ÚDOLÍ NOVÉHO KRÁLOVSTVÍ.
1897-1900
A když přijde jednou doba,
kde o všech těch uznaných náboženstvích
již ani pověsti nebude,
bude tu ještě státi náboženství
humanity...
Dr. Aug. Smetana.
[5]
ÚDOLÍ NOVÉHO KRÁLOVSTVÍ
Hrob v duši jsem vykopal ve výškách dumavě zmlklých,
bych konečná pochoval všecko co umřelo, všecko co mrtvo
a všecko co marno To všecko, co tížilo roky
a slabým činilo, smutným na osamělých cestách.
Na vrcholku duše, kde vichřice táhly a plískaly podzimní deště
a jiskřila jara s první zelení pupenců křehkých,
u černých cypřišů tisíc jsem bílých vzpomínek postavil,
by hlídaly vlídně co mrtvo, co marno a co se nevrátí.
Přes věže v obzoru, přes dálné majáky, přes rahna lodí
a stožáry mizící v obzor, jenž z ranních mlh tiše vstával
a přes echa vzdálených zvuků, jež údolím denně táhly,
těch bílých vzpomínek tisíce hledělo dálkou.
A mne to zpět lákalo v údolí, kde jsem byl zrozen.
Tam hlína voněla, lidská bolela srdce a duše
tak marně toužily. Slyšel jsem volat hlasy
tam zdola k slunci, tak marně k němému slunci!
Já znovu sestoupil v údolí rodné, roztoužen znovu
po horkých srdcích a po hlavách budoucích heroů
a po rukou upřímných, po očích, zatmělých žárem,
jež pátravý pohled snesou, chladný a ocelový.
A věnec z jmelí na skráních, cítím zas vůni sosen,
a jiskření horských hvězd a bystřin šumot a dusot
do samot zbloudilých jelenů, slyším stále
vzkřek orlí za sebou v dálce, s hor snů jak jsem sestoup'.
7
S hor snů já k zemi se vrátil a nemoh' v své touze jinak
než zaklepat u jejích dveří. – Noc hvězdnatá byla
a hluboký obzor a tajemné rozsety hlasy
po jezeře života, které se vzdouvalo v jarním vanu.
A všude květ bílý hořel a hustými zakryt kmeny
a křivými kořeny na břehu svítící měsíc se plížil.
Já zaklepal u jejích dveří... Jak vzlykala, nevěříc, hlasně,
má drahá vysněná, omdlela v loktech mojích!
Vše před ránem hluboce spalo, jen ona v tom vidění ve snu
jak orchidej omamně voněla tušíc můj blízký návrat,
neb byla esencí ženy, toužící, zamlklé, žhavé,
půl z noci, půl z paprsků slunce již setkalo jaro.
K nám do jizby oknem se dívala zelená zátoka řeky
a vysoké topoly z noci jak naslouchaly by do tmy
a rybářská loďka v rákosí skřípala, visuté sítě
skrz oka průsvitná stříbrné pouštěly světlo...
Tu dlouho jsme mlčeli v objetí, dlouho, tak dlouho, dlouho!
Pak řekla: Už neodcházej, už nikdy neodcházej!
Tak bez tebe slabá a bázlivě schoulena u nohou Krista,
já naslouchala jen hovorům světic a trpěla příliš...
Neb pro ženu není dnů budoucích, nemá-li kde se upnout,
tak nezní hudba snivě, když ve dva se neposlouchá,
a jaro není tak bílé a pučící květy tak vonné,
když sama je žena, když čeká a když se nedočeká.
Hlas její byl sladký a za srdce rval mne, že v smíchu jsem plakal,
jí v loktech hýčkal a díval se v přivřené řasy
8
a černé vlasy jí spustil k bokům a líbal ji zase,
ten sněžný obličej, na němž dnilo se teď ráno.
Když kohout zazpíval, ráno když počlo se v doubravě dníti,
já děl jsem k ní: Věčně... Budem tak věčně svoji,
ty ne však jako má oběť a já tvé otrocké břímě,
dva, kteří si našli hnízdo, pro sebe snášejíce!...
Hle, bude již ráno, děl jsem a stezky se budou rdíti,
my půjdeme spolu vstříc slunci, jež vychází bledé zvolna,
tam v branách veleměst potkáme řady nejchudších žebráků,
my obdarujem je prvním penízem z Nového Království.
Na něm nebudou raženy hlavy imperatorů,
jen symboly horoucí lásky všech světů a nových lidí,
je miliony již tuší na dně svých zavřených srdcí,
leč my je půjdeme učit, jak rozdávat sladké ty mince.
Tak vyšli jsme, užívajíce radostí, tak jsme vyšli
a nezaprodavše svých duší, jež měly své vlastní ohně,
my mohli vždy dosti rozdat pro úsměv a štěstí druhých,
těch, kteří již nebyli bídnými s příchodem Nového Království.
9
VARIACE PŘEDEŠLÉ MYŠLENKY
Na horách vysokých já zemdlen odpočíval,
větvemi jilmů chorých se západ pousmíval.
Snu osamělých kolem ledovce trčely,
umdlením, věčností jak hroby mlčely.
Svět duchový, hra stínů, zvuk, jímž se lomí věky,
dnů zrudlé pochodně, tichnoucích nocí řeky
blýskaly v dolinách a mlžná souhvězdí
se obrážela v nich jak řad světelných zdí. –
Tím démonickým tichem stuchlý podzim vál,
pták pokřikoval, vítr hrál si... Já se bál...
Sám na prahorách snů, jak v těžkém churavění
jsem vzkřísen náhle byl, své viděl osamění:
Že bytost pražádná do ticha nezavolá,
že dávno neslyšel jsem zvony plakat zdola,
vsi oddychující do zšeřeného lesa,
jímž sklouzá po listí a zrudlé slunce klesá,
že neslyšel jsem dávno orloje staré bít,
v arkýřích gothických roj ptáků zakroužit,
10
a že už dávno nikdo nezaplakal prudce
na prsou mých a netisknul mi ruce.
11
SMILOVÁNÍ
Vše vadlo na mně, kořeny v černé zemí svrasklé a skrčené,
mé větve holé jak pěsti zaťaté k zrudlému hrozily nebi.
Já nebyl sám však, tisíce bylo nás, nás byly miliony,
my vadli... Byl podzim, byl podzim, podzim vyžilých kultur.
A bože můj, za listem list, květ za květem a snět za snětí,
trysk pryskyřičných šťav za vůní rozechvěných,
vše haslo tiše, dumavě, hasly nás miliony,
a naše větve vzdorné jak pěsti k rudému hrozily nebi.
A jednou, když zoufal jsem již v severních metelicích,
kdos Velký přišel, pod mými větvemi spočinul zemdlen
a smilovav se, vyrval mne s kořeny při vzchodu slunce.
