hle, kdybys práci hledal! Všechny vyjídáš!“ [40] Jen dcera jejich, svadlá, chorá osoba s jakýmsi drahým jí, záhadným člověkem v tu dobu s útěžkem, s jakýmsi člověkem, jenž nepřicházel po tu celou dobu, o němž se mluvívalo pouze tenkráte, když „nestydo!“ jí všichni spílali, ta choulila se mlčky k svému stroji a práce těžce od ruky jí šla. Měla tak drsné, v kroužcích nepoddajných se vlnící, ne z jejich rodu vlasy, tak vzácné vlasy! pleť popelavě hedvábnou a suchou, mdlé, velké oči nevyspalých žen, jež barvívaly stíny dojmů prchavých. Zde smutek rozporů slabochů duševních tok nelogický valil... Jak jí popelavá pleť hořela vždy studem! A jak velké slzy se zavěsily na víčka, když v přítomnosti mé ten „měšťan“ s pathosem ztučnělých herců zasyčel častokrát: „Neznám tě, nestydo!“ – a dále bral ty její groše krvavé. – 41
Smrť.
Tolik let už leží a smrť přijít nechce. Jaro jde... Pak sněží Pak jde jaro zas. Stará kmotra soudí: zas jí bude lehce, – ale choré bloudí prázdnem kalný zrak. Chorá věčně spící, s bezútěšnou mukou. – V bezkrevné té lící víčka uvadlá. Přišly kmotry k dívce – těžké hůlky rukou leží na pokrývce. Hasne, hasne den. Večer již se blíží, slunce okna zlatí, padá zahrad mříží lůžka na okraj. [42] Vzdychla churavící; – nad ní visí svatí černí mučenníci v rámech zlacených. Zraky vytřeštila vzbuzená tou září, udiveně pila světlé zjevení. Zjevení se vláčí, v prosvitavém šláři, kmotry kolem v pláči chřestí růžencem. Protáhla se, vzdychla a v pláč kmoter divý vychladla a stichla; hrozný skončil den. . Mrtvá, krásná ležíš... Bůh byl milostivý. Pochválen pán Ježíš, Panna Maria. 43
Jízdou.
Na prsa moje se přissála tesklivá melancholie. Po létech člověk nerad ty shrbené chatrče vidí... Hle, lněné ty vlasy a modré ty oči a zamlklé tváře, ve dveřích kořalen na slunci s vlajícím vousem židi. Nejkrasších dívek tam neuzříš ohnivých, mámivých očí, do měst dalekých prodána krásná jich bujná těla. Viděls je někdy kývati plavým úsměvem jihu za okny v ulici staréstaré, když teplou nocí se stměla? Viděls je někdy? Viděls je plakat na rozích domů? Viděls je pod lucernami na březích ležící, s vlasy zablácenými proudem a na nich ty zelené řasy? Kolem mne fičí k městu na saních babice Bída, patnáctileté dítě tam veze. – Řad ubíhá stromů. – Oči má černé, rty rudé a tváře bílé jak křída... [44]
Ze skizzáře umělcova.
Jak louky zbělely rosou! A bylo ticho. A kroky hasly. Po domě roztěkané šero vonělo jakoby bezem. Na stráních protějších bílé ovce dosud se pásly, vrby snily, olše snily před šumícím jezem. Zmizely ovce na stráních, vzduchové vlny schladly, hodin hlas ve všech síních nestejně intonoval. Měsíce modré odstíny v podlahu síťově padly a ten bez k omdlení okny se rozdychoval. Bylo to u moře blízko. Ve dvoře hôtelu zdola talíře chřestily v hovor, doupnáci broukali s římsy. Na moře myslím. Nemohu usnout. Z dálky cos volá něčím tak obrovsky cizím – a novým čímsi. [45]
Introdukce do pohádkové noci.
A Podzim vylez' z rákosí. – Jen dýchnul, mlhy padaly a plakal, vyl a skučel tmou jak roztesknění šakali. Večerní zvony u lesů z mlh jeho se již napily a Říší kouzla letěly a pak se nocí ztratily. Sny do tmy vyšly po špičkách a po listí tápají v tmách, po mechu, kůře, po skalách a po vodách jak v mrákotách. A u sesutých klepou bran u zámků, pustých se všech stran, jichž sály mrtvý proudí van a v okna buší hejno vran... Žilnatých stromů kořeny jsou černým potem zroseny, že na nich kohout bude stát, jenž v půlnoc počne kokrhat. – [46]
Krajina v mlze.
Zahrady voněly podzimem, chřestivým tancem lupení. Květiny s řapíky phthisiků plakaly žlutými odstíny. Plaché jdou stíny večera po stezkách horečně zvlhčených. Bez ptáků větve stišené v mlhách modravých kývají. V koutech usedlo mlčení před zítřkem stařeckou obavou. Květiny zvadají lítostí před příštích vegetac nádherou. Mlhy tu zbásnily krajinu, visuté mosty a stěžně zřím, hrbaté křivky tušených měst! Ale že moře znít neslyším? [47]
Mně stesklo se po máku červeném...
Obrovský palouk v slunci zvadal k podzimu a čápi táhli nad ním. Stromy svlékaly se z žlutohnědých kostýmů. Vichřice třesavé a prudké úhozy jak starci za nocí sténali, šeptali, co bdí při lampách v nudě nervosy. Mně stesklo se po máku červeném, mně stesklo se. Po nebi žeravícím blesky a bouří schlazeném, když po divokém vytí vod se dní žlutavé světlo nad paloukem spícím, nad zlatem žit v nádheře poslední!..poslední!... [48]
Agónie večera.
Jak listí dlouze šumí... Ostrými tony tmavnou vysoké, štíhlé buky, chlad šera střásají... Jde bolest' za bolestí a jde za smutkem smutek, jdou stíny pustou travou, tlumí se jejich krok. Luh schřadnul sklonem léta, po bouři voní prudce i s bolehlavy svými, se třtinou bahenní... V šeravou jeho přízi západ své tóny mísí, to udivené světlo v akkordech vysokých. Úzkostně, zaškrceně v kraj nebe zatlačeno, z poslední svojí mety do kraje vykřiklo... [49] Hned zatřásly se stromy a houstly v koutech stíny a v agonii šera se v dálky protáhly, a hrbily se do tmy, do horké, vlhké vůně, již tancem rozvířily nevidné bytostí, zkad na údy a víčka jak lítostivá hudba mdlé, altruistní lásky by měkce kapala... 50
Podzim.
Podzim, byl podzim! Upřádal své pavučiny! Jehličím vlékl nitě protrhané. To slunce ospalé, to slunce vyhaslé na pohádkově tichou louku zacházelo, až smutek stařecký na věcech všech se třásl. Jak zahořelo všecko žlutí temnou... Nejzazší dálky! Dálky! Barvy setřené! A stádo zmatené zaniklo v dálce, zvonky zmatené, – tam zvolna vléklo se mhou rozvířenou prachem, vlnilo hřbety své za kopcem fialovým. A ještě z toho smutku cos před blízkou zimou mé srdce prozářilo. Mou hlavu zkolébalo. V mou duši udeřilo. Zdálo se mi... Poslední čas je milovat... Dnes nebo nikdy! [51]
Ponurý večer.
Zelení trav jde Smutek ku přívozu. Potok ztěžka sivými parami dých'. Ve starém parku, kde se toulají srnci, listí měď zavlhlá kane sivostí jich. Skrze staré duby měsíc zamrazil bílý, nad močály sehnul se jako žíznivý pes. A pil zticha, – (houby a žaludy hnily v černých vodách). Tam ve výši kdes vítr plakal, skřípavě kaštany rozhoup' cinknul v sklenník, spadnul a rval se s tmou... Vztekle udeřil v červenou kůru zdivených stromů. Po tmě se s kýmsi rval. Pak zmizel mokřinou. [52]
Sloky.
Se starými domovy, domovy svými, s tou puklou zvonicí, s tou loukou vonící se neshledáme. A domu, kde nikoho nepoznáme, kde svěží rod zrozený zapouští kořeny, my s bohem dáme. Můj domov je všude. Jen po jednom chtivý: na srdce lidská bít, jak struna v nich se chvít ve vzruchu novém chci v bouři života vzkřik bolesti živý, je prudce vznítiti, jak blesk v nich zahřmíti kovovým slovem. [53]
Miloval jsem ty večery...
Miloval jsem ty večery, když vichřice hučela v horách, dřevařovu chatrč, jeho psa, jeho vyrudlou houni. Na jeho šedivých vousech ledové kapky nejvíc zářily, když vznícený oheň ve vychladlém krbu ozářil psa a pilu v koutě, džbán hliněný, vlhké dříví jež vonělo pryskyřicí, stůl s černými lavicemi, a mísu, jež kouřící voněla v pološeru... A než se nasytili pán a jeho pes, já zřel v úplňku hory, stráně, lesy, pláně daleké modravě svítit, – moře světel hořelo na tichém, bledém nebi a vše v mystickém jak vytržení zkamenělo by. – A v šeru tom ať o Kristu se mluvilo či zjeveních, neb o zázracích, o vsích dalekých a městech u moře, o skrytých pokladech a hradech tajemných, o pannách krásných, bledých sirotcích, o lodích v bouřích zmizelých, o lesa tajemstvích, vše mělo kouzlo oné modré záře se strání bílých padající do chatrče a drsnou jistotu vřelého toho srdce bílého druha, dětinského starce. [54]
Měsíc v zimě.
Jak černý, černý je, ponurý les pod bílou střechou sněhu. Ten měsíc se dívá se strany kdes nad obrysy mlhavých břehů, nad hrbolatou roklinou se dívá mlhy průsmykem a dolinou, bezhlasnou dolinou je ztrnulým hrůzy výkřikem. Po jeho modru se leskne sníhsníh, po jeho stínu se točí lesy, po jeho hře smutné led potoků dých'dých’, běl mhy se jeho modra děsí, po jeho hrůze mlčenlivé se třeslice chřestivě hnuly a oblaky letem jako divé pryč od něho zděšeně pluly, bezlistý v stráních úpěl keř, ba celý kraj chtěl zaplakati. Oh, já znám věci, osoby, zvěř, jež musí smutky rozlívati.
[55]
ZASNĚNÝ FLIRT.
[57] Veranda v lázních. Skrze guirlandy břečťanu vidět partie olší a rozložitých klenů a buků. Několik pěšin listím popadaných s roztroušenými hosty. Odpolední, mdlé srpnové ticho.
Na levo bílé domy, prosvitající jehličnatými stromy. Kus té scenerie obráží se v ocelově tmavém rybníce. Dívka sama sedí s knihou na lavičce v zelenavém odstínu západního světla.
Mladý muž (přichází od zadu a skloní se nad ní):
Zda znovu najdem se? Dívka (neohlédnouc se od knihy, již čte, a ncpohnouc dlouhými brvami):
Marno i zbytečno. Mladý muž
Tak zamlklá a sama, smutna tak. Dívka (usměje se a ukazuje vějířem na vysoké buky):
Mám ráda zde ty buky, cíp ten vlažný tam, tu vodu zčernalou, jež hnije. Nad tím vším truchlivé západy, bezcitné zcela, těžké jak rozsvícené transparenty snů... Jsem proto sama: čekám první podzim zde, jej miluju... [59] Leč proč vy vracíte se ke mně znovu? Vy? Já vyřkla mnohokrát vám svoji lhostejnost, ji opakuji zas. Hra vaše dávno již a navždy dohrána, je dozpívána píseň, v dálce dozněla. Co ještě chcete? Mladý muž
Běda, zase vzpomněl jsem na omamný ten pocit primérní prvního opojení, kouzla prvního a zas jsem jeho vůní nemocen; mne vaše bytost okouzlila dnes tou první silou jako před časem. Vy nepochopíte však... Marné touhy mé po chvílích těch, kdy jsme se rozešli, jak roztříštěné v mlhách zbloudily a dlouho po vás ještě volaly do noci kamsi na protější břeh... Dívka
Snad pozdě volal jste. Já čekala na druhém břehu marně. Nikdo nepřišel... Pak žloutly doubravy a přívoz zamrznul a louky prochladly, v hlinitých kalužích se kapky zatřásly s oblaků šedivých, jež vichr podzimní do dálek hnal a rval... Mně jasným byl váš útěk podivný... Pak ubohého jsem vás zřela ve svých snech... (Posměšně:)
Neb vy, jejž po něčem mi neznámém a velkém vždy vedla dobrodružná jakás touha ku dalekým a vysněným těm Zemím, kde Vidiny vysoko u hvězd zpívaly, pod nebem oblačným, kde hudba sotva slyšná na harfách paprsků se třásla zdiveně, 60 neb vy, jenž stále hledal lodi k odplutí do nových, neznámých a netušených Moří, jenž z dálky poslouchat chtěl tancům, výskotu na jejich zelených, kouzelných Ostrovech, jen ke mně brutálním jste doved’, hrozným být, mně bezlítostnou, tvrdou ránu zasadit – (směje se trpce a tiše:)
jak každý všední pak z mé duše zmizel jste žen nejvšednějších lačný, drobných avantur... (Pomlčka.)
Mladý muž (vlasy shrnuje si v rozpacích na obočí):
Žen všedních lačný... Leč ten celý zhaslý svět, tak pošetilý, u vás nutno zapomnít. Teď vaším výsměchem, tou jednou vteřinou mi mozkem proběhnul dav vyčítaných dnů. V těch slovech vzhořely svítilny z koutů měst, i hudbu ze sálů jsem zaslech', zimy dech a hovor vzdálený mne zbodal, známý smích s balkonu nad ulice vřezaného v tmu, pár v ledu shaslých hvězd té řeky bez šumu. To vše již pohřbeno, ty písně dohrány. To vše již minulo a vše je bez ceny: neb urvat přítomnosti plod je Život můj... Ta vzpomínka, však palčivěji zas, ku nové lásce vzbouzí žízeň mou. Neb cítím pusto kolem, křídly suchými jak vlaje všude krajinou, jíž kráčím opuštěn, v ní tu a tam jen černá sosna mrtvě ční, ve vodách rozjetých se vraští koleje, a ironická vrána kráče tu a tam, a všade tváře lidí shrbených zřím zemité. Úporně, slepé dívají se někam k výši, kde slunce pohasíná, v koutě skrčeno, pod rozlitými mlhami se ztrácí v noc... 61 Chlad cítím, rosu, kterak pláče. Dlouhé dny... Neb kolik žen jsem urval, s každou prchlo jaro, odkvetlo jaro, v škarpách podél cesty mé se válí tolik květů teskně špinavých, jak května počátkem po vlažných prškách. Mdlá jejich vůně lká a hýří k omdlení a křičí dětinsky, z trav žaluje, se vzdouvá a prosí, zdvihá se a znovu umírá... Leč s vámi, s vámi teď... To byl by život nový... Dívka (prudce a hrdě):
Mne přec jste neurval... Mé jaro kvete tam, kam nevniknete vy. Vše pevně zavřeno, a zdi jsou vysoky i husté mříže vrat. Je slyšet dobře kroky vaše z venku tam, leč ani jediný vy neurvete list. Vše raděj' odkvete a zhynou motýli, a vyschnou bystřiny a echa umlknou. Ne, okouzlení neletí již přede mnou na vzdušných křídlech s divnou, náruživou písní, a nevede mne v kraj, jenž duši oslepí, přes violové květy nejde již na trávu hrajíc, na vodopádech lkajíc v naříkavém smíchu. Vy promeškal jste vše a prohrál v oné hře. Vše tak mi jasno dnes bez mlhy okouzlení... Proč vrátil jste se zas? Mladý muž (sklíčen):
Jste jiná, jiná, jiná! Vy příliš žila jste za rok ten příliš krátký!... Dívka (odmítavě):
Ne, ne, já nežila – leč mnoho snila jsem a věřte, rok ten byl tak neskonale dlouhý... 62 Mladý muž (s novou nadějí): (Lká radostně:)
Oh, dosud nežila! To slovo čarovné, veliké, obrodné, žeravé, zvony svátku mluvící slovo ještě opakujte mi. Oh nežila! Já naučím vás žít bez pós a kothurnů, bez snění bledého já naučím vás žít! Leč nutno k zemi zpátky ke zřídlům radosti. Ke hmotě, která svítí a hoří, tříští se v lichotných tisíc tvarů... Neb snění, měsíc bledý, na stopy jen svítí, na stopy zaváté všech stínů, které přešly, a zhasne zděšeně před sluncem života. Den každý zachytit za hustý vlas a zlatý, jej nepustit již, pokořit a sklonit k sobě, s vášnivým polibkem pel jeho zlíbat, světlo ssát jako víno nejstarších rév bouřně šumící... Oh, život! Okusit vše, vyžít vše, krok stavět a každý drobný paprsek tak zblízka zachytit, jít k jeho hostině, když dvéře otevřeny, a nebát se, s jakými hostmi k stolu zasednem, jít v čas, kdy lačni jsme, na místa zasednout. Pro velké duchy jen snad bídným, malicherným ten shon po požitcích. Leč dávno opuštěni na horách v závějích ti umrou pošetilci s tím vědomím, že mřeli davem zhnuseni. Žít, žít... A k hostině té nové sednout s vámi... Dívka (úzkostlivě):
Jak, bože, divně zní ta hra. Nechť skončí již. Mne neláká to vše již s vámi, s vámi, s vámi... Mladý muž
Oh, neláká... Což možno zapomnít těch dnůdnů, jež spolu žili jsme, a v jejich živé výhni 63 svá srdce prochladlá zas ohřát, tušit z rána, jak květy stříbrné z nich znovu pučet budou, smích zvonivý z nich prýskat tiše, vzlykavě, vše pod týmž nebem zřít, v prosvitu téhož háje, na téže hladině vod stejně zřít se chvěti, vás touž zřít jako tehdy, mne jak tenkrát stejným, cíp louky, bílý dům tam sosnami jenž svítí, a téhož páva tam... (Páv zakřičel a slípky zdvihly se nad vodu.)
Dívka
Hle, protivně jak křičí... Táž místa pravda jsou. Leč nejsou jako tenkrát. Vše střízlivo a bez kouzla a obyčejno, když zevšedněl jste vy v střízlivém, ostrém světle. Jste hercem, s koncem hry, o kterém přemýšleli ti, které k šílení chyt’ za slabiny, vzbouřil v tragickém přítmí, v kouzlu zašlých dekorac, jenž duše okouzlil, v měsícem modrou stezku je zaved' lichotně a potom dlouze zlíbal... Když bylo po scéně, svlék' masku. Počal zívat. A cigaretu zapálil si, vyšel zvolna do ulic osvětlených s úsměvem zas nudným... A přirozený, s bradavkou na zvadlé tváři, s bezvadnou kravatou, s pátravým obličejem byl bližší životu... A tak vás raděj' vidím... Tak možno rozumně se s vámi pobavit a přece daleko, daleko při tom zůstat za stříbrnými horami za sedmi zámky. V týž den jste ztracen byl, kdy vzbudil jste můj rozum, jenž pod svým nožíkem rozpitval každé slovo a pohyb každý, úsměv, každé zachvění i každý záměr váš... Leč hra přec delikátní i smutná byla... Sladké vaše podvody přec měly ozvěny tak dlouhé v mojí duši, a lži tak pravdivými zdály se vždy být... 64 Mladý muž (vášnivě)
Můj bože, teprve teď procítil jsem vše a nyní teprve tu hroznou vášeň cítím, teď teprv miluji, neb nelze déle snést váš odpor výsměšný, váš odpor ledový. Proč nejsem dosud tím, po němž jste vzpjala ruce, proč nejsem dosud tím? Dívka (chladně a unavena)
Ne, tím už nejste vy... 65
VYBOUŘENÉ SMUTKY II.
A SKIZZY K NIM. 1894 – 1898.
[67]
Květ Nesmrtelnosti.
Svým Touhám, Vyslancům kázal jsem letět v Neznámé kraje, a řek' jsem k nim: Jděte na nejvyšší vrcholy Snění! Tam Zlatý květ hoří, jej najděte, musím jej míti, s ním na retech musím umřít. Květ Nesmrtelnosti. Ve vyhnanství Zříkání, mučedník Pravdy a mučedník Lásky a mučedník Krásy v městě říjnových Snů svých čekám. Král zneuznaný, já lhostejně dívám se na lživé krále, ruce své hrdé vzepřeny o zlaté hlavice trůnu. Oh, dosud se žádná nevrací Touha! Žádný Orel se nevrací, jenž západem Slunce by křižoval, v zobci urvaný květ. Ač předce se zdá mi, že nastává hluboký soumrak všech Věcí, neb za nocí slyším porady spiklenců pod svými okny a ve dne nápadná Ticha chladných říjnových sluncí. Zda dřív mne úklady zničí? Či dřív se vrátí mé Touhy? [69]
Evropa.
To Netvor, Sfinga záhadná. Zvětralá. Mechovitá. Dvě masky Šilhavce ku různým pólům ční. Již dávno jedna zpívá Lidskosť, zpívá hymny proroků a druhá houpá se na tygřích tlapách, Bestie. Co po ní přešlo dnů. Ctihodní papeži a králové. A hordy jejich, halapartny k slunci vztýčené se dovraždily. Mor na černé brůně za nimi doklusal zavřenou bránou. Vznešená k smíchu Evropo, když hlas tvůj prorocký provázen pěstí krvavou a okem zalitým je korunován novou pyramidou mrtvol, My, Slabí, Nemocní, Vyssátí, Znemravnělí bzučíce paskvily na velký život člověka, se studem hadry převazujem si na bídném těle. [70]
Variace předešlé myšlénky.
Vyssáté země... Sešlé rody... Ctihodné rody. Vyžilé. Uzrály k pádu kultur plody. Třesou se trůny nahnilé. Slyš, zvony kleteb hučí z dálky – nad bahny otročení blíž. Pod trůny páchnou hroby války. Kam hlavu klást? Je pozdě již. A všeho skon melancholický. Evropo, to je černý žal, ten, jímž jsem miloval tě vždycky, ten, jímž jsem tebou pohrdal, ten, jímž jsem v krutém smíchu, jizlivém tak často pliv po majestátu tvém... [71]
Staří známí.
Don Juan neumřel. Také Markétka sentimentální s rukama hubenýma, jež včera se modlily ještě nad šperky stojí v plavém světle zdiveného večera, Mefistofelův plášť šarlatový arkýře rudé barví. Střízlivější, na rovných ulicích zdivočilého dneška, na hnoji nevkusu blábolí opilý Falstaff. On nebojí se příliš mravnosti sociálního státu, když půlnoc přesýpá zdlouhavě táhnoucí hodiny. Zlato genialních snů však oprchalo se všech, kleštěnci Josefinských dob, především rozumují, přizpůsobili se, zdrobněli, ve všech koutech, tak všední. Nikdo nelepší se, ani nehorší, mění jen masky, upsán svou krví na věky věkův Satanovi, trochu héros a trochu anděl. A trochu dobytek. [72]
Melancholie života.
Vozil jsem Nudu po městech šerých a truchle zamlklých, teskných jak celá Přítomnost, Minulost celá i Budoucnost. Střech prejzy sesedlé dřímaly v měkké vodové zeleni, Jaro házelo na stupně chrámů květiny sněžné. Vozil jsem Zimomřivou, Tupou a Slepou pro všecko, oba jsme ponuře mlčeli, zahrabáni v své plaidy. Visionářským prázdnem její zrak smaragdem planul, ruce její mne studily a její dech mne zmučil. Konečně! V hlubokých lesích Snů... já hodiny vyčkal... To bylo echo! Strašné a teskné jak stisk' jsem jí hrdlo. Postál jsem nad ní dlouho... Ani lístek se nehnul... Zdraví samci mne čekali dávno do svého kruhu. Dlouhou a hrdou a vítěznou řeč jsme mluvili tenkrát, na sklonku Podzimu, rozvážní, stárnoucí, prodajní, hloupnoucí. [73]
Modlitba Satanova.
Modlitbou, která se neplazí, vzývám Tě, kníže Života i Smrti Bezejmenný! Vzývám tě a modlím se k Tobě Já, Já, starý Tvůj Rouhač! Modlitbou, která se nikdy netřásla zbaběle Bezejmenný: Učiň jediný ještě zázrak! volám, potomek Prarozumu. V zápasu osvobozovacím krev setřel jsi bojovníkům umdleným, k nim sešel jsi, kteří se líhnou věčně stejní s dravčími srdci. Postavil jsi trůn svůj pod vražednými křídly Bídy a mince své ražené v slunci rozházel jsi chátře. Sešel jsi k Mořím a v Údolí, všude jsi rozsvítil hrdé Naděje vysoko nad pláčem Třtin a nad váním severních Vichrů. Učiň jediný ještě zázrak! Modlím se k tobě, syn Prarozumu, Povyš Nejnižší! Jáť dávno jsem slíbil krvavé žezlo Odplaty! [74]
Bože velký...
Bože velký, Bože slavný, Bože Bohů, Bože světců, lichometníků a vrahů! Často chmurně zamyšlen na srázech skal a na pomoří když stojíš nad městy a nad stožáry lodí, nad vrcholy stromů vše slyšíš! kterak země zpívá píseň nádhery své věčnévěčné, když v jiskrách slunce tančí nad propastmi věků s tou věčně ženskou svojí touhou: jako páv svá péra rozestírat, aby její duhy ku tvé chvále opěvali básníci, aby z jejích potoků bramíni pili děkujíce tvé slávě, aby z jejích plodů přesytili se denně přesycení... Tak mnoho ubohého, tak mnoho podlého ty slýcháš od všech, kteří mají stále v ústech Tebe. Od všech, kteří rdousí zákonem síly ty nejbídnější a ty hladové, a ušlapavše k této Zemi člověka, učinili zbytečným Boha. [75]
Sloky.
Hidalgo, vše jsem přetrpěl, a bylo to jak hrozný sen. Běda, že tolik nízkých čel mi dalo žíti z almužen. Jen čisté ruce moh' jsem líbat a k čistým rtům já moh' se shýbat. Nízkými čely zhrdat vím a vděčnosti k ním necítím. [76]
Do světlého lesa, jenž Zapomenutím se nazývá...
Do světlého lesa, jenž Zapomenutím se nazývá, sám jsem šel, na listí žlutém tkal západ svých růžových osnov dech, ze vzdálených Ostrovů v moři, ze vzdálených Samot kdos pěl, nic nepohnulo se, ticho tak bylo a svítil mech. Sem k pramenům píti mne poslaly nejprostší duše. Já šel a po stezkách ztratit se chtěl. Cos nevyřknutého v rtech, cos nedoplakaného v očích, já neukončeného měl, cos nedobouřeného v srdci a nedosněného v snech. Jen jedné mrtvé s krvavým srdcem jsem nemohl zapomnít. Já cítil v své ruce tu ruku a horké to čelo a slyšel jsem znít spád melancholických slov, jež s šumem listí šly se mnou. Že tragický měla skon a nikoho v světě a duši tak jemnou, hlas její (dnes mrtvé) se zoufalým zvukem v mé duši chvěl. V les hlubokých zapomenutí já proto nedošel... [77]
Čekal jsem...
Čekal jsem jednou od básnílků pilných a tklivě shonlivých též rudých květů, jež ke rtům bych vášnivě přitisk', na jeden výkřik jsem čekal, na jednu palčivou bolesť, a v závratných rythmech tančící nově zrozenou radosť... Slov řeka bez člunů, slunce, staře zrozená echa, vše mrtvé a bez okouzlení, střízlivý na všem večer, vše mudrácky hotové, prostřednost hrdopýšků, stisk umírněných rukou, ty malomocné zraky... Na hromadu mrtvých knih jsem složil horkou hlavu, rty rozpukané, marně po rudém květu toužím, v nich nevoní černá země jarními teplými dešti, v nich březový nevzdychá háj a vzdálené nehučí moře, v nich neční ledovce k severu šarlatem ozářené, v nich netančí smavé víly, v nich nikdo nezlořečí... [78]
Hostina života.
S hrdým úsměvem odešel jsem z luk svých stříbrem zrosených Snů, kde kosatce se houpají, kde trávy pláčou vanem, kde horizont obrovskou modrou klenbou vzpíná se v nekonečno, les bříz kde po stráních propouští slunce v klikaté ztezky, svítivé mechy v skalách kde doutnají v prorvách tmavých. Před západem, před nocí dychtil jsem dojíti cíle: při hostině Života zasednout, poslouchat nekonečnou hudbu setkanou z šumu pohybů a lichotných objetí duší a z šeptu rozzpívaných žen v umdlívajícím vzduchu a toužil jsem zasednout záhy k hostině Duchů, těch, kteří mají klíče k tajemstvím budoucích divů a k hostině Srdcí, jež budoucnost učiní velkými. A toužil jsem z večera po očích, jež vítají družně ve dveřích, po srdcích výminečných a po duších rozžhavených. A pak jsem vešel... To bylo pohostinství úlisné. Všecka neupřímnost, všecka bída prázdných slov, všecka pošetilost ukončeného smutného věku chladně tě měří, davy vpouští a slídí a naslouchá, našeptává a štve pod maskou diplomata, liberálně, v přípitcích nechává žíti i krále i poslední podruhy Boha i papeže, vlasť i národy, čekajíc na okamžik: Znesvářit, plivnout Ti ve tvář, seštvat k nejnižším bojům..bojům... Duše však, Srdce dávno se krčily při těch slavnostních fanfárách. Tam za dveřmi, za dveřmi, moře zaťatých pěstí se zdvíhalo... [79]
Minulosť.
Černé vody jsem viděl, skrz stromy k zemi sehnuté mrtvé duhy setřené, věže v nich trčely nehnuté... Nic tam jíž nežilo, nic tam nevzdychlo, nic tam nevykvětlo, mlhy se válely sinavé, žluté tam stékalo světlo... Bubliny prýskaly z hnijící hloubky ponurým zášeřím, v hladinách stíny se nořily rozvátým na míle pápěřím... Po stupních dolů stezkami skrz modré měsícem dubiny v rubáše bílé oděni poutníci stoupali v hlubiny... Při kněží modlitbách, kadidel vůni, kropenek chřestu stoupali, oči upřené vzhůru, nad nimi vlny se houpaly. Všecko, co kvetlo jarem tisíců letlet, tu hnilo v kapradí, květin bílých a rudých tu zkosených plovalo po hládi, u hlav a kolenou, u paží u prsou dívek a vypjatých životů, u mrtvol starců zeleně sinavých v nevidném kolotu, shnilého ovoce sklizeň, listí spadalých a ryb leklých vál puch, obilí z tisíců žní tu morem plnilo vzduch. Kdesi ve výšce nad vším zlatý pruh z Neznáma blýskal a padal do hlubin dolů, na kupy mrtvol tryskal, a do mrtvé hladiny prostíral široký nejasný svit. A všecko tam spalo a nemožno uspané probudit... [80]
Naivní relief Hladu.
Pod opadlými vodami zčernala odumřelá pole, mezi hnijícími klasy krvavé máky květou. Tam pod Horami jsme vyhladověli. Tam zrna jsme nesklídili. V tom království nepojedli jsme ničeho. Minulo mnoho dní, mnoho dní přešlo přes naše chatrče, teď schouleni u prahů hryžeme si prsty, řev náš burácí zděšeně po černých lesích, co svíjíme se otráveni černou bolestí, co podepřeni o zeď blábolíme, co nehty hryžeme syrovou hlínu... Tam, povídali, v sousedství dole u řeky jsou na dlouho syti... tam ještě tři krysy hrabou kdes v chatrči pod podlahou... Oh, ho, ho, ho, ho! Každým dnem roste předtucha příchodu Jeho na sinavě zelenavém nebi, dýmavě roste, roste, roste... A ptáci houfně křičí, zdvíhajíce se v kroužení, do oken bijí křídly zděšeně, nad prvním mrtvým Miserere zpívají rozvleklé, sychravé, zvlčilé podzimní Větry... [81] Ještě však Nikdo nejede na černém oři... Ale teď! První cizinec uhání zbaběle kolem oken, kolem prázdných sýpek, šíleně uhání, vtisknuté roucho do tváře, a nechce se dotknout suchých prstů natažených k němu, jen pátrá v bezmasých našich lících, a nepotřebnou svou loutnu strachem odhazuje... A za ním, za ním od Hor posněžených jak vlny by na sebe třískly a stříkaly nad hroty sosen, On ohlušující se valí a dere se otvory do oken a Údolí naplňuje hnijícím puchem a staví vrstvy mrtvol do obrovských pyramid do nebe volajících. Příšerné ticho uzrává, nehne se, kamení... l tam v sousedství u řeky umlkli. I ty tři krysy stichly pojednou, pod praskavě chrastící podlahou... Oh ho ho ho! 82
Hrůza zamlklé bídy.
I ve vsích usnula Nenávisť, jen bledé a choré Odevzdání za pluhem skřípajícím šlo po šedivé, smutné, po zamlklé pláni. Tam zástupy dětí hladových křičely po chlebě při západu. Šel večer po vsích o berli, jak žebrák mdlý za lesy vzadu. I po městech spala Nenávisť (ač po krčmách opilé hlasy řvaly a kouřící, černé komíny se s vážností drzou pozdvíhaly). Ty hubené ruce u strojů ty byly dnes nesmluveny, němy, neb příliš byly již umdleny a příliš těžky visely k zemi. A předce; z těch zpupných nikdo dnes odvahy neměl tomu se smáti. A žádný ten hrozný nehnul se pes, by nezachřestil svým těžkým zlatem a každý, kdo krásnou ženu zřel, ji bál se přilákat gestem a slovem, z nich každý kdo stáda zkoupit chtěl, se bál je pokoušeti kovem. Neb všude dnes spala Nenávisť a před ní každý zamknul se s chvatem, a zachřestit se každý bál tou něčí krví prosáklým zlatem. [83]
Kosmický pohřeb.
Den žlutý nad městem byl zdušen kouřů tíhou a vražd svých záměr šerem upřádal, lez' po střechách, lez' ulic tmou, vod rýhou, lez' zákeřně, zář žlutou po zdích tkal... Den žlutý nad městem... A Slunce zoufalo si, že bezmocně tak zápasilo s ním. Jím Život! po chvílích vykřiknul kdosi, zadrhlým, marným vzlykem posledním... Pak Slunce, zakousnuté v děsném jícnu den žlutý nad Městem vyzdvihnul z par. A v noci několik hořelo svícnů hvězd netečných u obrovských těch mar. [84]
Píseň náhlé bolesti.
Ty rány, o nichž pouze vímvím, že pálily a hořely, ty, které mne tak bolely svým krátkodechým uštknutím a zákeřnicky jitřily mou krev a srdce vzbouřily: Jak uzounký blýskavý had z pod blínu, který parnem zvad’, by zablysk' trávou rezavou a náhle vpil se v tepnu mou..mou... [85]
Zhnusení.
Obrovská hnojiště páchnoucích brutalit příroda neskryje chytrostí lstivých Jar... Sen uspat nemůže rozumu krutý dar a prázdno skutečna prohřívá zřídka cit. V sklennících sobectví dnes kvetou ideje, a sláva klíčí dnes jen z krve obětí. Kramáři, kuplíři, jde s vámi prokletí, Váš Kristus mrtvý je a s ním i Naděje... [86]
Do sebe vnořen...
Do sebe vnořen, naslouchám v bolestné chvíli ten horečný pokřik vzbuzených ve mně hlasů... V nich zlozvuky velkých sklamání zhluboka kvílí dnů ozvěnou, v dlouhém zmírání Časů... Ze skleslých generac nevane radost ke mně, vše pozdních kultur velikost únavou plní. Hledejme sebe, sebe... Tam nových lidí země. A ohně rozžaté tam v obzorech se vlní... [87]
Když všecko odkvetlo...
Když stromy odkvetly, jež jsem tak miloval i píseň sestárla a kdos už mdle ji hrál... Trhavě, nejistě, tak vysíleně zněla nad sítinami, lukami, až shasla zcela... Když Mládí odkvetlo, vyhlídky ztemněly, jen věže dálných Měst sny nové vzbouzely. V těch Městech nebylo, zač srdce plakalo, po Mořích mlhavých se jemu stýskalo... Na tichých korábech lodníci smutně pějí, tam za Mořemi Snů však bude veseleji... Tam v hrdých výpravách dny střídati se budou, prapory krvavé zavlají barvou rudou. A předc – ne, shrbeni a prodáni tam jsou, Revolty sestárly a v krotkých řadách jdou... I tady odkvětlo co tak jsem miloval, i písně sestárly a mdle už kdos jen hrál: Co z toho zbylo ti, ze všeho co ti zbylozbylo, co tak jsi miloval, když kdysi jaro bylo? Kde jsou ty Naděje s pohledy žhavými, jež v tanci výskaly pod stromy zkvětlými? [88]
Fragment.
Ta, kterou miloval jsem láskou bláznivou mladého srdce! Ta, jíž duší splývaly ty fráze doby, jak je verše mívaly, prázdnotou lesklou, zvučnou, zářivou, s lítostí četla, ramena svá schylujíc, mé verše, vzlykajíc: kde moh' už být, ten ubožák! A v slzách horkých sníc, do minulosti hroužila svůj cit, kdy s bombastem, jak měli ve zvyku, též nádherné mé verše přetékaly, neznámým jakýms bolem naříkaly na stránkách jejích knih, v útržcích denníků, ty, v nichž nebylo stopy po člověku!!! [89]
Odcizení milenci.
Našli jsme se kdys v jediné touze: milovat stejně a stejně klnout, až v Srdce naše stejný Vichr navál nekonečné sněhy... Neslyšeli jsme zvonů vánočních, ni zpěvů pastevců a nevíme, že se narodil Ten, jenž by nás vykoupil... Našli jsme se zas v jediné touze: Odumřít sami sobě, nekonečné sněhy ve své Duši a nekonečné noci, tisknout si ruce s posledním polibkem dávno rozloučených a nenaslouchat již dravcům vášní v nás oddychujícím... Oddalujeme se. Pláněmi našich Duší zasněženými lesy husté stojí, nebetyčné, jak mezníky neproniklé, vrány snů nízko se strou pod šerým klenutím větví. Oddalujem' se; nezříme se již roky, jen tajemnou hudbu však slyšíme dosud. Jsme vzdálené výkřiky poutníků na opačných stranách, mizících do dálek zasněžených. [90]
Utrpení touhy.
Jak mne dojímá utrpení tvé touhy, Marto! Ve tvých očích stárnoucích, delikátních, vzpomínky mé budících! Ve tvých očích! Tam zimní den jasný hoří s vysokou oblohou, když havrani v sněhové pláni usedli. Vše zvichřeno, zjiskřeno, jako v slunečných rodných lesích, kde rampouchy zvoní o cesty utichlé, krb hřeje v chatách a zpívají přeslice a hlasy stále zvoní, hlasy zvoní tence stříbrné! Jaký smutek zimní krásy vane z tvé bytosti! Sensitiva čistá a mlčenlivá dlouho snila o jiskrách v krbu, jenž hřál by uchladlé nohy, po lásce muže horoucně vzpínala drobné ruce! Však jarní přívaly! Kde jsou? Ty hluboké prorvy v duši! O čem chtí mluvit ještě tyto oči? V nich stále zimní dny, jasné, s vysokou oblohou! * * * Nebo ta tragika touhy básníků, kteří nedoletí! Ti bez síly, pyšní však, jež zrodila dnešní doba, oživení odrazy vzdálených světel, ti s vyrudlými barvami pávi, [91] kteří u moří na terasách ochočení, krotcí, poslouchají o sebe zvonit poháry cizinců, mazlivé hlasy žen a kroky stále odcházející, poslouchají chřestit řetězy v přístavech, pískat odjíždějící lodi, tuší tisíce řečí o Nových Zemích, ale nemohou, nemohou vyletět bouřlivě, nemohou vyletět do kouřů vzdálených – bez orlích křídel! Bez orlích křídel! * * * Nebo tragika touhy věřících, kteří se zachytli roucha KristovaKristova, s biblí v ruce procházejí hučící Sodomou dneška, se sladkým úsměvem upírají zraky v mystické hloubky! Běda, Běda! Co k povalení rozvrácené pilíře států podpírá kolos Církví, však bez geniálních kacířů, a opatrnými ústy špatně pochopeného křesťanství Slabé dál těší a Mocné mocnějšími činí: jdou stále trpěliví, věřící a stále doufající, kříže své oddaně nesou a volají dosud po člověku velkými visiony Lásky a Sebezapření a odevzdáním se Ponížených, své velké pláče svěřují věkům..... * * * Nebo utrpení touhy těch, kdo srostli se svou Zemí, kořeny hluboko v ní, Již tisíckrát viděli ráno nad svým polem prosívat zlaté zrní, a zívající, dlouhá poledne žhavá bez hnutí klímat a sešeřené večery důvěrně se rozpovídat, otroci, těšící se hroudou! A hrdí na vše, čím rod jich se udržel staletí, ať výpady nebo vítězstvím Duše, či slepou náhodou, stále znásilňovaní a stejnou odplatou hořící, zahořklí, zatrpklí, odhodláni do krve hájit svých krbů: vypověděli důvěru svým synům, skepticky chladným, synům, kteří nevidouce nikde silných duchů netouží po samostatném žití oklamaného lidu, 92 synům, kteří zhnusivše si zpupné dobrodruhy vlastní krve pociťují jen bídu neplodných dob a lítost palčivou, synům, kteří otevřevše pro všecko oči, vidí chátrání všeho, a za vpád Bídy, která v triumfu táhne krajinou, děkují ironicky hazardním svým otcům... 93
S koncem XIX. věku.
Králové byli obchodníky a žili záštím národů. A diplomaté pochlebníky těžící z těžkých porodů. A bonvivanti kněži, jali se luzu zdvíhat chudobou. Nad královstvími shasínali pochodně mávající tmou. Básníci gesty opičími člověka při tom bavili, a výdělkáři mezi nimi ty zpeněžili paskvily. V společném žlabu glorioly hlav tichých vědců splynuly. Jich velké sny nad zlatodoly a hrabivostí zhynuly... [94]
Po přečtení zprávy filantropických dam.
Ó paní, ó paní šedivá, jděte mi se svou filantropií, s tím srdcem citlivůstkářským! Jen modlit se a plakat?... Ó paní, styďte se za tuto filantropii! Uráží, uráží, třikrát uráží lidskou důstojnost! Almužnou lehtáte hladové, když touží po práci a chtějí peníz poctivý? Ó paní, paní šedivá, nechte těch společků, těch ústavů, těch jeptišek, jež darmo kazí mládež!... Ó, paní, paní šedivé, ó, krásné paní, šlechetné, vznešené paní, filantropické! Ty holé cifry vizte mzdy nekřesťanské vašimi muži s drzým klidem po týdny vyplácené na dlaně zmozolené, [95] to uráží, uráží, třikrát uráží důstojnost lidskou! Ó paní, mnoho paní šedivých a filantropických věznících v klecích starce neb děti neb dívky, víc pro ztišení ješitnosti své, míň pro blaho těch tvorů churavých, osiřelých, slyšíte? slyšíte? Řve bídou společnost, vy paní ctihodné! A vy, tak zrovna prohnilé jak muži vaši si hrajete na dobročinnost se slepičími mozky filantropickými? 96
Ještě jsou orli...
Ještě jsou orli v bahně Evropy! Ještě jsou orli teskní, přikovaní, jichž smutky za srdce tě uchopí, ještě jsou orli kdesi roztroušení v šedivých městech v mlze severní, nad shnilým lidstvem v těžkém sedí snění, bozi i soudci jeho příšerní... Netušit jejich blízkost..blízkost... Vyrostou,..Vyrostou,... bída je sílí, otráví jim žití, pohunci králů křídla přistřihnou a oči vypíchnou jim inkvisiti, s řetězy přijdou států hlídači, spáry jim sříznou, zkrotí jejich pýchu. Chtí vzletět, – rány hned je omráčí, pár metrů volnosti – oh, orli, k smíchu! Jsou ještě orli v středu šedých měst, v divokých, silných duších ještě sídlí, nad bahno přikováni lidských cest s přistříhanými teskně bijí křídly, žízniví na řetěze chřestivém jak vesla týčí křídla oškubaná a v ovzduší tom bídy plesnivém zdvíhají marně křídla zavázaná... [97] Až k pouštím rašelinišť, k přímořím, kde parník duní vybouřeným rohem, ku malomluvným, žlutým pohořím s vychudlou trnkou, zakrnělým hlohem to slyšet však, ti orli když se hnou, výspy se třesou v rozespalém kouři, přístavy, města, jak pod lavinou, a pod jich vzteky mrtvý klid se bouří... Kde jsou ti orli zkrotlí, chycení, jichž křídla slyším šumět? Kde jsou zbylí geniů dědici? Dnem sklíčeni příšerným, tmavým, v němž se narodili, kde jsou? Tak moci vztekle vyletět, ho, z Evropy to trosek rozválené jak šleh' by, rozsvítil se nový svět nad pokolením krve vysílené... [98]
Černý rytíř.
I. Ve dvorci horském na pavlači sedím... Les všude nad hlavou mi šumí. Mlýny v údolí klepají a ticho táhne mi do ložnice bílé... Časem dosud já cítím tepny města cukat v sobě; obrovský výsměch na všem leží. Pole svrásčena pod větry se smějí tichým a neúprosně ostrým, chladným sluncem. Tu cítím, že se za mnou valí smutek velkého města, jeho ulic, parků, nádherných krámů, stuchlých, těsných dílen a barbarských, vždy stejně nudných domů i začouzených viaduktů smutných. I vlny karrikatur, spousty silhouett drážděných denní politikou, za mnou dotěrně ubíhají, vřava ulic sluch plní mi, ta starost naivní všech kavárenských přežvýkavců stojí vtíravě před mým zrakem ospalým. – A sotva oči v snění přimhouřím, na pavlač ke mně sedá cizinec, železné chřestí jeho brnění... [99] II. A vlakem jedu-li a mlhy projíždím, ztemní se okno. Zas se objevil, zas je tu cizinec. A ukloniv se vážně se zelenavým zrakem vpil mi v čelo, chuchvalec kadeří střás' podél skrání slepených, páchnoucích a slizce vlhkých a řek': Z Milána pozdrav, muži ctný a dobrý a vlastenecký. Pozdrav z Neapole i z Coma, Livorna a Florencie. Třebas i taktéž pozdrav z Cardeňasu i z Madridu i z Washingtonu, taktéž i z Macedonie a Krety. Pozdrav z Filipín, zemičky Boerů, Pretorie a tak dále. Já přítomen byl všude, všude, všude, vysoko prapor svůj já zdvíhal, krví seštvaných národů se klidně brodil, zažíhal torpéda a děla mířil a se silnějším vítězil, jenž v právu. A slušně vše, ve jménu Pána Krista a jeho svatých, ve jménu práv lidských, já zdvíhal prapor před seštvaným lidstvem a poznal tak podstatu jeho duše. A lid ten řval vždy: právo! právo! právo! Byl zabíjen, kdo slabším právem veden svá děla mířil a dal vyplout lodím podloudně kolem kouřících se mysů... [100] A poznal jsem: ti všichni po právu ať jakémkoli řvou, po právu, právu, právu, po právu ztraceném, po právu nenabytém, po právu, dosíci jejž slabším nelze, co chtějí s právem? Právo k životu? jaký to krutý, bědný, hrozný omyl! Ne právo k životu, chuť k životu ti všichni mají hroznou, žíznivou, chuť bezměrnou a dravou, bouřnou, žhavou, šťavami vězněných těl tryskající, chuť k žití, kterou slunce stejně vzbouzí, dny prchavé, vteřiny rozbíhavé, chuť mají k životu, leč právo? K smíchu! Já dráždil chuť tu pohnutkami špinavými a právo, výsadu brutálních, mocných v němž smrť a znásilnění, na svůj prapor černými písmenami dal jsem vyrýt! Na oslavu všech darebáků věku, všech utlačovatelů, psů a lotrů, všech vyssavačů a všech chudých duchem, v jichž službách jsem. Můj prapor k nebi roste, já vysoko jím nad národy mávám a zjitřuji tak dál chuť jejich k žití... 101
Zpíval jsem za rána...
Zpíval jsem za rána (Města se otřásla podezřívavým žasem): Pod jedním praporem nikdy se nesejdou národy k hostinám kýženým, veliké myšlénky ve všech jazycích nikdy se nestanou stejně cennými, víno rass nevyšumí, by ve slově lidskosť nebylo špíny sobectví. Dave, jenž vlastenčí! Moderní šosáci, chauvini mezinárodní! hvízdám si za rána posměšně. Zpívám však slávu geniům, kouzlům jich umění v přírodě vkotvených, vonících černou hrudou, silné té vůni, jež probouzí znovu a dovede rozjiskřit Duše... Jich nápoj tisícletých lží, jak kosmos starých a vylisovaných vůní a z hroznů hříchů nejstarších chutná, když velké, všelidské Já plemenným ohněm v něm zbarveno stříká a hoří v něm, svítí, a rád jsem, že jej má také Národ tak zmučený. Národ hrabivých sobíků. Národ chlubných otroků. Talentovaných snobbů. Vyučenců cizích grimass. Národ rozumujících Bazarovů, i nudných i nepůvodních. [102]
K smrti smutno.
Je už tak smutno k smrti v koutě u vyčichlého vína píseň o svobodě učit zpívat nerozumné děti, co sousední barbaři necení si tě ani jako člověkačlověka, jenž má právo žít, milovat, bouřit, nenávidět? Bez vášně a mládí jít. Nikomu nemoci věřit! Věčně jen rozumovat ve svých lokajských šatech, dojídat zbytky mís, utírat poplivanou svou tvář, krčit se zbaběle nad každodenním chlebíčkem! Kde je aspoň jeden veliký nezaprodaný duch, jenž schopen je rozepnout bolestná, orlí křídla a zahořet sírným plamenem nesmírné myšlénky? Zbyli tu nějací páni z Roupova, nějací páni Berkové. A ti si především svorně rozdali nějaké úřádky... Tam dole zvěř umírá za jich věc bez nadšení... [103]
Skizza ku „Caritas“.
Rozkolnictví a Rouhání, Výsměch, Hněv a Bolest', ať vše to žije v duších odvážných, dobrých a silných. My toužíme po bouřích, zhnusením idyllického kramářství, chcem vidět ropuchy mrtvé podél cest za svítání večera. Zdvihne-li se však soumrakem netušených zámyslů, hne-li se něčí štít neb ruka, budeme do rána bdíti; a neřeknem „Caritas“, bláhové slovo pro okamžitou zápletku, nad hroby rdousených nesmluvíme se s vrahy, jež dobře známe. Nebudem slabšími než jsme a pokornějšími než umíme a kořist' z našich výpadů budiž duchovním životem jiných, a ztráta naše budiž diskrétně ztajena hrdým smíchem. Tak ještě by dalo se chvíli žíti v Dvacátém století a v touze po bouřích, zhnusením idyllického kramářství bránit své veliké sny před úsměvem shovívavým. [104]
Sloky.
Největší bolesť, staroba a nuda na parketách a v rukavičkách, na tribunách noblessu dělat, – fádní řemeslo. Po skutků noblesse má duše křičí, ne po té, jež se plíží zakrýt místa vražd násilných, brutálních skutků... [105]
Sentimentální chvíle.
Zavál chlad mou duší, že se schoulila tiše. Zvony nad ní zadušené mlhami bloudily v dálce... V ní ptáci podzimní protínají teď svislé pavučiny, slimáci chladní se vlekou v krvavých listech. Stopy opuštěné, vmáčknuté do trav pod vodou a na nich slunce chladné a bílé, úžasně velké, jaké bývá jen propouštěno obrovskými sosnami, zbarvené zasmušilou zelení, přemítavě temnou. Dotkla se mne úzkost? mdloba? hynutí? zamhouřím oči – jaký to ve mně divuplný podzim! Ale tam v městě, tam je předc nyní jaro, ale tam v městě, tam je předc slavnost na slavnost. Vyšly tam nejkrásnější nevěsty a družičky, vyšly tam davy obdivovat se tyranům hned za rána; prapory vetkli na domy slavíce svátek ješitnosti, a dali chudým trochu se najíst, hotovíce se opíti. Tam zní hudby a tam je teď jaro. U mne však chvíle podzimní, vše to zní ve mně, co mne naučilo být tvrdým, intensivní jas, ostře odlišující věci a schoulené myšlénky, jež nenašly zahřátých dlaní. Disharmonie Minulosti a ticho Budoucnosti, sentimentální, protivná, skřípavá hudba. Mně je dnes chladno a smutno a pusto a hněvno a nevím, nevím, nevím, kdy se vzpamatuji. [106]
Z velkoměstského osamění.
Z nábřeží vane lkavé vody chlad... Oh, léto nudné! dlouhé! vedro dusno! Zdá ospale se voda kolébat, – vše prázdné! zdlouhavé! vše trapně hnusné! V mém mozku bzučí dávných přátel tlach, jim vyhýbám se úskočně a lstivě. Můj mozek sžírá černé nudy prach, myšlénky zdvihá ze dna popudlivě. Vlastními otřesy bych zaúpěl, se sbírá ve mně bolest, šumí temně... Jak s výšky souhra rozzpívaných cell samota melancholická zní ve mně... [107]
Píseň nenávisti.
Pes podlý jsi, mé srdce, již tě znám! Hne tebou stín a rozmaru dech sám. Zděsí tě kroky protichůdců tvých. Jen jedno slovo, tušený jen smích! V tvých zubech jak se třepe neživá rozvaha kostnatá a šedivá! A kdo ti hrozil, když kol sune krok, hned vrčíš naň a číháš na útok!!útok! Tvá paměť a tvůj čich! Tvůj vztek! Tvůj hněv! A podezřívání... A štvanic řev... Z křesťanské nauky trochu frasí vím, – – a zvíře to já zkrotím, otrávím... – [108]
Píseň rváčů přemožených.
Zač jsme se rvali a nač přísáhali po celý život v plánech osamělých? Nadějí těšili se? Směšné nic! Oh konce smutné po začátcích smělých! Svět chtěl být těšen – a my sebe nepotěšili a na srdci nám leží hory, hory, hory, svět chtěl jen slyšet samé o naději, o mužnosti, sám nemocný a chorý... Zač jsme se rvali a nač přísahali, vše mohlo by se příkře odsouditi jen pohvizdnutím, posměchem a troškou satiry... V novotách stárnoucích a v marném pachtění stesk jde jen s námi do budoucích jar... A jím jen poctivě tu možno žíti. [109]
Píseň závislosti.
A mnohdy několik nás vzruší chvil, kdy není lásky. Není slunce. Boha není. Ze zvláštní milosti jak bys tu žil. Je trudno. Řešíme bez rozřešení. Milosti Boha? Ne. Milostí lidí jen, na kterých závislí jsme, strom jak je na prsti své, jak trám, když přibíjen praská a kvílí se zdí splývaje. Vše tlačí, na čem život podmíněn, úlisný tanec chleba za skývou... Nás každý nový poučuje den: Víc drze a míň s duší poctivou... [110]
Píseň znepřátelení.
Něco nás lákalo, poutalo – minulý čas! Pak přišlo bez kouzel poznání, přátelství míjelo, umřelo – nechalo nás bez vysvětlení a pokání. Odvetným vztekem již každý nám jitří se dech.dech, srdce, dřív slabosti odpouštět ochotné, – vše už nás znudilo, vzbudilo, hořkost jen v rtech, – ubijme, rozbijme přátelství nicotné! [111]
Píseň úzkosti.
Čas přijde... Ze všeho se vybouříme, čas přijde pohřbů, zklamání a žalů... Důvěru v sebe nemoc černá ztráví nad sklizní žebráckou ze setby králů. A bude hůř, že vše nás neutrápí tak najednou, tak rázem... Přemožené i zvíře spící v nás ukryje drápy ve směšných dávno bitkách obroušené. – [112]
Píseň „Zase o jednom dni.“
Den zdechnul. Bídně. Jak chycená zvěř v zakrytou jámu věčnosti se sřítil. Ustydlé krve stopy kanou v šeř a v kalužiny žlutých ulic... Oh, světlo! světlo! světlo! Tápaje po zemi osleplý se večer vleče. A proudem lidstva, ruchem tramwaye splývavé, zdloužené se táhnou stíny. V jakémsi prázdnům směšnu zahynulý ten den odněkud ještě zakřičel... Mlč! Kliď se! Chytrákům jsi zahřál hnízda? Mlč! Mne se neptej! Co’s ode mne chtěl? [113]
Pozdrav bouřlivé noci.
Tu bouřící, tu hřímavou noc osamělou pozdravuji, jak černých orlů tažení a jásot skal a chechtot slují. Chci zžehnut býti vášněmi, ohnivé blesky ať v nich svítí, a vichrů smečka bouřlivá puštěna do hor bude výti. Ho, jak ty vichry štěkají! Vše vyvráceno ve mně leží! Já dávno čekal noci té, psi kleteb mých už hřbety ježí. Sražené můry v duši mé v úzkostném zmatku poletují, – mí dobrodinci počestní se na svých ložích převalují. [114]
Resignace.
Sám chceš být, sám a sám po bouři mladých jar, ne zlomen, zoufalý, leč v plodné lítosti, by zdál se vzdálen být předčasný všeho zmar a nechuť k životu, jež vře tvou bytostí. Tak vždycky myslíš si, že s Bohem všemu dáš, když srdce v základech se chvěje pohnuté, když v řadě přátel svých po létech poznáváš hlupáky zlovolné, pokrytce naduté. Přec jen se poddávám a jen tak horuji; to stůně mozek můj na pouhá chycen slova: před čím já chtěl se skrýt, vždyť stále miluji otrockou láskou svou, již kopnou jak psa znova. [115]
***
Nemají prý rádi rozkvetlou, nádhernou sloku, Nemají prý rádi rozkvetlou, nádhernou sloku,
 (předce jen nejvyšší drobný květ v pralesích umění!) Řemesníci od kusu přišli, řemesníci vše padělali, rota řemesnická, která tak unavila tiskařský lis! Ta řemesnická rota, podkouřená kadidlem doby, blýskáním planým unavila zraky diváků, tam vůně vyčichlých hodů šumí a šeptají vyzpívané arie, tam reminiscence na mrtvé básníky vybledlé přecházejí. Já, nespokojený buřič, slyším již umírat poesii, vztekle rozbíjím ještě kadluby, v nichž cítím zvetšelé formy, ať volně vyteče kov můj žhavý na lebky hlupáků; má-li už umřít a má-li umřít na vždy zhnusená, ať vztekle ještě smích svůj vychrlí a vzkřek svůj blasfemický a blázny si ztropí z krasocitných filistrů. [116]
Zamyšlení.
Zamyšlení stálo v mé duši jak měsíc nad jezery, parodista dnů. Ocelově chladné ticho zvučelo v drátech přepínajících dimense mé bytosti od jižních pólů až k severním, kde myšlénky shasínaly. Elegik, jenž se již vyplakal nejsmutnější písní, bojovník, jenž nemoh' zadržet dlaní smrtelné rány, milenec, zhnusený objetím po posledním triumfu pudů, toť já jsem, v pustině života, v tupém zamyšlení. Krev kdysi elektrisovaná a prolnutá žhavostí slunce, šumí teď tiše, kolujíc vychladlá v pozdních měsících, v nichž dozrálo, co mohlo dozrát, a dokvetlo, co mohlo kvésti. Zamyšlení stojí v mé duši jak měsíc nad jezery, parodujíc mou touhu po velkých snech a budíc mou úzkost. Mé srdce však, mozek můj hladoví, den ze dne, rok k roku. [117]
Ubitá Myšlénka.
Můj lovčí zámek spal a chrti moji spali... Jen sosny šuměly. Po sloupech klenutí mých sálů vrhaly obrovské stíny z dálí. Lodi se chystaly v pobřeží k odplutí. U krbu Orel zabitý. Z těch perutí krev na koberce blankytné se valí. Můj šíp jej zasáhnul, když vzpjal se k odplutí ve vůni mátové jak zbloudil přes mé skály... Nad Orlem zdrcený tu sedím, nespouštím svých očí z očí těch, démantům vyhaslým jež rovny, dožehly, tuhnouce v zakrvení. A lodi pískají v pobřeží k odplutí, noc míjí a zas noc... Jak u vytržení já oka nespouštím z těch mrtvých perutí... [118]
Dnové.
Někdy usmířeni se vším vycházeli na staré arkýře zvetšelých budov, zářili a plakali zelení jara a plakali slunečními paprsky. Někdy zakuklení přišli a přišedše pohřbívat vynášeli řady rakví z naší duše oddychujíce... Někdy se zasmáli jako děti, udivení, když vnikli v tajemství obnošených hraček. Někdy si zahráli na rozumné, protekční ďábly slibující nám slávu, úsměv žen a vítězství. Někdy nás přepadli jak vrazi ze zadu a rdousíce nás, využitkovali výkřik náš pro Morálku. Někdy nám namluvili nejhloupější anekdoty, aby nás usvědčili, že hloupnem a stárnem. Někdy nám zjevili ty nejvážnější pravdy, bychom jim nikdy, nikdy neuvěřili... [119]
Sloky.
Svou duší procházím, ten proměnlivý obzor její, spí šedý nad ní dým a ohně hoří znaveněji. Jdou roků přívaly, jak povodně se duší řítí, kde stromy bývaly, teď písku pláně slídou svítí. Běd přípřeže tu jdou kolejí v dálku vyšlapanou, – já vrátný dnem i tmou je pouštím srdce černou branou. [120]
Refugium.
Ten život příšerný! Stále má důkazy: marno! ještě jsem nepřestal věřit... on chechtal se: marno..marno... Myšlénky..Myšlénky... pohádky..pohádky... Večer... kdes cvrčkové v jílu zdlouhavých serenád ztrhanou zpívají píseň... Všude ta nelidská prázdnota..prázdnota... Prokletý život.!život! Nenašed v přírodě, nenašed v člověku, zoufám: příroda despota, – despota člověk, – Bůh despot! O plač ty morálko! Nejsem již radosti schopen!..schopen!... Paprskem slunečním podrážděn nad lidskou špínou, s dravci i s babami zavírám příměří krotké. Od živých odvrácen, k hrobům se obracím zděšen, šíleně zatouživ po těch, jež nazval bych bratry. [121]
Sloky.
Kdys touhou jsem umíral, aby můj zpěv zněl ospalým údolím, přes věže táh s orli a s večera v samotách hasnul, by dítě i žena i muž v něm cítili vzkypěný život dnů vzácných, jež stvořit by mohly Ostrovy nejblaženějších. V mém zpěvu však, v nejnižších strunách bolestí zazněly bouře, že bytosti dole se chvěly jak zraněná zvířata smutkem; pak nikdy již k tanci a k radostem v nejvyšší nebil jsem struny, jen tomu, kdo přicházel ze samot Snů, jen tomu jsem zpíval. Jsem vděčen, že nepřišli zbožňovat to, co jsem zpíval. Jsem vděčen, že vzdálen jsem všeho. Mé zahrady zůstaly zamčeny, a květy neutrženy a louky nepošlapány, vždy čerstvé, vždy s jasným a podzimním, vysokým, světelným nebem. [122]
Konec slavného tažení.
Má Duše churavá něčím, co věčně a tesklivě pláče, mi řekla za jarní noci (byl svátek květin a stromů) „Jdu odprosit nepřátely. Jdu smířit se se vším. Tak pouze lze vyzpívat hymnu Života vítězně, harmonicky.“ I sklonil jsem puklé kopí, rezivé staletou krví, na hubené rameno. Slova modliteb hledal jsem z děctví. Mdlé hučení zvonů plnilo předzvěst stříbrných věků, mé kroky chřestily po rudém vřesu tak melancholicky. Můj vyhublý kůň ržál tušením do mlh modravé noci, tam asi, kde světelné vlny se zčeřují vrcholy sosen. – Já s důvěrou fanatiků šel smířit se na věky se vším, a k obětem největším odhodlán, s proroků sebezapřením. Již klidně jsem smyslil si jíti kol paláců Nenáviděných, kol visutých zahrad Žen, jež dýchaly otravnou vůni, již po Slunci křiknout jsem chtěl na konečném ostrohu klidu, když Černý Stín jakýs, jenž u cesty číhal, se přissál mi k hrdlu. A kopí mé zlomil a na oře mého se vyhoup', mne odkopnul s barbarským rykem, a obnažil prsa má vpadlá, a ukrad’ můj amulet kouzelný, za ňadra svoje jej vložil. I proklel jsem všecko a v krvavé prsty jsem plakal... [123]
Šly Touhy a Naděje.
Šly Touhy a Naděje, hořely jako pochodně v zdvižených dlaních, a šero duší nám plnily k obzorům ztraceným v dálkách. – Šly od bran měst starých a hříšných a zoufalých, v pochodech táhly, šly od bran měst sklíčených věčně tisíci nepřátely... Ti neviditelní číhali ukrytí v stínech a ve všech koutech a za všemi stromy a ve vlně každé a v reflexu luny, na prohřátých pláních a na křižovatkách tak lstivi a ne nepodobni smrti, mávali těžkými křídly, že pochodně tuch a nadějí v obzorech rozsvícené, jich plameny lpící na očích drahých lidí, na čelech lásek, na tvarech milých věcí, na smutku rodných krajů i na dnech příštích, zděšeny bolestí pohasínaly. – [124]
Sloky.
Podvedeni již stokrát a stokrát ukonejšeni nenarozené předc neznámé s touhou čekáme zítřky: na jiné vkročiti stezky, kde jinak slunce hoří, u jiných usednout studní, kde jinak prameny chladí. Vše, co nás čekati může, dobrodružné touhy! Nepředvídaná setkání před tím, než vrcholů dojdem. Zítřky jak neznámé ostrovy stále se shlížejí v duši, směrem jich poletí orli? Či lvi na nich nechají stopy? [125]
Černá píseň.
Nač ještě čekat? Nad troskami, nad nevtěleným každým snem? Jen oné černé písni důvěřuji, jež zoufaleji roste v nitru mém, v něm výčitky zní lásky nezkojené, marného snění bouře neztišené, hřmí mužství mocně dojaté, perutě jeho marně rozpjaté! [126]
Rozednění duše.
Ve zpustlém parku Umění již prošla vše blíž k noci zamlklé s důvěrným pohledem, u zamčených vrat dlouho prostála umdlena hudbou, krásou, rytmem jednotvárným. Nad rudým listím nebe nehybné; ve vodách mlčenlivých věží obrysy; do probledlého vzduchu nocí severních ospalé stromy hučely tisíci kytar. Pak když se rozednilo, viděla poslední hrozny černé v blátě podél zdízdí. Epocha dozrála zde, dokvetla, zde nelze zrát už víc. Je třeba do šíří a do výší se rozmáchnout, nad veleměsta Myšlének a nad přístavy Snů, kde z milionu korábů hřmí pozdrav Slunci! [127]
Kosmická pouť.
Šel Člověk, píseň kosmem vyzpíval o ztrátách svých a o svých nadějích, nad Městy večer pozdních věků plál a v Moře padal na pěn mrtvý sníh. Týž byl to zpěv, týž dávný byl to hlas jak v pravěku se z jeho rtů již zdvih', v něm Satan s Kristem, Noc a Slunce jas, v něm orlí vzkřek, – hrdliček měkký smích. Šílenství vražd i krutost brutalit, smích záští, bitev řev a kvílení a zas dny pokání a ztišení. Zas šťasten nebyl, jak dřív nebýval... Dnem, nocí šel a ruce zemdlené vstříc novému Království rozpínal...
[128]
MECENÁŠ SCÉNA 1899.
[129] Ulice fádní a rovná, kde není ani jednoho stromu. Ráno v září jiskří se v oknech, chodci ve spěchu zamlkle přecházejí křižovatkami. Tramway vyjíždí z konce ulice, zatopené sluncem a blížíc se zvětšuje svou silhouettu. Podzimní nálada města. Balkony se zastřenými okny.
Mladý muž (K svému staršímu soudruhu)
Zde půjde Mecenáš... Neb řeklo se mi, najisto v ten den, v tu hodinu jej mohu uvidět. Jeho průvodce
Toť věru pravda. Shrbený je trochu stařeček, neb záda se mu shrbila, když v cizích službách byl. Mladý muž
Vše jinak jsem si představoval... Velikou hostinu Duší, velkou Srdcí hostinu já očekával v těchto slavných místech. Na samotě své dávno tušil jsem kdes křídla bouřit nad výspami v šeru a moře velkých krás a hukot vášnivých bolestí výt jsem slyšel oním směrem... [131] Jeho průvodce (sarkasticky)
K hostině Duší nebývá tu přístupu. Je policejně od let zakázána, neb málo Duší napočtlo se k těmto hostinám... A tyto Duše neměly buď žádných srdcísrdcí, neb tato Srdce bez duší se nízko plazila, že jedna druhou nevystála jíti před sebou neb vedle sebe aneb za sebou. A ostatně to vše, co nazýváte Duše: Ty duše podplatil teď Mecenáš. Mladý muž
Vy žertujete stále. Tento suchý tón jsem slyšel poprv zde. Zdá se být obranou? Neb ještě něčím více: protestem? Jeho průvodce
Nu, snad by mohl být i výpadem. Tak proti všemu, čím zde lidé žijí, čím triumfují dnešní dny, co v modě. co politickým fenomenem zvem, co samozvanci a co modlami. Chápete dobře, dobře, mladý příteli. Kde vším je Tradice a ničím jiným, je program stejný také pro zítřek, pro příští rok i celé řady let, A program váš buď lehkým: s vlky výt. A tomu programu se přizpůsobte, to budiž vaším svatým úkolem... Mladý muž (úzkostlivě)
Cos vězí zákeřného v slově tom. Já jinak viděl vše a jinak chápal. – Tažení generická odmítám... 132 Jeho průvodce
Jste příliš, příteli můj, kategorickým. Zde nemluví se „ano“ ani „ne“, to ode dneška, vězte, škodí vám. Leč jednoho jen z magistrů a doktorů i sněmovníků až si poslechnete, vy hladce hře té naučíte se, hře na schovávanou, tož s pojmy „ano“, „ne“. Mladý muž
Mně úzko je zde jaksi od včíra. Neb míjivý ten život dojal mne. – Ti všichni, s nimiž promluvil jsem dosud, jsou rozerváni, plaší, úskočni, jak ze zadu by útok čekali a poněvadž jsou slábi, líto mi těch potměšilých, pomluvačných hlav... Průvodce
A proč jste přišel tedy? Mladý muž
Přišel jsem, bych zased’ také k Duší hostině, jak děl jsem již. Mně stačit nemohly Sny, v které zapředla mne samota a příroda v své jednotvárné kráse, hor ticho, hloubka srázných údolí, mne vše to mládím, jarem uspávalo a lhalo mi svou lstivou nádherounádherou. Mne táhlo to k Severu myšlének, kde drsnější a chladná příroda se o Srdce a Duše příliš nestará, kde člověk sám a v boji s životem si Nové světy musí vytvořit, 133 sbít vlastní koráby a stkáti vlastní plachty a s nejvyšších Hor snésti stožáry, je na pobřeží chmurném otesat pod mraky, jež se valí, nevlídné, pak čekat s lodí větry příznivé, jež táhnou v jednu chvíli, zřídka tak ku Nové zemi dosud neznámé. Neb často orli táhnou odtamtud ve výšce nesmírné a sluncem jiskřící a na stožár se spustí s pozdravem a o jich bytí dávají ti zvěst... Sbít vlastní lodi, čekat, poslouchat úsměšky kolemjdoucích, a když vše sneseno, zbudováno, volně žít dny rozkoše a štěstí... Průvodce
Hehe, hehehe! Obchodní, překupnické lodi v přístavech a trochu pirátů a trochu snílků v lagunách v najatých a krotkých gondolách, vše tady blízko břehů vleče se – v smrdutém výparu těch věcí všech. Neb všecko dav chce míti suverenní ku okamžité pouze potřebě, ať myšlénku, ať chléb, ať svého boha, a vše to musí ihned nésti úroky... Tak zdá se mi, že píseň pohřební vám mohu zazpívat již truchlivou, vám s bohem dát a obvyklý svůj monolog odříkat nad mrtvolou, kterou jste, neb jíž se zdáte být již předurčen... Neb podezřelým je, že vůbec něco chcete, že jinak vše jste viděl, jinak chápal, že zdáte se tak trochu vážně přemýšlet a hledat kouty nepřebraných šachet. Tak nehledejte dveří Mecenáše. 134 On podlízavé chce mít svoje svěřence, dle tradic přistřižené, pověřené důvěrou národa neb stářím ctihodným a jakýms počtem způsobného zboží, chce hlavy seskupené kolem žlabu ochočit jako psíky na pokyn, chce míti řady drobných otroků, dětičky způsobné, jichž čeledníky plné,... chce míti... Mladý muž
Příliš krutým vše to jest, snad nevěříte sám již otráven. Já přišel z daleka a přišel vítězit a čisté jsou mé sny a nikdy nikomu já nebyl nepřítelem na světě... Leč nedosnil jsem „Apoštolů novou píseň“ a „Kristův stesk po jiném království“, když přišla ke mně Bída. Od těch dob já Mecenáše toužil vyhledat, neb řeklo se mi, tady najisto v ten den, v tu hodinu jej mohu uvidět. Průvodce
To dráždit jdete Mecenáše. Hrdé to čelo vaše, „Apoštolů nová píseň“ a „Kristův stesk po jiném království“, to všecko k smíchu a vše k pláči je... Dřív musíte být mistrům podobným a fariseům, zákonníkům slavným, bič nesmíte si splétat v těžkých dnech, ni posmívat se luze, pochybnost když těžká srdce vaše vyhlodá a zříte hrozný všeho úpadek; vy nesmíte to nahlas vykřiknout, když vlastní naší vinou Bída jde po vsích a městech, její vítězné 135 v rozkladném vzduchu zvučí fanfáry; když všecko spí, vy jíti nesmíte na jasné Hory mužně zaplakat, že hučí kdesi v dálce potopa, že blíží se a valí vlny své, že roste, kypí, hory přerývá zákeřně, tajně plní údolí... Leč těm, kdož řídí všeho otěže, kdož illusemi pouze živí národ a jednotlivcům nepodají ruky plníce kapsy své, se smějte přec: že dost je světla všude, pevných slov a mužné oddanosti, pravé lásky i upřímnosti, že je mozků dost ku řízení svých vlastních osudů, že drobných národů cíl pochopen: velkými slovy ubohost svou zakrýt, o národu v modlitbách blouznit povšechných, vztýčené hlavy ale při tom škrtit... (Pomlčka.)
Mladý muž (pobouřen)
Ne, jiné generace já jsem syn, vy otráven a zbojník, – netknut já. Jste žlučovitý protest těchto dnů, jež milovat chci a jež právě chci tak nechat odejít, jak přicházejí i s darebáky, luzou vznešenou, s bídnými lazary i s pláčem zoufalých. Já o sebe se více starat chci, žít, žít chci život svůj, ne životem těch kolem zatrpklých a zoufalých a chytřeji než vy a smát se chcichci. Nač zhořknouti dát dnům svým míjícím, to vše je nelítostná, krutá hra; 136 chci život měřit křídlem radostným a smavě, se vším kolem usmířen, chci opiti jej Slunce paprsky... Průvodce (ironicky)
Oh, škoda... Kdysi orli bývali, s roztříštěnými křídly padali, teď před okny, kde drobty špinavé, pár vrabců vyhřívá se na slunci... Nuž pozor... Mecenáš tu právě jde, nuž hleďte, drahý... Celý český národ obšťastnit může několik těch stařečků, pár advokátů chytrým mozkem myslících, vlastence politikou pythickou již daří, vlastence, kteří stále nerozhodnuti na které straně měšce plnější... Těm, brachu, zdá se, že jste předurčen způsobné verše skládat, tlusté romány. A nesmíte být lavinou, jež řítí se. Jen se způsobným králíčkem si pohraje pár dívek a pár nyvě snivých hochů... 137
ÚDOLÍ NOVÉHO KRÁLOVSTVÍ.
A když přijde jednou doba, kde o všech těch uznaných náboženstvích již ani pověsti nebude, bude tu ještě státi náboženství humanity..... Dr. Aug. Smetana.
[139]
Údolí nového království.
Hrob v duši jsem vykopal ve výškách dumavě zmlklých, bych konečná pochoval všecko co umřelo, všecko co mrtvo a všecko co marno To všecko, co tížilo roky a Slabým činilo, Smutným na osamělých cestách. Na vrcholku duše, kde vichřice táhly a plískaly podzimní deště a jiskřila jara s první zelení pupenců křehkých, u černých cypřišů tisíc jsem bílých vzpomínek postavil, by hlídaly vlídně co mrtvo, co marno a co se nevrátí. Přes věže v obzoru, přes dálné majáky, přes rahna lodí a stožáry mizící v obzor, jenž z ranních mlh tiše vstával a přes echa vzdálených zvuků, jež údolím denně táhly, těch bílých vzpomínek tisíce hledělo dálkou. A mne to zpět lákalo v Údolí, kde jsem byl zrozen. Tam hlína voněla, lidská bolela srdce a duše tak marně toužily. Slyšel jsem volat hlasy tam z dola k Slunci, tak marně k němému Slunci! [141] Já znovu sestoupil v Údolí rodné, roztoužen znovu po horkých srdcích a po hlavách budoucích heroů a po rukou upřímných, po očích, zatmělých žárem, jež pátravý pohled snesou, chladný a ocelový. A věnec z jmelí na skráních, cítím zas vůni sosen, a jiskření horských hvězd a bystřin šumot a dusot do samot zbloudilých jelenů, slyším stále vzkřek orlí za sebou v dálce, s hor Snů jak jsem sestoup'. S hor Snů já k zemi se vrátil a nemoh' v své touze jinak než zaklepat u jejích dveří. – Noc hvězdnatá byla a hluboký obzor a tajemné rozsety hlasy po jezeře Života, které se vzdouvalo v jarním vanu. A všude květ bílý hořel a hustými zakryt kmeny a křivými kořeny na břehu svítící měsíc se plížil. Já zaklepal u jejích dvéří... Jak vzlykala, nevěříc, hlasně, má drahá Vysněná, omdlela v loktech mojích! Vše před ránem hluboce spalo, jen Ona v tom vidění ve snu jak orchidej omamně voněla tušíc můj blízký návrat, neb byla essencí ženy, toužící, zamlklé, žhavé, půl z noci, půl z paprsků slunce již setkalo jaro. K nám do jizby oknem se dívala zelená zátoka řeky a vysoké topoly z noci jak naslouchaly by do tmy a rybářská loďka v rákosí skřípala, visuté sítě skrz oka průsvitná stříbrné pouštěly světlo... Tu dlouho jsme mlčeli v objetí, dlouho, tak dlouho, dlouho! Pak řekla: Už neodcházej, už nikdy neodcházej! Tak bez tebe slabá a bázlivě schoulena u nohou Krista, já naslouchala jen hovorům Světic a trpěla příliš... 142 Neb pro ženu není dnů budoucích, nemá-li kde se upnout, tak nezní hudba snivě, když ve dva se neposlouchá, a jaro není tak bílé a pučící květy tak vonné, když sama je žena, když čeká a když se nedočeká. Hlas její byl sladký a za srdce rval mne, že v smíchu jsem plakal, jí v loktech hýčkal a díval se v přivřené řasy a černé vlasy jí spustil k bokům a líbal ji zase, ten sněžný obličej, na němž dnilo se teď ráno. Když kohout zazpíval, ráno když počlo se v doubravě dníti, já děl jsem k ní: Věčně... Budem tak věčně svoji, ty ne však jako má oběť a já tvé otrocké břímě, dva, kteří si našli hnízdo, pro sebe snášejíce!..snášejíce!... Hle, bude již ráno, děl jsem a stezky se budou rdíti, my půjdeme spolu vstříc slunci, jež vychází bledé zvolna, tam v branách Veleměst potkáme řady nejchudších žebráků, my obdarujem je prvním penízem z Nového Království. Na něm nebudou raženy hlavy Imperatorů, jen symboly horoucí lásky všech světů a nových lidí, je milliony již tuší na dně svých zavřených srdcí, leč my je půjdeme učit, jak rozdávat sladké ty mince. Tak vyšli jsme, užívajíce radostí, tak jsme vyšli a nezaprodavše svých duší, jež měly své vlastní ohně, my mohli vždy dosti rozdat pro úsměv a štěstí druhých, těch, kteří již nebyli bídnými s příchodem Nového království. 143
Variace předešlé myšlénky.
Na Horách vysokých já zemdlen odpočíval, větvemi jilmů chorých se západ pousmíval. Snu osamělých kolem ledovce trčely, umdlením, věčností jak hroby mlčely... Svět duchový, hra stínů, zvuk, jímž se lomí věky, dnů zrudlé pochodně, tichnoucích nocí řeky blýskaly v dolinách a mlžná souhvězdí se obrážela v nich jak řad světelných zdí. – Tím démonickým tichem stuchlý podzim vál, pták pokřikoval, vítr hrál si... Já se bál... Sám na prahorách Snů, jak v těžkém churavění jsem vskříšen náhle byl, své viděl osamění: Že bytost pražádná do ticha nezavolá, že dávno neslyšel jsem zvony plakat zdola, vsi oddychující do zšeřeného lesa jímž sklouzá po listí a zrudlé slunce klesá, že neslyšel jsem dávno orloje staré bít, v arkýřích gothických roj ptáků zakroužit, a že už dávno nikdo nezaplakal prudce na prsou mých a nestisknul mi ruce. [144]
Smilování.
Vše vadlo na mně, kořeny v černé zemí svrasklé a skrčené, mé větve holé jak pěsti zaťaté k zrudlému hrozily nebi... Já nebyl sám však, tisíce bylo nás, nás byly milliony, my vadli..vadli... Byl podzim, byl podzim podzim vyžilých kultur. A bože můj, za listem list, květ za květem a snět za snětí, trysk pryskyřičných šťav za vůní rozechvěných, vše haslo tiše, dumavě, hasly nás milliony, a naše větve vzdorné jak pěsti k rudému hrozily nebi... A jednou, když zoufal jsem již v severních metelicích, kdos Velký přišel, pod mými větvemi spočinul zemdlen a smilovav se, vyrval mne s kořeny při vzchodu Slunce. Mne přesadil v Údolí nového království... V klidném jitru mé nové květy vzhořely po snivých, měsíčných nocích, den jarní byl..byl... A člověk šel a hluboké oral tu brázdy. [145]
Studny Nadějí.
Já k studnám v hájích Nadějí šel pít, hvězd blednoucích tam hasnul z rána třpyt, po stromech řídkých sklouzal, po větvích, hrdličky lkaly v echo kroků mých. Na stezkách klikatých v nesmírnou dál tisíce bytostí jsem potkával; již vracely se z hájů Nadějí, v jich dlaních ještě plno krůpějí. A králové a bídní, zástup žen, dívenky drobné s ňadry princezen. – Všem oči novým kouzlem hořely, rty všech se ještě třásly pocely... [146]
Ballada o Radosti.
Krb můj je dnes vyhřátý, zdi sluncem svítí a vůní tajemných nadešly chvíle... Pojď, veselý Cizinče, ty plavovlasý, Tvé oči jsou jasné jak jarních hájů. Pojď, lehká Tvá chůze, Tvůj smích je mi hudbou. Tvůj hovor jak klasy když vyzrálé šumí. – A z kterých končin a v kterou dobu, za jakou jdeš touhou, to tajemství Tvoje. V ráz srdce mé zotvíral, v něm rozžehl svícny, květ rozstřiknul rudý po neklidných koutech. [147] Se všemi Sny tančil do noci, do dne, je roztesknil všecky divokou touhou. Je zulíbal všecky, je zkolébal v loktech, jich vášnivé výkřiky na ňadrech ztlumil... Pak po jeho odchodu tak dlouho, tak dlouho vše svítilo v jiskrách a plakalo touhou. 148
Když vládla Duše.
V té době, kdy vládla již Duše v údolí Nového království, tam na Severu kdes bezmocní, národy opuštění, tam zmírali nevšímáni a zapomenutí dávno ti poslední dědiční králové kdysi slavených rodů. Jich obrovských vojsk již nebylo, neb nebylo poddaných životem a nebylo dvořanů lstivých, neb nikdo se zakoupit nedal, a nebylo velkněží, kteří by planoucí zhasili světla na horách, by v zášeří dole pásli svá krotká stáda... A sláva ponurých tyranů dávno se nerodila, neb nebylo pošetilostí v národech doutnajících, ni svatých a světic nebylo, neb nebylo znesvěcení a pustých nebylo davů a zvířecích nebylo vášní... Neb Ona začala královat, veliká Duše a mocná, trůn její z trosek Věků v zažehlém zlatě planul, vše v přísvitu plavém radostně hořelo oddychujíc, den vznesl vítězné Slunce na štítu triumfálném. A rytmicky v každém srdci a ve věcích hovořila své akkordy doplňujíc a zpívajíc v paprsku každém, a svobodně v každé vlně zčeřené tryskala krve zdar každému tvoru již přinesši jeho při zrození. [149] Snad byli bídní, – leč ona v čas přišla, by dlouho ještě si při přeslicích a písních, jež zvučely zasněnou jizbou, by vzpomínali si dlouho, jak úsměvy její hřály, a ze štědré ruky jí kanuly mince z Nového království. A zoufalé zadržela a visící nad propastí v čas našla a hasnoucí křísila, utiskovatelů zlobu hned v zárodku stírala krví potřísněnými prsty. A byla všude, ve tmách i ve světlech, ve všech vteřinách. Neb ona začala kralovat, veliká Duše a mocná jak vůlí Nadčlověka zdvižená nad všední davy a jako obrovská Lampa světlem myšlénky planoucí, jasná jen sílou největších Srdcí a Rozumem největších lidí. Též nepocítila Nudy ze síly svojí jak Nero a nebála se jak Herodes příchodu nových králů, ni nestála pod Člověkem – a nestála nad člověkem, leč hořela v něm a hořela stejně v člověku každém. I ve všech věcech zpívala a z každého stromu se shýbala a z každého jara kývala a z každého prahu se dívala, hvězd sferickou písní zářila, hukotem moře stříkala a žíháním stínů hasnoucích pod hvězdami dřímala. A pod jejím trůnem lidé, ti nabyli nové ceny, ne tím, čím dosud jsou, čím mohli by ještě býti, na hořících Vrcholech ve slunci, v Městech tam na Pohoří a v rovinách dlouhých, kde obilí ve zlatých vlnách teče... 150
Výčitky.
Vstříc přišla mi Ona, již tušil jsem, zamlklá Žena, jak schmuřené léto, když zkoumat jde výšku svých klasů; a cize, když bolestný úžas pozbyl své síly, a cize, když důvěra shasla, mé zkoumala čelo. A řekla: Z tvých bouří, z tvých vichřic nevzešly klasy, a ze tvojích nenávistí se nerozjasnilo duším, i bolest tvých dissonancí tě nevedla k harmoniím, tvé kletby neměly síly, by člověk stal se lepším. Tvá nenávist k Ženě zbloudila. Marně, marně svým zoufalým výkřikem vzbouzel jsi svědomí doby, tys nevinné šlapal ve tmách, jež nebyly víc ni méně než děti svých smutných otců a odleskem svého věku. Já vyslech ji mlčky. A sklonil jsem zamyšlen hlavu. Nad námi divoký park se večerem šeřil a stmíval, pták do ticha zpíval a tesklivé stíny táhly po žlutavém západu slunce přes naše mlčící hlavy. Pak po chvíli děl jsem: Nevěřím slovům Tvojím, ač jednou jsi z žen, jež tušil jsem ve svém snění, tvé výčitky hoří mě v srdci plameny rudých ohňů, tvá drtivá slova těžce v mou padají duši. [151] Tu jednu však útěchu mám: já svět chtěl viděti velký, na velkých srdcích spočívat jeho doutnavé osy, ve velikých duších odlesky jeho se shlížet, v těch nespoutaných a volných, nikdy nezaprodaných. Já nechtěl jen v tom se uklidnit, čeho dosíci možno, já v Neznámo toužil, kde nutno vše bojem si získat, má nenávist k Dnešku chtěla být pozdravem Zítřku, mé zhrdání Životem starým, pozdravem Nového žití. Leč odpusť: to novým životem není, snažit se žíti dny starých lidí a umět je zpříjemnit za cenu pravdy, to není vždy novým životem, počítat výsledky dneška, dny slunné, bez bouří, jak po nich srdce touží! Je v rozkladu dnešní člověk, jej utěšit nelze. Moc vzepřena nad královstvími, kde chudí jsou duchem; o ještě je nutno se modlit k démonům živelních bouří, tam všady, kde černě se nalily uzrálé hrozny Bídy! 152
Aby přišla tak radost...
Aby tak přišla radost klidná, naivní, udivená... Uvažujme a otevřme potřísněná blátem okna, svátek duše nastává, ticho, vyzařované jitrem. Neb aby přišla radosť jako večery před svátkemsvátkem, když stromy v květu zamilují se do měsíčního světla, a když očištěné prahy se lesknou pod hvězdami... A široká a volná melodie Odpuštění a Smíření aby zabloudila všemi otevřenými okny bouřícími zvony, hosannah, hosannah, svátkem duše. Pozdvižená křídla, lehká, průsvitná, utkaná z hebkých tkaniv zlata, červce, modrých odstínů neznámých končin, – aby tak přišla radosť, klidná, naivní, udivená. [153]
Skonejšení.
A to byl Pastýř dobrý! Světlou tmou jenž beránky mi vehnal v jizbu mou! Jak se to vlní, stříbří, na sta hlav, je tichá noc a tiché vrby, tichý splav... Jsou tiché sny... Mdlé tóny po kraji. Snů beránci se ke mně lísají, jich hlavy vlní se u hlavy mé, na rouně jich se krásně zadříme... A Pastýř dobrý na práh si mi sed’, naivní teplo do par světlých před', co ran mých krev šetrně lízali mí beránci, ji rounem stírali... [154]
Slunce na Ostrovech Mládí.
Když slunce vzeplálo na Mládí OstrovechOstrovech, my čluny spouštěli na březích pod Horou a flétnami v divoce žhavých akkordech jsme Ženy osmahlé zvábili v náruč svou... A čluny přivázavše k vrbám, v dvojstupech jsme rozstoupli se loukou slunečnou a v žhavém objetí a rty na rtech jsme tančili až noc nás zděsí tmou. Když měsíc sáhal našich po stínech, a když nás Zítřky od žen volaly, osmahlé naše ženy plakaly. Po Slunci na Zelených Ostrovech plakaly naše ženy osmahlé, a my jsme také zaplakali, hle!..hle!... [155]
Píseň.
Ženy, jež jste líbaly mne, kam jste odešly, veselé ženy? Smích váš jak déšť perel kanul tmou jizby rozechvěný. Krok váš se vzdálil, zahradami v uvadlé trávě to kvílí a svistí, snů kouzelnými záhadami v šumícím listí... Té nejkrásnější a nejlíbeznější jež zůstane u mne, že bolesť mou tuší, dám paláce k nebi se vzpínající, dám království ve své duši, Ta smí se procházet na pobřeží mých chmurných moří, a bude mne hýčkat a bude mi zpívat a bude mne volat a vše svou naplní zoří..zoří... [156]
Jak město orientálské...
Jak město bílé, orientálské v zážehu plavého slunce má radosť se rozhořela a v nedozírných dálkách ční její olivy klidné a vějíře jejích palem, nad jejími minarety zpěvavé hlasy se třesou. Na přístavech rozjiskřených tisíce zdvižených rukou, na plochých střechách tisíce turbanů hoří stříbrem ve slunci roztříštěném na moři vzdychajícím pod černým tkanivem stožárů, plachet oranžových... Loď, kterou jsem čekal roky, v obzoru zjevila se... Je větší a větší, je bílá a bílá a jako racek v letu by křídly zdviženými, plachtami nad mořem mávla... A Prorok, jemuž chci věřit, výmluvný, bos a bledý se zjevil teď na pobřeží, krásný zrak oslnivý, a zlato se přelévá ve stopách jeho. Vše sluncem hoří... [157]
K novému člověčenství.
Sem sestupovali všichni, v jichž duších uzrály plody: a ty byly jejich královstvím... Bylo to jako tisíc orlů když sletí a křídly bouří nad vrcholy horstev, neb jako šum vodopádů s hor nejvyšších padající do propastí nedohledných, neb jako hukot severních moří s ledovci roztříštěnými, na kterých spí krvavé slunce, velké, oslňující... Do středu lidstva, které se zrodilo k vzniku a zmaru, pracujíc v potu tváři a zdvíhajíc chřestivé jeřáby a tisíci kladek hýbajíc a tisíci kol hučících, do středu lidstva, jež modlí se na polích při západu neb vychází ze stavenišť po práci, když se šeří: tam sestupovali, do středu lidstva, bohatí plody. Jen to bylo jejich královstvím: Zbudovat Města v duši z myšlenek, kterými výší se celý Život a všem je otevřít, všecky brány a všecky síně a všecky chrámy a všecky nejvyšší kopule a všecky nejvyšší věže, kde možno rozmlouvat s Bohem a na blízku jeho pochopit cenu člověčenství. V něm otevřít všecky závory slunečných, volných přístavů, své hrdé lodi jim nabídnout k nejodvážnějším jízdám, a všecky posadit k hostinám v palácích mramorových, je provésti v zahradách visutých, sny kde šumí, jim dáti rádce – průvodce vlídné s tou důvěrnou tváří, ty, kteří vedou, když klesají nohy na prašných cestách... [158] Jim všecky hřbitovy ukázat i pochmurné hospitály (kde nejvíc spí lásky k životu) a všecky podzemní skrýše a propasti náhlé, nad nimiž bahnitá kůra se houpá, děs záhadných pralesů, tam kde se bloudíbloudí, než den se zbudí i ticho vesnic zasněných od rána do večera i kruté mlčení rodáků, ochotných bít a zneuznat... Vše aby viděli, vpuštěni do těch zvláštních světů, jež v největších duších pod sluncem vyšedším hoří, a pochopivše, aby zas odešli na svou zem obyčejnou se vztýčenou hlavou, svobodni, s úsměvem hrdým a sladkým a poznavše neobyčejnost dobrodružné té cesty, by cítili v sobě zárodky nového člověčenství... 159
Sloky o slávě.
A ty, jež jsi jedním z těch pohledů Neznámého, tou stopou zlatou v nesměrnu, slavnostním promluvením a prohlédnutím nevidoucího, jejž němá tma uděsila, a nasycením hladového, jenž umíral samoten, dlouho, ty, jež jsi zdvihnutím hostie, v prachu když všecko klečí, ty veliká Slávo, tebe miluji, tolik tě miluji! Ne však tebe, banalitou jež opilá kráčíš slepě po ulicích, vlekouc za sebou smečku davů jak souhvězdí zasazené do mléčné dráhy a zbožněná, povzbuzována vítězným křikem se stáváš pojednou přes noc miláčkem davů a pouze taková jsi: jak tebe míti chtěli... Tebe však, rostoucí úzkostně a stoupající znenáhla jak slunce březnové v lesy husté a neproniklé, kde mlhy se sázejí na smutně zvlněné louky, na stáda jelenů pijících, na zamrzající potoky, tebe však, která jsi poznala smutky, bys v červnovém poledni vášnivým polibkem prožehla tvorstvo a květ i obilí... Tebe však, rostoucí jako žen láska dlouho skrývaná v záhadných pohledech, v servaném šeptu, v rtů žhavé žízni a v tlukotu horkého srdce, – tebe, dlouho ztajená až do té jedné chvíle nejšílenějšího objetí, náhlého zahřmění smyslů všemi radostmi, všemi bolestmi, takovou, nanejvýš diskrétní: Takovou miluji tebe... [160]
Ano, s divokou, výskající radostí...
Ano, s divokou, výskající radostí, o křídla tvoje opřen, silná ty všemohoucí Naděje, s vysokých hradeb orlích tvých doupat budu se dívati na šířící se plameny požáru, na rudé moře tančících jisker po sežehnutých místech, kde skonává člověk dneška. Budu se dívat s nejvyšších vrcholů ZeměZemě, jak vylézají ze všech koutů stíny a smluvivše se, hrozivé a lstivé, již nasyceni lidským pokrytectvím, sejdou se pokynem Prozřetelnosti a pochodeň za pochodní házeti budou před jeho práhy, před jeho chatrče, před jeho starobná Města, do tržišť a studoven, kde zemdlely duše, do kathedrál starých a do parlamentů. Za potměšilých řečí tribunů zděšených a schytralých modliteb vykladačů Církve dívat se budu, škodolibě, až klenba věků sřítí se s praskotem hromovým, za klenbou zase klenba a holé stěny, bídné k nesnesení, začouzené, v hrůze zdivočilé, tak chladné, holé budou trčet k nebi, k nebi trčet budou mlčící prázdnotou obrovskou... [161] Hlavu na těch černých zdech, vykoupán v krvi hořící, při pochodních rodících se k ránu ten, jenž rytířské a velké bude sníti Sny, člověk nový, hlavu na těch černých zdech, své oči jasné vznese k hvězdám blednoucím, zachráněn, z rumišť pozdvihne své ruce žilnaté vstříc jiným krajům, jiným touhám, jiným bohům. 162
Zda v jeden Život...
Zda dovedeš ještě, Přírodo, v jediný Život vše vnésti největší, vše nejmocnější, tak, aby byl královstvím, objímajícím bohatství Duchů? Všeho, co zjevno i všeho, co ztajeno dosud dřímá kdes v hlubinách lidského Podvědomí? V něm aby bouřila síla, zmocněná ohlasy věku a hlasy všech Mudrců, hlasy všech Snílků, hlasy všech Posměvačů a hlasy všech Rouhačů, hlasy chudých duchem, když rozmlouvají se svými bohy? Již veliké Životy v tělech vyvolených tebou, ty Přírodo, slavnostní jako chorály varhan v gothických chrámech, tak hrozně přímé, tak cudné a plodné tisíci vzruchy tys’ dovedla často vznítit jak oheň, jím zapálit vše, co určeno shořet, jím vyzpívat něhu nejprostších samot, jím vybouřit nádheru veleměst pyšných, i hrůzu moří i lyriku lesů i architektury horstev, i žhavost sluncí i kouzlo zasněných měsíců! Teď, matka vysílená porody, o tajemství a divy své i o pohádky oloupená, vždy zdrobnělejší lidstvo hýčkajíc u svojích schnoucích prsů, již dávno nechovalas' božské dítě to. To dítě božské, jež Krista i Satana mělo by za křestní kmotry, a štěstí dobyvatelů – ... i křídla geniů...
[163]
PŘÍCHOD PROROKŮ.
1899.
[165] I. I.
