ZASNĚNÝ FLIRT.

ZASNĚNÝ FLIRT.
[57] Veranda v lázních. Skrze guirlandy břečťanu vidět partie olší a rozložitých klenů a buků. Několik pěšin listím popadaných s roztroušenými hosty. Odpolední, mdlé srpnové ticho.
Na levo bílé domy, prosvitající jehličnatými stromy. Kus té scenerie obráží se v ocelově tmavém rybníce. Dívka sama sedí s knihou na lavičce v zelenavém odstínu západního světla.
Mladý muž (přichází od zadu a skloní se nad ní):
Zda znovu najdem se? Dívka (neohlédnouc se od knihy, již čte, a ncpohnouc dlouhými brvami):
Marno i zbytečno. Mladý muž
Tak zamlklá a sama, smutna tak. Dívka (usměje se a ukazuje vějířem na vysoké buky):
Mám ráda zde ty buky, cíp ten vlažný tam, tu vodu zčernalou, jež hnije. Nad tím vším truchlivé západy, bezcitné zcela, těžké jak rozsvícené transparenty snů... Jsem proto sama: čekám první podzim zde, jej miluju... [59] Leč proč vy vracíte se ke mně znovu? Vy? Já vyřkla mnohokrát vám svoji lhostejnost, ji opakuji zas. Hra vaše dávno již a navždy dohrána, je dozpívána píseň, v dálce dozněla. Co ještě chcete? Mladý muž
Běda, zase vzpomněl jsem na omamný ten pocit primérní prvního opojení, kouzla prvního a zas jsem jeho vůní nemocen; mne vaše bytost okouzlila dnes tou první silou jako před časem. Vy nepochopíte však... Marné touhy mé po chvílích těch, kdy jsme se rozešli, jak roztříštěné v mlhách zbloudily a dlouho po vás ještě volaly do noci kamsi na protější břeh... Dívka
Snad pozdě volal jste. Já čekala na druhém břehu marně. Nikdo nepřišel... Pak žloutly doubravy a přívoz zamrznul a louky prochladly, v hlinitých kalužích se kapky zatřásly s oblaků šedivých, jež vichr podzimní do dálek hnal a rval... Mně jasným byl váš útěk podivný... Pak ubohého jsem vás zřela ve svých snech... (Posměšně:)
Neb vy, jejž po něčem mi neznámém a velkém vždy vedla dobrodružná jakás touha ku dalekým a vysněným těm Zemím, kde Vidiny vysoko u hvězd zpívaly, pod nebem oblačným, kde hudba sotva slyšná na harfách paprsků se třásla zdiveně, 60 neb vy, jenž stále hledal lodi k odplutí do nových, neznámých a netušených Moří, jenž z dálky poslouchat chtěl tancům, výskotu na jejich zelených, kouzelných Ostrovech, jen ke mně brutálním jste doved’, hrozným být, mně bezlítostnou, tvrdou ránu zasadit – (směje se trpce a tiše:)
jak každý všední pak z mé duše zmizel jste žen nejvšednějších lačný, drobných avantur... (Pomlčka.)
Mladý muž (vlasy shrnuje si v rozpacích na obočí):
Žen všedních lačný... Leč ten celý zhaslý svět, tak pošetilý, u vás nutno zapomnít. Teď vaším výsměchem, tou jednou vteřinou mi mozkem proběhnul dav vyčítaných dnů. V těch slovech vzhořely svítilny z koutů měst, i hudbu ze sálů jsem zaslech', zimy dech a hovor vzdálený mne zbodal, známý smích s balkonu nad ulice vřezaného v tmu, pár v ledu shaslých hvězd té řeky bez šumu. To vše již pohřbeno, ty písně dohrány. To vše již minulo a vše je bez ceny: neb urvat přítomnosti plod je Život můj... Ta vzpomínka, však palčivěji zas, ku nové lásce vzbouzí žízeň mou. Neb cítím pusto kolem, křídly suchými jak vlaje všude krajinou, jíž kráčím opuštěn, v ní tu a tam jen černá sosna mrtvě ční, ve vodách rozjetých se vraští koleje, a ironická vrána kráče tu a tam, a všade tváře lidí shrbených zřím zemité. Úporně, slepé dívají se někam k výši, kde slunce pohasíná, v koutě skrčeno, pod rozlitými mlhami se ztrácí v noc... 61 Chlad cítím, rosu, kterak pláče. Dlouhé dny... Neb kolik žen jsem urval, s každou prchlo jaro, odkvetlo jaro, v škarpách podél cesty mé se válí tolik květů teskně špinavých, jak května počátkem po vlažných prškách. Mdlá jejich vůně lká a hýří k omdlení a křičí dětinsky, z trav žaluje, se vzdouvá a prosí, zdvihá se a znovu umírá... Leč s vámi, s vámi teď... To byl by život nový... Dívka (prudce a hrdě):
Mne přec jste neurval... Mé jaro kvete tam, kam nevniknete vy. Vše pevně zavřeno, a zdi jsou vysoky i husté mříže vrat. Je slyšet dobře kroky vaše z venku tam, leč ani jediný vy neurvete list. Vše raděj' odkvete a zhynou motýli, a vyschnou bystřiny a echa umlknou. Ne, okouzlení neletí již přede mnou na vzdušných křídlech s divnou, náruživou písní, a nevede mne v kraj, jenž duši oslepí, přes violové květy nejde již na trávu hrajíc, na vodopádech lkajíc v naříkavém smíchu. Vy promeškal jste vše a prohrál v oné hře. Vše tak mi jasno dnes bez mlhy okouzlení... Proč vrátil jste se zas? Mladý muž (sklíčen):
Jste jiná, jiná, jiná! Vy příliš žila jste za rok ten příliš krátký!... Dívka (odmítavě):
Ne, ne, já nežila – leč mnoho snila jsem a věřte, rok ten byl tak neskonale dlouhý... 62 Mladý muž (s novou nadějí): (Lká radostně:)
Oh, dosud nežila! To slovo čarovné, veliké, obrodné, žeravé, zvony svátku mluvící slovo ještě opakujte mi. Oh nežila! Já naučím vás žít bez pós a kothurnů, bez snění bledého já naučím vás žít! Leč nutno k zemi zpátky ke zřídlům radosti. Ke hmotě, která svítí a hoří, tříští se v lichotných tisíc tvarů... Neb snění, měsíc bledý, na stopy jen svítí, na stopy zaváté všech stínů, které přešly, a zhasne zděšeně před sluncem života. Den každý zachytit za hustý vlas a zlatý, jej nepustit již, pokořit a sklonit k sobě, s vášnivým polibkem pel jeho zlíbat, světlo ssát jako víno nejstarších rév bouřně šumící... Oh, život! Okusit vše, vyžít vše, krok stavět a každý drobný paprsek tak zblízka zachytit, jít k jeho hostině, když dvéře otevřeny, a nebát se, s jakými hostmi k stolu zasednem, jít v čas, kdy lačni jsme, na místa zasednout. Pro velké duchy jen snad bídným, malicherným ten shon po požitcích. Leč dávno opuštěni na horách v závějích ti umrou pošetilci s tím vědomím, že mřeli davem zhnuseni. Žít, žít... A k hostině té nové sednout s vámi... Dívka (úzkostlivě):
Jak, bože, divně zní ta hra. Nechť skončí již. Mne neláká to vše již s vámi, s vámi, s vámi... Mladý muž
Oh, neláká... Což možno zapomnít těch dnůdnů, jež spolu žili jsme, a v jejich živé výhni 63 svá srdce prochladlá zas ohřát, tušit z rána, jak květy stříbrné z nich znovu pučet budou, smích zvonivý z nich prýskat tiše, vzlykavě, vše pod týmž nebem zřít, v prosvitu téhož háje, na téže hladině vod stejně zřít se chvěti, vás touž zřít jako tehdy, mne jak tenkrát stejným, cíp louky, bílý dům tam sosnami jenž svítí, a téhož páva tam... (Páv zakřičel a slípky zdvihly se nad vodu.)
Dívka
Hle, protivně jak křičí... Táž místa pravda jsou. Leč nejsou jako tenkrát. Vše střízlivo a bez kouzla a obyčejno, když zevšedněl jste vy v střízlivém, ostrém světle. Jste hercem, s koncem hry, o kterém přemýšleli ti, které k šílení chyt’ za slabiny, vzbouřil v tragickém přítmí, v kouzlu zašlých dekorac, jenž duše okouzlil, v měsícem modrou stezku je zaved' lichotně a potom dlouze zlíbal... Když bylo po scéně, svlék' masku. Počal zívat. A cigaretu zapálil si, vyšel zvolna do ulic osvětlených s úsměvem zas nudným... A přirozený, s bradavkou na zvadlé tváři, s bezvadnou kravatou, s pátravým obličejem byl bližší životu... A tak vás raděj' vidím... Tak možno rozumně se s vámi pobavit a přece daleko, daleko při tom zůstat za stříbrnými horami za sedmi zámky. V týž den jste ztracen byl, kdy vzbudil jste můj rozum, jenž pod svým nožíkem rozpitval každé slovo a pohyb každý, úsměv, každé zachvění i každý záměr váš... Leč hra přec delikátní i smutná byla... Sladké vaše podvody přec měly ozvěny tak dlouhé v mojí duši, a lži tak pravdivými zdály se vždy být... 64 Mladý muž (vášnivě)
Můj bože, teprve teď procítil jsem vše a nyní teprve tu hroznou vášeň cítím, teď teprv miluji, neb nelze déle snést váš odpor výsměšný, váš odpor ledový. Proč nejsem dosud tím, po němž jste vzpjala ruce, proč nejsem dosud tím? Dívka (chladně a unavena)
Ne, tím už nejste vy... 65