Mne přesadil v Údolí nového Království... V klidném jitru
mé nové květy vzhořely po snivých, měsíčných nocích,
den jarní byl... A člověk šel a hluboké oral tu brázdy.
12
STUDNY NADĚJÍ
Já k studnám v hájích nadějí šel pít,
hvězd blednoucích tam hasnul z rána třpyt,
po stromech řídkých sklouzal, po větvích,
hrdličky lkaly v echo kroků mých.
Na stezkách klikatých v nesmírnou dál
tisíce bytostí jsem potkával;
již vracely se z hájů nadějí,
v jich dlaních ještě plno krůpějí.
A králové a bídní, zástup žen,
dívenky drobné s ňadry princezen, –
všem oči novým kouzlem hořely,
rty všech se ještě třásly pocely...
13
BALADA O RADOSTI
Krb můj je dnes vyhřátý,
zdi sluncem svítí
a vůní tajemných
nadešly chvíle...
Pojď, veselý cizinče,
ty plavovlasý,
tvé oči jsou jasné
jak jarních hájů.
Pojď, lehká tvá chůze,
tvůj smích je mi hudbou.
tvůj hovor jak klasy
když vyzrálé šumí. –
A z kterých končin
a v kterou dobu,
za jakou jdeš touhou,
to tajemství tvoje.
V ráz srdce mé zotvíral,
v něm rozžehl svícny,
květ rozstřiknul rudý
po neklidných koutech.
Se všemi sny tančil
do noci, do dne,
14
je roztesknil všecky
divokou touhou.
Je zulíbal všecky,
je zkolébal v loktech,
jich vášnivé výkřiky
na ňadrech ztlumil...
Pak po jeho odchodu
tak dlouho, tak dlouho
vše svítilo v jiskrách
a plakalo touhou.
15
TĚŠITELKY
Máte jasná čela, moje těšitelky,
dny, jež v probuzení u lože mi bdíte,
máte jasné oči, jimiž nepovíte
záměrů svých rozhled nesmírný a velký.
Růže těžce voní, s prstů bílých kanou
vám, ó těšitelky, před práh můj, kam vyjdu
a kde v majestátním, nekonečném klidu
slunce v modru čistém zpívá píseň rannou.
Dáváte mi píti ze svých bílých dlaní
napršenou krůpěj přebolených bouří.
Ještě zdá se časem... propálená kouří
dřeň se mojí duše... Krupěj? Díky za ni.
Máte hlasy zvonů, zamlžených dálí,
severními větry, pohřbíváním puklé.
Před vámi se lidstvo v prachu tísní shluklé,
vzývá vás, vám klne, modlí se, vás chválí.
Všichni vadnou, jako klasy kosou padnou,
jako ptáci zhynou, když se cíle minou,
a přec všichni k cíli svému cestou zrádnou
dojdou, s vámi v jednu věčnou hudbu splynou.
16
Milosrdny jste, že vaše nekonečná
pohřbívá nás láska starostlivá, bdělá,
a že ty, kdož přečtli tajemství vám z čela,
vírou zanášíte na ostrovy věčna.
17
TUCHY
Chci za vším jít, co nově zrozeno
probouzí touhy sladkých ilusí.
Za srdcí hloubkou, jimž je souzeno
voněti květy, vanem haluzí.
Kam jdu? Co čekám? Tuchy nejasné.
Až do hloubky to srdce prochvěje.
Já zítřejší dny tuším překrásné,
a slyším v dálce jejich kročeje.
Ztlumené hlasy, ptáky slyším pět,
naděje snivé, radost, kdož pak ví.
Na blízku nových srdcí tuším svět.
Jsem před branou Nového Království.
18
KDYŽ VLÁDLA DUŠE
V té době, kdy vládla již duše v Údolí nového Království,
tam na severu kdes bezmocní, národy opuštění,
tam zmírali nevšímáni a zapomenutí dávno
ti poslední dědiční králové kdysi slavených rodů.
Jich obrovských vojsk již nebylo, neb nebylo poddaných životem
a nebylo dvořanů lstivých, neb nikdo se zakoupit nedal,
a nebylo velkněží, kteří by planoucí zhasili světla
na horách, by v zášeří dole pásli svá krotká stáda.
A sláva ponurých tyranů dávno se nerodila,
neb nebylo pošetilostí v národech doutnajících,
ni svatých a světic nebylo, neb nebylo znesvěcení
a pustých nebylo davů a zvířecích nebylo vášní.
Neb ona začala kralovat, veliká Duše a mocná,
trůn její z trosek věků v zažehlém zlatě planul,
vše v přísvitu plavém radostně hořelo oddychujíc,
den vznesl vítězné slunce na štítu triumfálném.
A rytmicky v každém srdci a ve věcích hovořila
své akkordy doplňujíc a zpívajíc v paprsku každém,
a svobodně v každé vlně zčeřené tryskala krve
zdar každému tvoru již přinesši jeho při zrození.
Snad byli bídní, – leč ona v čas přišla, by dlouho ještě
si při přeslicích a písních, jež zvučely zasněnou jizbou,
by vzpomínali si dlouho, jak úsměvy její hřály,
a ze štědré ruky jí kanuly mince z Nového Království.
A zoufalé zadržela a visící nad propastí
v čas našla a hasnoucí křísila, utiskovatelů zlobu
19
hned v zárodku stírala krví potřísněnými prsty.
A byla všude, ve tmách i ve světlech, ve všech vteřinách.
Neb ona začala královat, veliká duše a mocná
jak vůlí nadčlověka zdvižená nad všední davy
a jako obrovská lampa světlem myšlénky planoucí,
jasná jen sílou největších srdcí a rozumem největších lidí.
Též nepocítila nudy ze síly svojí jak Nero
a nebála se jak Herodes příchodu nových králů,
ni nestála pod člověkem – a nestála nad člověkem,
leč hořela v něm a hořela stejně v člověku každém.
I ve všech věcech zpívala a z každého stromu se shýbala
a z každého jara kývala a z každého prahu se dívala,
hvězd sferickou písní zářila, hukotem moře stříkala
a žíháním stínů hasnoucích pod hvězdami dřímala.
A pod jejím trůnem lidé, ti nabyli nové ceny,
ne tím, čím dosud jsou, čím mohli by ještě býti,
na hořících vrcholech ve slunci, v městech tam na Pohoří
a v rovinách dlouhých, kde obilí ve zlatých vlnách teče.
20
VÝČITKY
Vstříc přišla mi ona, již tušil jsem, zamlklá žena,
jak schmuřené léto, když zkoumat jde výšku svých klasů;
a cize, když bolestný úžas pozbyl své síly,
a cize, když důvěra shasla, mé zkoumala čelo.
A řekla: Z tvých bouří, z tvých vichřic nevzešly klasy,
a ze tvojích nenávistí se nerozjasnilo duším,
i bolest tvých disonancí tě nevedla k harmoniím,
tvé kletby neměly síly, by člověk stal se lepším.
Tvá nenávist k ženě zbloudila. Marně, marně
svým zoufalým výkřikem vzbouzel jsi svědomí doby,
tys nevinné šlapal ve tmách, jež nebyly víc ni méně
než děti svých smutných otců a odleskem svého věku.
Já vyslech ji mlčky. A sklonil jsem zamyšlen hlavu.
Nad námi divoký park se večerem šeřil a stmíval,
pták do ticha zpíval a tesklivé stíny táhly
po žlutavém západu slunce přes naše mlčící hlavy.
Pak po chvíli děl jsem: Nevěřím slovům tvojím,
ač jednou jsi z žen, jež tušil jsem ve svém snění,
tvé výčitky hoří mě v srdci plameny rudých ohňů,
tvá drtivá slova těžce v mou padají duši.
Tu jednu však útěchu mám: já svět chtěl viděti velký,
na velkých srdcích spočívat jeho doutnavé osy,
ve velikých duších odlesky jeho se shlížet,
v těch nespoutaných a volných, nikdy nezaprodaných.
Já nechtěl jen v tom se uklidnit, čeho dosíci možno,
21
já v neznámo toužil, kde nutno vše bojem si získat,
má nenávist k dnešku chtěla být pozdravem zítřku,
mé zhrdání životem starým, pozdravem nového žití.
Leč odpusť: to novým životem není, snažit se žíti
dny starých lidí a umět je zpříjemnit za cenu pravdy,
to není vždy novým životem, počítat výsledky dneška,
dny slunné, bez bouří, jak po nich srdce touží!
Je v rozkladu dnešní člověk, jej utěšit nelze.
Moc vzepřena nad královstvími, kde chudí jsou duchem;
ó ještě je nutno se modlit k démonům živelních bouří,
tam všady, kde černě se nalily uzrálé hrozny bídy!
22
ABY PŘIŠLA TAK RADOST...
Aby tak přišla radost klidná, naivní, udivená...
Uvažujme a otevřme potřísněná blátem okna,
svátek duše nastává, ticho, vyzařované jitrem.
Neb aby přišla radost jako večery před svátkem
když stromy v květu zamilují se do měsíčního světla,
a když očištěné prahy se lesknou pod hvězdami...
A široká a volná melodie odpuštění a smíření
aby zabloudila všemi otevřenými okny
bouřícími zvony, hosannah, hosannah, svátkem duše.
Pozdvižená křídla, lehká, průsvitná, utkaná z hebkých tkaniv
zlata, červce, modrých odstínů neznámých končin, –
aby tak přišla radost, klidná, naivní, udivená.
23
SKONEJŠENÍ
A to byl pastýř dobrý! Světlou tmou
jenž beránky mi vehnal v jizbu mou!
Jak se to vlní, stříbří, na sta hlav,
je tichá noc a tiché vrby, tichý splav.
Jsou tiché sny... Mdlé tóny po kraji.
Snů beránci se ke mně lísají,
jich hlavy vlní se u hlavy mé,
na rouně jich se krásně zadříme.
A pastýř dobrý na práh si mi sed‘,
naivní teplo do par světlých před',
co ran mých krev šetrně lízali
mí beránci, ji rounem stírali.
24
SLUNCE NA OSTROVECH MLÁDÍ
Když slunce vzeplálo na mládí ostrovech,
my čluny spouštěli na březích pod horou
a flétnami v divoce žhavých akkordech
jsme ženy osmahlé zvábili v náruč svou.
A čluny přivázavše k vrbám, v dvojstupech
jsme rozstoupli se loukou slunečnou
a v žhavém objetí a rty na rtech
jsme tančili až noc nás zděsí tmou.
Když měsíc sahal našich po stínech,
a když nás zítřky od žen volaly,
osmahlé naše ženy plakaly.
Po slunci na zelených ostrovech
plakaly naše ženy osmahlé,
a my jsme také zaplakali, hle!...
25
PÍSEŇ
Ženy, jež jste líbaly mne,
kam jste odešly, veselé ženy?
Smích váš jak déšť perel kanul
tmou jizby rozechvěný.
Krok váš se vzdálil, zahradami
v uvadlé trávě to kvílí a svistí,
snů kouzelnými záhadami
v šumícím listí...
Té nejkrásnější a nejlíbeznější
jež zůstane u mne, že bolest mou tuší,
dám paláce k nebi se vzpínající,
dám království ve své duši,
Ta smí se procházet na pobřeží
mých chmurných moří,
a bude mne hýčkat a bude mi zpívat a bude mne volat
a vše svou naplní zoří.
26
CHCI SVÝM COS NAZÝVAT...
Chci svým cos nazývatnazývat, co v srdci ukryto je,
dnů krásu, jež svou šíří vůni smrtelnou,
polibek ženy, jenž mé uzavírá boje
pečetí třikrát kouzelnou.
U svojí studny klečet, strom svůj objímati,
své sbírat ovoce. A stáda snů svých pást
kdes při západu slunné, rodné na souvrati
a včel svých pilných zlatý zvážit plást.
Pak přidružit k své bolesti i svoje štěstí,
jež plaché je jako oblak nebem plující,
jak dítě, z plínky jež se musí vznésti,
a ukryté, jak trávka bující.
27
PÍSEŇ SLUNCE
I zpívalo slunce nedělní píseň svou žhavou,
kdy ticho v pastvinách, na horách, v lesích se roztoulalo,
tu píseň, jež házela zlato s rozhazovačností dravou.
I zpívalo vyvoleným nejsladší píseň žití,
v níž brunátní kůže atletů, míza v cévách svítí,
milence, ruku v ruce mlčky očarovalo.
Již za rána hymnem mládí v mlhách stříbrných zvučelo,
nejasnou sílou a ztlumené zdivením paprsků vzpučelo
a pestrých barev koberce prostřelo ženám bosým.
Pak v poledne zpívala prudkou, zdravou, silnou lásku,
když tisknulo omdlelý kosmos v objetí beze hlásku
a prožehalo den: všecka lůna o lásku prosím.
I na pozdní lásku čas je, zpívalo ještě k večeru,
když hrálo si ozvěnou rákosím chýlíc se k jezeru
a žíznivé, omdlévající zcela, se chytalo země.
Tu ještě ztracený zpěv zněl ze země, z pastvin a z lesů
a dozníval pozdním chodcům fialovostí vřesu
a ještě posledním zlatem z noci vyšlehl temně.
28
JAK MĚSTO ORIENTÁLSKÉ...
Jak město bílé, orientálské v zážehu plavého slunce
má radost se rozhořela a v nedozírných dálkách
ční její olivy klidné a vějíře jejích palem,
nad jejími minarety zpěvavé hlasy se třesou.
Na přístavech rozjiskřených tisíce zdvižených rukou,
na plochých střechách tisíce turbanů hoří stříbrem
ve slunci roztříštěném na moři vzdychajícím
pod černým tkanivem stožárů, plachet oranžových.
Loď, kterou jsem čekal roky, v obzoru zjevila se.
Je větší a větší, je bílá a bílá a jako racek v letu
by křídly zdviženými, plachtami nad mořem mávla.
A prorok, jemuž chci věřit, výmluvný, bos a bledý
se zjevil teď na pobřeží, krásný zrak oslnivý,
a zlato se přelévá ve stopách jeho. Vše sluncem hoří.
29
K NOVÉMU ČLOVĚČENSTVÍ
Sem sestupovali všichni, v jichž duších uzrály plody:
a ty byly jejich královstvím... Bylo to jako tisíc orlů když sletí
a křídly bouří nad vrcholy horstev, neb jako šum vodopádů
s hor nejvyšších padající do propastí nedohledných,
neb jako hukot severních moří s ledovci roztříštěnými,
na kterých spí krvavé slunce, velké, oslňující.
Do středu lidstva, které se zrodilo k vzniku a zmaru,
pracujíc v potu tváři a zdvíhajíc chřestivé jeřáby
a tisíci kladek hýbajíc a tisíci kol hučících,
do středu lidstva, jež modlí se na polích při západu,
neb vychází ze stavenišť po práci, když se šeří:
tam sestupovali, do středu lidstva, bohatí plody.
Jen to bylo jejich královstvím: Zbudovat města v duši
z myšlenek, kterými výší se celý život
a všem je otevřít, všecky brány a všecky síně
a všecky chrámy a všecky nejvyšší kopule
a všecky nejvyšší věže, kde možno rozmlouvat s Bohem
a na blízku jeho pochopit cenu člověčenství.
V něm otevřít všecky závory slunečných, volných přístavů,
své hrdé lodi jim nabídnout k nejodvážnějším jízdám,
a všecky posadit k hostinám v palácích mramorových,
je provésti v zahradách visutých, sny kde šumí,
30
jim dáti rádce – průvodce vlídné s tou důvěrnou tváří,
ty, kteří vedou, když klesají nohy na prašných cestách.
Jim všecky hřbitovy ukázat i pochmurné hospitály
(kde nejvíc spí lásky k životu) a všecky podzemní skrýše
a propasti náhlé, nad nimiž bahnitá kůra se houpá,
děs záhadných pralesů, tam kde se bloudíbloudí, než den se zbudí
i ticho vesnic, zasněných od rána do večera
i kruté mlčení rodáků, ochotných bít a zneuznat.
Vše aby viděli, vpuštěni do těch zvláštních světů,
jež v největších duších pod sluncem vyšedším hoří,
a pochopivše, aby zas odešli na svou zem obyčejnou
se vztýčenou hlavou, svobodni, s úsměvem hrdým a sladkým
a poznavše neobyčejnost dobrodružné té cesty,
by cítili v sobě zárodky nového člověčenství.
31
SLOKY O SLÁVĚ
A ty, jež jsi jedním z těch pohledů Neznámého,
tou stopou zlatou v nezměrnu, slavnostním promluvením
a prohlédnutím nevidoucího, jejž němá tma uděsila,
a nasycením hladového, jenž umíral samoten, dlouho,
ty, jež jsi zdvihnutím hostie, v prachu když všecko klečí,
ty veliká slávo, tebe miluji, tolik tě miluji!
Ne však tebe, banalitou jež opilá kráčíš slepě
po ulicích, vlekouc za sebou smečku davů
jak souhvězdí zasazené do mléčné dráhy
a zbožněná, povzbuzována vítězným křikem
se stáváš pojednou přes noc miláčkem davů
a pouze taková jsi: jak tebe míti chtěli.
Tebe však, rostoucí úzkostně a stoupající znenáhla
jak slunce březnové v lesy husté a neproniklé,
kde mlhy se sázejí na smutně zvlněné louky,
na stáda jelenů pijících, na zamrzající potoky,
tebevšak, která jsi poznala smutky, bys v červnovém poledni
vášnivým polibkem prožehla tvorstvo a květ i obilí.
Tebe však, rostoucí jako žen láska dlouho skrývaná
v záhadných pohledech, v servaném šeptu, v rtů žhavé žízni
a v tlukotu horkého srdce, – tebe, dlouho ztajená
až do té jedné chvíle nejšílenějšího objetí,
náhlého zahřmění smyslů všemi radostmi, všemi bolestmi,
takovou, nanejvýš diskrétní: Takovou miluji tebe.
32
ANO, S DIVOKOU, VÝSKAJÍCÍ RADOSTÍ
Ano, s divokou, výskající radostí,
o křídla tvoje opřen,
silná ty všemohoucí naděje,
s vysokých hradeb orlích tvých doupat
budu se dívati na šířící se plameny požáru,
na rudé moře tančících jisker
po sežehnutých místech,
kde skonává člověk dneška.
Budu se dívat s nejvyšších vrcholů země,
jak vylézají ze všech koutů stíny
a smluvivše se, hrozivé a lstivé,
již nasyceni lidským pokrytectvím,
sejdou se pokynem prozřetelnosti
a pochodeň za pochodní
házeti budou před jeho práhy,
před jeho chatrče, před jeho starobná města,
do tržišť a studoven, kde zemdlely duše,
do kathedrál starých a do parlamentů.
Za potměšilých řečí tribunů zděšených
a schytralých modliteb vykladačů církve
dívat se budu, škodolibě,
až klenba věků sřítí se s praskotem hromovým,
za klenbou zase klenba
a holé stěny, bídné k nesnesení,
začouzené, v hrůze zdivočelé,
33
tak chladné, holé budou trčet k nebi,
k nebi trčet budou mlčící
prázdnotou obrovskou.
Hlavu na těch černých zdech,
vykoupán v krvi hořící,
při pochodních rodících se k ránu
ten, jenž rytířské a velké bude sníti sny,
člověk nový, hlavu na těch černých zdech,
své oči jasné vznese k hvězdám blednoucím,
zachráněn, z rumišť pozdvihne své ruce žilnaté
vstříc jiným krajům, jiným touhám, jiným bohům.
34
ZDA V JEDEN ŽIVOT...
Zda dovedeš ještě, přírodo,
v jediný život vše vnésti největší, vše nejmocnější,
tak, aby byl královstvím, objímajícím bohatství duchů?
Všeho, co zjevno i všeho, co ztajeno dosud dřímá
kdes v hlubinách lidského podvědomí?
V něm aby bouřila síla, zmocněná ohlasy věku
a hlasy všech mudrců, hlasy všech snílků,
hlasy všech posměvačů a hlasy všech rouhačů,
hlasy chudých duchem, když rozmlouvají se svými bohy?
Již veliké životy v tělech vyvolených tebou,
ty přírodo,
slavnostní jako chorály varhan v gothických chrámech,
tak hrozně přímé, tak cudné a plodné tisíci vzruchy
tys dovedla často vznítit jak oheň,
jím zapálit vše, co určeno shořet,
jím vyzpívat něhu nejprostších samot,
jím vybouřit nádheru veleměst pyšných,
i hrůzu moří i lyriku lesů i architektury horstev,
i žhavost sluncí i kouzlo zasněných měsíců!
Teď, matka vysílená porody,
o tajemství a divy své i o pohádky oloupená,
vždy zdrobnělejší lidstvo hýčkajíc
u svojích schnoucích prsů,
již dávno nechovalas' božské dítě to,
35
to dítě božské,
jež Krista i satana mělo by za křestní kmotry,
a štěstí dobyvatelů – ... i křídla geniů.
36
HLASY Z ÚDOLÍ
Po svahu bolesti šlo srdce, oněmělo,
jak větrů bouřlivých běsnící fičel sníh.
A nebe hvězdnaté ve stromech potemnělo,
leč dole křísily se zvony v údolích.
Noc v důlu zpívala zázračné písně tajů
pučící, vzbouřené jak touhy jsou.
Jacísi sladcí ptáci příštích rájů
jakoby dole pěli pod horou.
Z mlh těžkých nové touhy vystoupily,
ty staré zdály se již mrtvě svátými.
Svítalo... V údolí se zarosily
zelené louky s květy zlatými.
37
PŘÍCHOD PROROKŮ
1899.
[39]
PŘÍCHOD PROROKŮ
I.
I.
Když proroci z nových světů se blížili, světlá noc splývala k moři.
Je rybáři uzřeli první z bárek zamlklých, zátokou křižujících,
jichž plachty špinavým oranžem bloudily po světlých mlhách.
I nechali makrel zlatomodrých a krabů do chaluh stočených
a městem se rozešli po krčmách mluvíce o prorocích.
Na pobřeží města ležely stožárů obrovských stíny
a ponuré věže zasněných katedrál v měsíčním světle...
A jen se zjevili proroci, jakoby obrovský polyp
se roztáh a smršťoval, choulil se, vzdýmal a tyčil,
hned město oživlo davy a okna i arkýře, sloupy,
spěch divoký přetékal do stmělých zátok,
i staleté paláce mrtvé a domy měšťáků úzké
i chatrče oživly slepené z hlíny na konci města,
spěch divoký valil se s šumem v plazivém rytmu
i řinkotem kopyt rytířských ořů
i dusotem prašných žebráckých škorní.
41
II.
II.
Pak ulicí světlou šli... Tu náhle obrovské vzhořelo město
a zástupů černých mrakem se zatáhlo rostoucím z koutů.
Po větru hadry vlály s bizarních vyhublých těl
a horečně, dychtivě žhoucí plály oči.
Ty zástupy rostly, rostly jak zvětralé ponuré zdi,
na kterých se neuchyt lichotný, přissávající se břečťan.
A zrovna tam stáhly se hrozivě, echo budíce náměstím,
kde z rána heroldi jeli před průvodem triumfalným,
král v zlatohlavu s Neronskou, tvrdě řezanou hlavou,
sbor biskupů, diplomatů a filantropických paní,
řad kněží v ornátech zlatých a měšťanů nahrbených,
a zrovna tam pod tribunou, kde z rána prapory vlály,
kde advokáti národa slavili svátek Nepřemožitelnost
„toho zázračného, toho silného lidu“,
kde zrána heroldi troubili před králem v hermelínu, –
tam hadry vlály s podivných bizarních těl,
a celá bída z města a z moře a z krajů dalekých
svá roztáhla chapadla přes všecky věže a přes všecky lodi
a přes všecky okolní hory až k obloze mlčky rostla...
III.
III.
A kdosi ze zástupu zvolal:
„Vy jste-li proroci, jste li vy apoštolé,
42
k nám napřed promluvte. Milionů bolest je bolestí naší.
My zdáme se divocí, hrozní, že strhané visí nám svaly,
my vyvrženci jsme vylezli z děr jak prašivé krysy,
z žil země a z vod po krásném tom dojemném ránu,
v němž veliká slavnost byla (však nevíme dosud čeho).
K nám promluvte a ne tam k těm, k těm, kteří nás dosud vraždí,
a u nás svlékněte škorně, na tvrdou zem ulehněte
a s našimi dětmi pojezte, s námi se pomodlete,
a naše práhy a naše stoly požehnejte!
Vy jste-li proroci, vy jste-li apoštolé,
vy jste-li z nás a z našeho lidu a s námi-li trpíte, s námi,
nuž kterého Boha jste proroci? Zda těch, kteří dávno jsou mrtvi,
či těch, kteří rodí se, aby nás na zemi přišli spasit,
a řekli: Ty, Zacharie jsi tolik již trpěl, žes o srdce přišel.
Teď nikdo se nenajde, aby tě rozšlápnul jako božího červa
a nedopustí, bys hladem skřípal tak příliš zdravými zuby,
a když se k večeru setmí, tvá dcera již nepůjde do ulic nikdy.
Ti bozi řeknou: Zde máš a sprav si člunky na prohnilém stavu.
A neznámá ruka ti pohladí při tom tvou bezbožnou, lysou hlavu:
ta dá ti přec v každé poledne vydělat na kus chleba a mísu s rejží.
To jiný, panečku, začne život. A prsa naší mámy se nalejou jinak,
43
ten nejmenší také chce žít... Nuž jste-li vy proroci, dneska
k nám pojďte a promluvte k nám a prahy nám požehnejte!požehnejte!“
IV.
IV.
A proroci naslouchali těm řečem, když nové zástupy rostly.
Vše, vše, čím zápasil člověk, čím podléhal dlouho, čím pokořen býval,
čím bičován byl a čím byl po zemi smýkán, vše rozbrázdilo jim líce,
strof biblických moudrostí vrásky jim na čele kvetly
a tajemství nových světů jim žhnulo z přivřených retů.
A nejstarší z proroků děl:
„My přišli z onoho království.
Tam k bohům se nemodlí slabí ni k satanu silní a pyšní,
tam neumírá se v zápasu s násilím s hlavou v blátě,
tam tisíce slabých den nepohřbí v černých peleších bídy,
tam zákonem srdce a rozumu vyrovnává vše život
a paprsky zdaru a síly na vše svou vrhají duhu,
tu duhu nad každým zrozencem s dlaní vášnivě vztaženou!
Tam prázdny jsou královské trůny... Však velkými křídly orlů
vzduch jitřní se vzdouvá a ti, kdož bíti se mohou,
nad všemi slabými drží svá křídla roztažená
a velikou pýchou duchů rozkvetlých vítězným utrpením,
44
tam rdousená pýcha zlata a hmoty válí se na hnojištích.
Nuž o tom přišli jsme kázati králům a vám, vy v hadrech se třesoucí,
a sblížit vaše duše, aby se objaly, přišli jsme z onoho království.“
V.
V.
A druhý prorok se zdvihnul.... Vous jeho se stříbrný zdouval,
děl k bouřícím davům: „My z království onoho přišli...
Tam stejně se káže všem, tam stejně se tvorstvo modlí,
a svobodným, radostným životem stejně tam žehnány práhy,
tam pro všecky slunce žeravé, silné a beze mdloby.
Vám bídným kolem a tobě tam králi na balkoně,
vám biskupové a rytíři, vám všem tam, zástupy paní,
vám všem, bíle oděné dívky, vám všem, vy bídní a šťastní,
vám všem my přišli jsme kázat: Píseň o přerození...“
VI.
VI.
Stál bez hnutí zástup... A zklamán, ohromen naslouchal slovům,
až reptání v osamělých zaznělo skupinách, rostlo,
až zvlnilo se jak moře a přílivem stoupalo na břeh. –
– „To dlouhá však píseň!“ kdos chraptivým zasmál se zlobným smíchem
45
a s balkonů tajený výsměch zaskřípnul škodolibý.
Hned obrovským davem potupný posměch zabouřil rázem,
jak bludičky přeskakoval, jak šelest listů se zdýmal,
jak tisíc by okovů zařinklo spoutaných rukou i nohou,
hadry se k nebesům vzduly na podivných, vyhublých tělech,
mrzáci pitvorně vyli a hetéry pokřikovaly,
ve světle lamp žlutém se rudé pochodně zavlnily,
jich jiskry se šinuly v snopech na dláždění rozhlodané,
po vlasech vyžilých žen, jež větrem se rozdouvaly,
nad černými pěstěmi davů, vztyčených do výše vzpurně.
VII.
VII.
Pak znova hlas drsný a dusivý náměstím starým se zdvihnul:
„O, nejste vy proroci! Nejste! Kdybyste proroci byli,
to město, tu páchnoucí rakev, tu byste vykropili.
Proč nešli jste rovnou zporážet krámy zlatokupců
a pokořit ty, kdož vzali nám řeč i mozek i srdce
i ty, kdož nevinnost vzali našim stárnoucím dcerám,
i ty, kdož daní života naše zabili syny,
ty všecky, jež rozmnožil osud pro pokolení příští.
O, nejste vy proroci! Nejste!“ A zařvaly znovu davy
a kolem proroků kruhy se těsně stahovaly.
46
VIII.
VIII.
„Jsou smluveni!“ kdosi teď vzkřik', „jsou podplaceni! Tak podle
nás umlčet, uspat nás jdete a pod sítěmi schytat.
Jste vyslanci těch, kdož ráno si zasedli u pohárů
a teď tam krhavě šilhají s radnice balkonů, oken,
tam s oken hradních a paláců.
Smluveni jste, já pravím.“
Ta smrt však již hne se, jež po celé roky nehnutě čněla
nad městem s rudými křídly, a zamávne jimi mocně
(tak tribun těch nejnižších děl) a obří černé věže
své stíny protínat budou na krví lepkavé dlažbě,
na rudých loužích se shlížet budou svalené domy,
po kotníky zabořené ty poslední postavy prchat...
A pěsti se hrozící zdvihly nad hlavami zvlněnými.
IX.
IX.
Král mračný ponuře seděl a s balkonu tupě hleděl
a nehnul brvou: Pak zasmál se tichým, tak tenkým smíchem
a řek: „toť veselé, vskutku. A maškarní dekorace
ty věže vzadu jak plátnem jsou pohřebním potaženy.
Ty pěstě, můj kancléři, vidím však raději věsit se k zemi
než hrozit k nebi... Kde zůstaly při tom jezdcové moji?
Ty pěstě chci dolů, dolů... Ať biskup slouží mši slavnou
a žezlo mi dejte ze slonové kosti a korunu z démantů zlatou,
plášť šarlatový. Nač ještě otálejí má vojska?
Či nemohou zapomenout, že syny jsou těchto otců?
47
Za mrtvé rebely všecky nechť mše se slouží....“
Pak dusné šero
na město v mlhách černější od moře bojácně táhlo
a v krvavých světlech vzeplálo očima zděšenýma.
Do stínu se krčilo město a vlny úzkostně lkaly
na modře rozdýchnutém, sinavě ztrnulém moři.
X.
X.
Teď zástup se uvolnil, řval a mlčící starce vlék' s sebou,
za vousy je rval a štval je a pitvořil po nich hlasy.
Po zvonicích šplhala mládež, po sloupech a vypuklých římsách,
na kandelábrech sta viselo postav jak přezrálé hrozny,
jak slzy černé...
Pak dusným mlhavým šerem
vstal pomalý rachot bubnů...
Z těch úderů poplašně zrodil
se divoký řev a zděšení, nadávky, hrozné klení,
všech bezhlavý útěk, hromady sražené k zemi;
kams k moři otevřenému zástupy prchaly tryskem
a v domech úzkých se kryly a v loděnicích a člunech.
Pak zařinkla kopyta koní a bodáky zablýskly temnem.
XI.
XI.
Ze zděšené vřavy, ze zástupů postavivších se v zápas
– tak holé a černé pěstě proti vztaženým mečům –
jen jediný z proroků zachráněn stanul tu na pobřeží,
kde z rákosin lkajících bylo zřít široké moře
48
a roztrhnuv roucho, zaplakal hrozným a tichým pláčem:
„Náš nepřišel dosud čas... neb nedůvěřuje slabost,
by nikdo ji neseslabil až k mdlobě, a nedůvěřuje síla,
by nikdo ji nezměnil v slabost. Vše, získané věky,
jak skála stojí. Až kosmos tragickou divokou silou
v své obnově nechá zaniknout vyžilým světům,
a duše až na trůn vstoupí přes všecky skácené modly,
pak nebude pokořených před svědomím lidským,
pak nebude zardousených před tváří Boha“...
A šelest slyšeti bylo, jak někdo by dlouze plakal...
skrz třtiny se moře s černými loděmi zrcadlilo
a odlesk požárů rudých z bran města přeskakoval,
tmou zvony poplašně duněly strašnou nocí.
49
DOBRODRUŽSTVÍ ODVAHY.
1904-1906
[51]
SNY DOBYVATELŮV
My vzbouzeli jsme se zvolna za soumraku ještě... Nad městy
a nad tichem vsí a nad lesy záplavy hasnoucích stínů
a stále průhlednějších zvolna se rozplývaly.
My odcházejíce jsme vzbouzeli ulice hořkou písní.
A nikdo se nepřišel loučit. A nikdo nám nepožehnal.
A nikdo nás nepolíbilnepolíbil, ni netisknul horečné ruce.
Nám smáli se rodní bratři i otcové zamlklí, trpcí,
než odešli pohněváni v ta místa, kde otročili.
Po krčmách a po chrámech, po dílnách, po tržištích všude
nás vláčeli dlouho v kletbách i modlitbách, v pomluvách krutých,
pak jména naše biřici vyvěšovali v branách
co škůdce vlastí a národů, církví i dědičných králů...
Nám hrozili starci šedí: „Hle, proroci holobradí!
Chtí vyvést prý člověčenstvo, by pochopilo svou cenu!
Chtí vyvést prý člověčenstvo! Chtí dovésti ku pravdě všecky!
Když pobořili nám chrámy, jen umříti už nám zbývá.
Oh, kde je to zanícení dob starých? A kde jsou ty lásky?
A nadšení slavná? Ty staré kde upřímné zůstaly časy?
Vše zneuctěno a v nesmírném Bábelu ztrácí se život
a za našich tichých pohřbů žně nadešly nepoctivcům...“
53
A matky ty lkaly: „Je krásný přec svět. I dorostly pro vás dcery,
a život již čeká; růst, rodit, ve zvycích patriarchálních
se dožíti blahobytu k své slávě, králů a církví.
Pak v jedné rodinné hrobce poblíže sobě spáti...“
Tu přece jsme odcházeli. Ó, zastesklo se nám náhle
se starými zvyky se loučit. A marné naděje matek
i otcův sny odmítnuté zastoupily nám cestu,
by ještě nás lákaly nazpět ku krbům vysněným pro nás.
I řekli jsme matkám: „Oh, pozdravujte své dcery
a pozdravujte jich muže budoucí, v patriarchálních zvycích
k své slávě a králů a církví kdož vlekou dál galejní koule,
jež poddanskou ozdobou budou jejich rodinným hrobkám.“
A řekli jsme otcům: „Nuž s bohem, bezděčně otročící
a nevědoucí však o síle svojí ni o svojí něze,
v lžích dějinných otráveni a na břiše pokorně ležící
u koho jen tušíte sílu neb její moc živnou: zlato.
Jsme dychtivi odloučit se, kde láká svoboda snění,
a záhady myšlenek světlých rozsvíceny kde hoří,
jich plameny zažehnout chceme všecky své žádosti velké
a bolestmi zúrodnit jdeme radosti člověčenstva.
Tam odloučeni v těch končinách, kde se zjevuje Pravda
a přímost kde odvažuje každý skutek i křivdu,
54
kde lstivými plazy se pohrdá bez vzdechů farisejských,
tam ze všech končin se sejdem puzeni silou lásky.
A v šiku vytáhnem: na staré světy, kde tisíce hlupství
se skrývá v ctnostech, lstí tisíc a tisíc násilností,
a tisíce ukrutností spí v pouštích zoraných mělce,
by nemohlo se ni žítižíti, ni poctivě umírati.
Tak v mnohém srdci kopím zabita svalí se nízkost,
tak v mnohé duši se potopí loupežný úmyslů koráb,
i falešné šachovnice státníků s proroky lidu
na hnojiště vrhnem' kam patří, neb o krev nelze již hráti.
Ó matky, otcové, starci, ó s bohem zděděné zvyky,
nuž pozdravujte své dcery, by vzpomněly bez výčitky:
co vše to je proti radosti, zadouti v polnice z rána
a soudruhy zříti, jak řadí se v šiky s přímými čely?“
55
PÍSEŇ NOVÉHO SVÉTA
Svět starý jak hračku boží
u tajemných vesmíru vrat
trav zelených na rohoži
já viděl jsem vymírat:
měst chrámy pustly a hasly,
tam trůny se třásly a žasly.
A bigotní stařeny,
ty se vztaženými rameny
již mřely.
Jich starci též odcházeli,
ti starci přibití k nebi
svou pokornou lebí.
Za mnichy a za králi svými,
za zlata žoky
a za vojsky najatými
šli matnými kroky,
za povely otrokářů
šla stáda tmářů, –
a za pohrůžek pánů
šli podplacení.
Kde nebylo Křtitelů Janů,
tam Kristů není...
A stoleté vyhnilé kmeny
se kácely samy.
A rudé kaktusy, bolestné klamy
stárnoucích církví a mocí
56
za bouřlivých schnuly nocí,
i za jiter, když jsme šli plet
a bohatou stříkali hrstí
do černé, zmrvené prsti
své osení budoucích let.
My rodili se a zráli.
My hleděli zpříma.
My bez chvění, bez bázně stáli
před bouří, jež hřímá.
My rozešli jsme se, cítíce
klam, bídu, podvod a žal,
na pustá pole a vinice,
i v temných končin dál.
My šli jsme bořit i stavět
a zmrvit prsť hluchou
a světlo dnů rozežhavět
i život posílit
svou myšlenkou, tuchou,
a krásu rozhledu, rozletu pít
a k energii den mroucí uprosit,
i zemi k bohatším vznítit darům
a slunce k větším a slavnějším žárům
a srdce člověka k novým a slavnějším jarům.
A kroužících orlů vzkřek,
nad hřbitovy vymřelých znící,
hnus dne a bolest a vztek,
jak polnice hlaholící,
nás posílilo zas v práci.
Sta lstí a vzteklých důtek,
57
sta hrozných, krvavých půtek,
když boj se vrací.
Nad kalnými života víry
shrbená společnost
se rvala, svět násilníc širý
pro klamnou svou budoucnost.
A mřeli již kouzelníci,
že neznali kouzel svých sil,
i králové mřeli, jich spící
království na tisíce mil,
a špinavá čela nad žoky zlata mřela,
i okleštění chlapi se sříznutými drápy,
i zoufalstvím divocí v svých klecích otroci.
Jdem... Nového boha znát chceme,
jenž právě narozen.
Má v očích vod krásu i země
a je tak čistý jak sen.
A roste jak naivní dítě,
pln žvatlání ptáků a trav.
Jdem... Zabouří životem skrytě
a odvahou zrozených hlav.
