Když vládla Duše.
V té době, kdy vládla již Duše v údolí Nového království,
tam na Severu kdes bezmocní, národy opuštění,
tam zmírali nevšímáni a zapomenutí dávno
ti poslední dědiční králové kdysi slavených rodů.
Jich obrovských vojsk již nebylo, neb nebylo poddaných životem
a nebylo dvořanů lstivých, neb nikdo se zakoupit nedal,
a nebylo velkněží, kteří by planoucí zhasili světla
na horách, by v zášeří dole pásli svá krotká stáda...
A sláva ponurých tyranů dávno se nerodila,
neb nebylo pošetilostí v národech doutnajících,
ni svatých a světic nebylo, neb nebylo znesvěcení
a pustých nebylo davů a zvířecích nebylo vášní...
Neb Ona začala královat, veliká Duše a mocná,
trůn její z trosek Věků v zažehlém zlatě planul,
vše v přísvitu plavém radostně hořelo oddychujíc,
den vznesl vítězné Slunce na štítu triumfálném.
A rytmicky v každém srdci a ve věcích hovořila
své akkordy doplňujíc a zpívajíc v paprsku každém,
a svobodně v každé vlně zčeřené tryskala krve
zdar každému tvoru již přinesši jeho při zrození.
[149]
Snad byli bídní, – leč ona v čas přišla, by dlouho ještě
si při přeslicích a písních, jež zvučely zasněnou jizbou,
by vzpomínali si dlouho, jak úsměvy její hřály,
a ze štědré ruky jí kanuly mince z Nového království.
A zoufalé zadržela a visící nad propastí
v čas našla a hasnoucí křísila, utiskovatelů zlobu
hned v zárodku stírala krví potřísněnými prsty.
A byla všude, ve tmách i ve světlech, ve všech vteřinách.
Neb ona začala kralovat, veliká Duše a mocná
jak vůlí Nadčlověka zdvižená nad všední davy
a jako obrovská Lampa světlem myšlénky planoucí,
jasná jen sílou největších Srdcí a Rozumem největších lidí.
Též nepocítila Nudy ze síly svojí jak Nero
a nebála se jak Herodes příchodu nových králů,
ni nestála pod Člověkem – a nestála nad člověkem,
leč hořela v něm a hořela stejně v člověku každém.
I ve všech věcech zpívala a z každého stromu se shýbala
a z každého jara kývala a z každého prahu se dívala,
hvězd sferickou písní zářila, hukotem moře stříkala
a žíháním stínů hasnoucích pod hvězdami dřímala.
A pod jejím trůnem lidé, ti nabyli nové ceny,
ne tím, čím dosud jsou, čím mohli by ještě býti,
na hořících Vrcholech ve slunci, v Městech tam na Pohoří
a v rovinách dlouhých, kde obilí ve zlatých vlnách teče...
150