Largo dlouhých večerů.

Antonín Sova

Largo dlouhých večerů.
Z luk chladné trávy šumí píseň večerní... Je ticho nesmírné. Z mlčících sosen prořídlých žluť západu tak zvolna stéká v tůně potoka, po šedých balvanech a zvlhlém písku, po kapradí, po černých vlasech jejích a po těch rukou hebkých, stínících temně zamyšlený zrak. Ó kterak ticha byla, vášně její vybouřily tenkrát, když octli jsme se sami v skalách bazaltových; nad námi hejno racků jíkalo a sosny skřípající pod skalami šuměly v parné vůni ostružin. Tu sedala tak zamlklá na šedém balvanu, když strání protější věž černá zdvihla kříž do posledního slunce zlatých záchvěvů a roztřásla je, oslepujíc září večera, až její sladký obličej tak vzdušný, průhledný se býti zdál, ne z toho světa, zakletý, a pohádkový, němý, neživý... Ó, mlčívali jsme. Proč? Bylo lépe tak mlčet. Bylo lépe, a ruku v ruce dívat se na dlouhé večery, hasnoucí teplo travin cítit, hvězdy potopené skrz kapradí pod vodou kmitající, stín černých raků pod písčitým břehem [11] a zcela ponořeni do samoty zvučící vzdáleným zvonem, třeskem kosy, osamělým kročejem a tónem ve výšce se vlnícím, večerním letem hmyzu, nad vodami visícím v chomáčích černých na modravém nebi. A lépe bylo mlčet. Nechtěl jsem vyplašit její Duši, mojí podobnou, plačící stejně, prudkou, divokou a smutnou, jež v Jaro lidí všech a v Slunce lidí všech, v to spravedlivé Slunce nevěřila, tak zrovna jako duše moje v to Slunce, nestejně jež daří paprsky ubohé smrtelníky. Ne, já se děsil nad ní, onou sladkou, neb mnil jsem, právě Ona že mohla přec jen věřit v Jaro, Slunce, tak mladá, krásná a tak nově vzrušená, a já se bál jí, úzko bylo mi, že pouhým echem mojí duše byla její duše, jež rozbíjí se v bazaltových skalách, tím echem, které vyvoláš rád jednou a jež zní prázdně, když se stále stejně ozývá, dnes, zítra, zítra, dnes, ó, dnes i zítra... 12

Básně v knize Ještě jednou se vrátíme: