Skizza k básni.

Skizza k básni.
Několik jilmů u cesty zpívalo, vzdouvavou vůní umdlíval večer. Sedněme v trávu pod ně, slyšíce rozhovor intimní rostlinných duší. Měsíc si sedl na vodu v dálce, vlní se po hřbetech zčeřených vln. Zablýskl v kříži věže, běžící černavou čarou skrz květy křovin. Budeme sedět v dlouhém hovoru objavše hubená kolena. Možná chaos usláblých zvuků klavíru rozdere srdce k náhlému mlčení. Možná. Snadno pak v zpovědi za vše odprosit, i za to, čím jsme tak nikdy nebyli vinni. I za to, čeho nikdy se, nikdy nedopustíme. Možná, že hovor zkříží se, v rychlých kadencích sporu, který se zlíhne v černých tvých očích, vzdorných a smutných, dychtivých vítězit po chvílích poddanství. [30] Možná, že na naše dávné lži všecky budeme nanášet novější barvy, dražšími stanem se složitým pochodem záhadných finess, jež pochopit těžko. Budeme smát se převážným věcem majíce pro ně už svoji logiku, v blouznění o světech zvláštních a tajemných, které jsou bez ceny normálním mozkům. Možná, že vypláčeš před chvílí vášně poslední slzy panenské hrdosti. Bude tak dlouhá zpáteční cesta! Chlácholit hříchem zděšené duše! 31