 KDYŽ Proroci z nových světů se blížili, světlá noc splývala k moři. Je rybáři uzřeli první z bárek zamlklých, zátokou křižujících, jichž plachty špinavým oranžem bloudily po světlých mlhách. I nechali makrel zlatomodrých a krabů do chaluh stočených a Městem se rozešli po krčmách mluvíce o Prorocích. Na pobřeží Města ležely stožárů obrovských stíny a ponuré věže zasněných katedrál v měsíčním světle... A jen se zjevili Proroci, jakoby obrovský polyp se roztáh a smršťoval, choulil se, vzdýmal a týčil, hned Město oživlo davy a okna i arkýře, sloupy, spěch divoký přetékal do stmělých zátok, i staleté paláce mrtvé a domy měšťáků úzké i chatrče oživly slepené z hlíny na konci Města, spěch divoký valil se s šumem v plazivém rytmu i řinkotem kopyt rytířských ořů i dusotem prašných žebráckých škorní... [167] II. II.
 Pak ulicí světlou šli... Tu náhle obrovské vzhořelo Město a zástupů černých mrakem se zatáhlo rostoucím z koutů. Po větru hadry vlály s bizzarních vyhublých těl a horečně, dychtivě žhoucí plály oči. Ty zástupy rostly, rostly jak zvětralé ponuré zdi, na kterých se neuchyt lichotný, přissávající se břečťan. A zrovna tam stáhly se hrozivě, echo budíce náměstím, kde z rána heroldi jeli před průvodem triumfalným, král v zlatohlavu s Neronskou, tvrdě řezanou hlavou, sbor biskupů, diplomatů a filantropických paní, řad kněží v ornátech zlatých a měšťanů nahrbených, a zrovna tam pod tribunou, kde z rána prapory vlály, kde advokáti národa slavili svátek Nepřemožitelnost „toho zázračného, toho silného lidu,“ kde zrána heroldi troubili před králem v hermelínu, – tam hadry vlály s podivných bizzarních těl, a celá Bída z Města a z Moře a z krajů dalekých svá roztáhla chapadla přes všecky věže a přes všecky lodi a přes všecky okolní hory až k obloze mlčky rostla... III. III.
 A kdosi ze zástupu zvolal: „Vy jste-li proroci, jste lijste-li vy apoštolé, k nám napřed promluvte. Milionů bolest je bolestí naší. My zdáme se divocí, hrozní, že strhané visí nám svaly, my vyvrženci jsme vylezli z děr jak prašivé krysy, z žil země a z vod po krásném tom dojemném ránu, v němž veliká slavnost byla (však nevíme dosud čeho). K nám promluvte a ne tam k těm, k těm, kteří nás dosud vraždí, a u nás svlékněte škorně, na tvrdou zem ulehněte a s našimi dětmi pojezte, s námi se pomodlete, a naše prahy a naše stoly požehnejte! 168 Vy jste-li proroci, vy jste-li apoštolé, vy jste-li z nás a z našeho lidu a s námi-li trpíte, s námi, nuž kterého Boha jste proroci? Zda těch, kteří dávno jsou mrtvi, či těch, kteří rodí se, aby nás na Zemi přišli spasit, a řekli: Ty, Zacharie jsi tolik již trpěl, žes o srdce přišelpřišel. Teď nikdo se nenajde, aby tě rozšlápnul jako božího červčerva a nedopustí, bys hladem skřípal tak příliš zdravými zuby, a když se k večeru setmí, tvá dcera již nepůjde do ulic nikdy. Ti bozi řeknou: Zde máš a sprav si člunky na prohnilém stavu. A neznámá ruka ti pohladí při tom tvou bezbožnou, lysou hlavu: ta dá ti přec v každé poledne vydělat na kus chleba a mísu s rejží. To jiný, panečku, začne život. A prsa naší mámy se nalejou jinak, ten nejmenší také chce žít... Nuž jste-li vy proroci, dneska k nám pojďte a promluvte k nám a prahy nám požehnejte! IV. IV.
 A proroci naslouchali těm řečem, když nové zástupy rostly... Vše, vše, čím zápasil člověk, čím podléhal dlouho, čím pokořen býval, čím bičován byl a čím byl po zemi smýkán, vše rozbrázdilo jim líce, strof biblických moudrostí vrásky jim na čele květly a tajemství Nových Světů jim žhnulo z přivřených retů. A nejstarší z proroků děl: „My přišli z Onoho Království. Tam k Bohům se nemodlí Slabí ni k Satanu Silní a Pyšní, tam neumírá se v zápasu s Násilím s hlavou v blátě, tam tisíce Slabých den nepohřbí v černých peleších Bídy, 169 tam zákonem Srdce a Rozumu vyrovnává vše Život a paprsky Zdaru a Síly na vše svou vrhají duhu, tu duhu nad každým zrozencem s dlaní vášnivě vztaženou! Tam prázdny jsou královské trůny... Však velkými křídly Orlů vzduch jitřní se vzdouvá a ti, kdož bíti se mohou, nad všemi Slabými drží svá křídla roztažená a velikou Pýchou duchů rozkvetlých vítězným utrpením tam rdousená Pýcha zlata a hmoty válí se na hnojištích. Nuž o tom přišli jsme kázati králům a vám, vy v hadrech se třesoucí, a sblížit vaše duše, aby se objaly, přišli jsme z Onoho Království.“ V. V.
 A druhý Prorok se zdvihnul.... Vous jeho se stříbrný zdouval, děl k bouřícím davům: „My z království Onoho přišli..přisli... Tam stejně se káže všem, tam stejně se tvorstvo modlí, a svobodným, radostným životem stejně tam žehnány práhy, tam pro všecky Slunce žeravé, silné a beze mdloby. Vám bídným kolem a tobě tam králi na balkoně, vám biskupové a rytíři, vám všem tam, zástupy paní, vám všem, bíle oděné dívky, vám všem, vy bídní a šťastní, vám všem my přišli jsme kázat: Píseň o Přerození...“ VI. VI.
 Stál bez hnutí zástup... A zklamán, ohromen naslouchal slovům, až reptání v osamělých zaznělo skupinách, rostlo, až zvlnilo se jak moře a přílivem stoupalo na břeh. – 170 – „To dlouhá však Píseň!“ kdos chraptivým zasmál se zlobným smíchem a s balkonů tajený výsměch zaskřípnul škodolibý. Hned obrovským davem potupný posměch zabouřil rázem, jak bludičky přeskakoval, jak šelest listů se zdýmalzdýmal, jak tisíc by okovů zařinklo spoutaných rukou i nohou, hadry se k nebesům vzduly na podivných, vyhublých tělech mrzáci pitvorně vyli a hetéry pokřikovaly, ve světle lamp žlutém se rudé pochodně zavlnily, jich jiskry se šinuly v snopech na dláždění rozhlodané, po vlasech vyžilých žen, jež větrem se rozdouvaly, nad černými pěstěmi davů, vztýčených do výše vzpurně. VII. VII.
 Pak znova hlas drsný a dusivý náměstím starým se zdvihnul: „O, nejste vy proroci! Nejste! Kdybyste proroci byli, to město, tu páchnoucí rakev, tu byste vykropili. Proč nešli jste rovnou zporážet krámy zlatokupců a pokořit ty, kdož vzali nám řeč i mozek i srdce i ty, kdož nevinnost vzali našim stárnoucím dcerám, i ty, kdož daní života naše zabili syny, ty všecky, jež rozmnožil Osud pro pokolení příští... O, nejste vy proroci! Nejste!“ A zařvaly znovu davy a kolem Proroků kruhy se těsně stahovaly... VIII. VIII.
 „Jsou smluveni!“ kdosi teď vzkřik', jsou podplaceni! Tak podle nás umlčet, uspat nás jdete a pod sítěmi schytat. Jste vyslanci těch, kdož ráno si zasedli u pohárů a teď tam krhavě šilhají s radnice balkonů, oken, tam s oken hradních a paláců. 171 Smluveni jste, já pravím, Ta Smrt však již hne se, jež po celé roky nehnutě čněla nad Městem s rudými křídly, a zamávne jimi mocně (tak tribun těch nejnižších děl) a obří černé věže své stíny protínat budou na krví lepkavé dlažbě, na rudých loužích se shlížet budou svalené domy, po kotníky zabořené ty poslední postavy prchat... A pěsti se hrozící zdvihly nad hlavami zvlněnými... IX. IX.
 Král mračný ponuře seděl a s balkonu tupě hleděl a nehnul brvou: Pak zasmál se tichým, tak tenkým smíchem a řek: „toť veselé, vskutku. A maškarní dekorace ty věže vzadu jak plátnem jsou pohřebním potaženy. Ty pěstě, můj kancléři, vidím však raději věsit se k zemi než hrozit k nebi... Kde zůstaly při tom jezdcové moji? Ty pěstě chci dolů, dolů... Ať biskup slouží mši slavnou a žezlo mi dejte ze slonové kosti a korunu z démantů zlatou, plášť šarlatový. Nač ještě otálejí má vojska? Či nemohou zapomenout, že syny jsou těchto otců? Za mrtvé rebelly všecky nechť mše se slouží....“ Pak dusné šero na Město v mlhách černější od moře bojácně táhlo a v krvavých světlech vzeplálo očima zděšenýma. Do stínu se krčilo Město a vlny úzkostně lkaly na modře rozdychnutém, sinavě ztrnulém moři. X. X.
 Teď zástup se uvolnil, řval a mlčící starce vlek' s sebou, za vousy je rval a štval je a pitvořil po nich hlasy. Po zvonicích šplhala mládež, po sloupech a vypuklých římsách, 172 na kandelábrech sta viselo postav jak přezrálé hrozny, jak slzy černé... Pak dusným mlhavým šerem vstal pomalý rachot bubnů... Z těch úderů poplašně zrodil se divoký řev a zděšení, nadávky, hrozné klení, všech bezhlavý útěk, hromady sražené k zemi; kams k moři otevřenému zástupy prchaly tryskem a v domech úzkých se kryly a v loděnicích a člunech. Pak zařinkla kopyta koní a bodáky zablýskly temnem... XI. XI.
 Ze zděšené vřavy, ze zástupů postavivších se v zápas – tak holé a černé pěstě proti vztaženým mečům – jen jediný z Proroků zachráněn stanul tu na pobřeží, kde z rákosin lkajících bylo zřít široké moře a roztrhnuv roucho, zaplakal hrozným a tichým pláčem: „Náš nepřišel dosud čas... neb nedůvěřuje Slabost, by nikdo ji neseslabil až k mdlobě, a nedůvěřuje Síla, by nikdo ji nezměnil v Slabost. Vše, získané věky, jak skála stojí. Až Kosmos tragickou divokou silou v své obnově nechá zaniknout vyžilým světům, a Duše až na trůn vstoupí přes všecky skácené modly, pak nebude pokořených před svědomím lidským, pak nebude zardousených před tváří Boha“... A šelest slyšeti bylo, jak někdo by dlouze plakal,....plakal,... skrz třtiny se moře s černými loděmi zrcadlilo a odlesk požárů rudých z bran Města přeskakoval, tmou zvony poplašně duněly snivou nocí. 173 OBSAH.
Předmluva3 JEŠTĚ JEDNOU SE VRÁTÍME5 Ještě jednou se vrátíme7 Mdlé března paprsky8 Jasný den9 Hudba teplé noci10 Largo dlouhých večerů11 Ospalá píseň13 Lethargie dozrání15 Než přijel vlak16 Deštivé jaro17 Večer18 Díky hudci19 Horčnatá noc20 Nálada21 Slunce22 Západ v srpnu23 Samota milenců24 Princezna Lyoleja25 Naivní rozhovor27 Nálada28 Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?29 Skizza k básni30 Úryvek pohádky32 Osamocení33 Srpnové večery35 V groteskním světle36 Bolest svou romanci hraje37 [175] Passáž deskriptivní38 Studie40 Smrť42 Jízdou44 Ze skizzáře umělcova45 Introdukce do pohádkové noci46 Krajina v mlze47 Mně stesklo se po máku červeném48 Agonie večera49 Podzim51 Ponurý večer52 Sloky53 Miloval jsem ty večery54 Měsíc v zimě55
ZASNĚNÝ FLIRT57
VYBOUŘENÉ SMUTKY II. A SKIZZY K NIM67 Květ nesmrtelnosti69 Evropa70 Variace předešlé myšlénky71 Staří známí72 Melancholie života73 Modlitba Satanova74 Bože velký75 Sloky76 Do světlého lesa, jenž Zapomenutím se nazývá77 Čekal jsem78 Hostina života79 Minulosť80 Naivní relief Hladu81 Hrůza zamlklé bídy83 Kosmický pohřeb84 Píseň náhlé bolesti85 Zhnusení86 Do sebe vnořen87 Když všecko odkvetlo88 Fragment89 Odcizení milenci90 Utrpení touhy91 S koncem XIX. Věku94 Po přečtení zprávy filantropických dam95 Ještě jsou orli97 Černý rytíř99 Zpíval jsem za rána102 K smrti smutno103 Skizza ku „Caritas“104 [176] Sloky105 Sentimentální chvíle106 Z velkoměstského osamění107 Píseň nenávisti108 rváčů přemožených109 závislosti    110 znepřátelení111 úzkosti    112 „Zase o jednom dni“113 Pozdrav bouřlivé noci114 Resignace115 ***116 Zamyšlení117 Ubitá Myšlénka118 Dnové119 Sloky120 Refugium121 Sloky122 Konec slavného tažení123 Šly touhy a naděje124 Sloky125 Černá píseň126 Rozednění duše127 Kosmická pouť128
MECENÁŠ129
ÚDOLÍ NOVÉHO KRÁLOVSTVÍ139 Údolí nového království141 Variace předešlé myšlénky144 Smilování145 Studny nadějí146 Ballada o radosti147 Když vládla duše149 Výčitky151 Aby přišla tak radost153 Skonejšení154 Slunce na Ostrovech Mládí155 Píseň156 Jak město orientálské157 K novému člověčenství158 Sloky o slávě160 Ano s divokou výskající radostí161 Zda v jeden Život163
PŘÍCHOD PROROKŮ165
[177] Od téhož autora: Realistické sloky. PrahaPraha. 1890. Květy intimních nálad. Praha. 1891. Z mého kraje. Praha. 1893. Soucit i vzdor. Praha. 1894. Zlomená duše. Praha. 1896. (Rozebráno.) Vybouřené smutky. Praha. 1897. (Rozebráno.) Theodoru Mommsenovi. Praha. 1897. (Rozebráno.) Prosa. Praha. 1898. E: pk; 2004 [178]
Další informace
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grosman, Josef; Svoboda, Václav; Wiesner, Alois
(Knihkupectví Grosman a Svoboda nakladatelství - Tiskl Alois Wiesner v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 178