58
MLÁDÍ DOBYVATELE
Churavý touhou člověk vyšel sám,
když obzory lákaly v nekonečno...
Dumavě lesy z těžkých, vlhkých par
bezhlasé, modré pozdvihaly hlavy...
Za obzor věže zvaly v dál a v dál
a k mořím obzory, jež majestátně spaly
a moře v dál, až k sněžným horám těm,
zalitým sluncem krvácejícím.
Slavíci za vsí rodnou v hájích zpívali
nad ornicí, jež voněla dne jasem;
i poslouchaly stromy prostoduché
a třásly listím silně dojatým.
On cítil nově starý smutek ten.
A plakal sám, podivnou radostí,
že nově cítil starý smutek zas
a jinak, nežli ti, kdož kolem šli.
Pak jednou, západem když v ohni hořely
kopce a lesy, vody, příkrá pohoří,
zřel zrakem jasnovidných zjevení,
že jiný život někde slavně začíná...
Jen trápil se, že duši nemožno
se odpoutat, za vidinami jít.
Churavěl mezi svými: v přístěnku
sedící bída tkala rubáše...
Severní vichry sosny k chatrčím
59
shýbaly níže, naslouchavše nářkům
žen, mužů, dětí, v chórech střídavých.
Tu otec bídný hlodal bídnou kost,
ornicí vlekl zkornatělé nohy,
žilnatou rukou chvátil kořeny
vymřelých pralesů a za dobytkem
své sunul osmahlé a silné tělo...
A totéž mělo syna zítřkem být.
Až jednou zas, kdy stál jak přikován,
slib velký ležel na všem tom, co viděl,
on rozhodl se navždy odejít
za vším, co duše velkým svátkem je.
Za rána, v rose když ves hořela
a kvetly stromy, cosi hnulo jím
a přinutilo v dálku k horám jít,
dál, dál a výše, staré předsudky
rozlomit zcela, spící kolébky
zanechat tichu, stařen modlitby
odkázat osudu a hořké zklamání
zatrpklých dědů nízkým, drobným mstám...
A odešel s tím přáním směle tragickým:
by jednou urval žhoucí pochodeň
a vysoko ji zdvih', až kdysi zpět
po cestách dobyvatelů se navrátí,
až městy, dědinami v průvodu
potáhne duší přerod vítězný
a z prachu zdvihne ty, jež miloval.
60
A REVOLUČNÍ, SILNÉ VĚTRY DULY...
S vrcholy sosen silný vítr hrál,
když na cestu jsme vyšli připraveni.
Zděšený racek bouři předvídal
za jitra v revoluční kuropění.
Zem spala ještě. Magnetická tíž
na spánky lidské dosud uléhala.
Pro těchu bídných nad ní vztyčen kříž,
vylhaným blahobytem lhala.
Svět malých cílů dřímal na březích
dalekých moří, v otrávených městech.
Žen prodajných nás dojal smutný smích
a skrytý význam v oplzlých jich gestech.
Do nízkých idyl chodci tápavě
ze dne v den druhý mosty přecházeli.
Jich vnuci učili se chápavě
dny ubíjet se svými učiteli.
Jak zděsili se, když jsme vznítili
v svých duších na dně ohně revoluce.
Jich nozdry požár z dálky cítily
a k obraně se tyčily jich ruce,
kol jejich doupat bouřný vítr vál,
hle, jiskry z ohňů duší jich se tknuly.
Svět probouzel se, který dosud spal...
A revoluční, silné větry duly.
61
BÁSNÍK
Přes hroby mrtvých k živým přicházím,
bych naslouchal, jak plápolá jich srdce...
Já rána miluji, bych probouzel.
Já čekám večerů, bych pohřbíval.
Můj svět se zdá být lidstvu odlehlý,
z nejvyšších kultur že mé rostou sny.
Svět věží imaginárních a vrcholů
jen výšky miluje a obzor, hloubky ztracené.
Můj svět jde ze samot a visí nad zemí,
kde, divák bez dechu, jsem zachytil se v letu
na větvi stromu, jenž ční k nebi obrovský.
Kdys démon zavržený s výše klesnul jsem.
Však díky: křídly ohořelými
já dosud mávám. Dosud vzdor můj nehasne.
Já úžas, nebezpečí miluji.
Já sestupuji často, abych naslouchal,
jak lidská srdce mrou... Mne dojímá
těch probuzených první pozdrav za rána
i slova poslední těch mroucích u večer...
Já rád bych vzbouřil velké odvahy,
otroctví vyštval z klecí, smutně tančící
na trzích v podvečeru, k lampám čoudícím,
62
ku kolovrátků hudbě, k smíchu milenců,
k jich smyslným obětem v hájích setmělých,
když zisk svůj počítají kramáři.
Já rád bych pootevřel ventily
staletých bolestí, jež kypí, vrou,
div nerozrazí pouta svorů železných,
když bezpečni se cítí lidstva hlídači.
Svá brousím slova, božstvům urvaná
na žhavém zlatu poledního slunce...
A čekám dne a čekám hodiny.
63
SLAVNÉ PŘÍPRAVY
Náš celý život byl slavnou přípravou k něčemu velkému:
dnes toužit snem vroucím po vzešlém zítřka slunci,
po myšlence, která vzpne křídla do šířky rozepjatá,
a po zbraních, které vtiskneme do rukou čekajících.
A každým novým včerejškem umírá zápas planý
i prázdnota dnů a večerů, nuda a marnost nocí.
Sny včerejší vlékly se po cestách zamřížovaných pevně,
a mdloby byly tak silny, by přežily zas den dnešní.
Oh, velkým básníkem všech já zatoužil býti snílků,
kdo z večera na zítřejší se již výpravy připravují:
tož při západu se rozloučit se zemí, zšeřeným městem,
i s lampami podél přístavů, s ponuře němou věží,
i s výskotem zpožděných lodníků, kteří se veselili,
a třeba-li vyplout zítra, být odhodlán pevně, pevně.
64
BRATŘI SVÉTLA
Nadešly tedy dny, kdy vychází se z rána.
Stejní jsme věkem i duchem. Nás jedna propouští brána.
Haluze zelených stromů a přes jich špičky vod pění,
dálek bílé skvrny i hloubek zrcadlení.
Po horách naše hlasy v skály se zavěšovaly,
dle jejich ozvěny táhlé jsme znali, kam druzi se brali,
dle jejich zvuku a síly kam v srdce lidská až vnikly,
kam až jich vzrušené rohy stříbrným zvukem vzlykly.
Čekaly chatrče u lesů na naši divokou jízdu,
opilou výkřiky mládí, ztracenou v bičů hvizdu,
dunění tisíce kopyt, jež by se rovinou neslo, –
– my však šli samotářsky, – jiné jsme měli heslo.
Čekala obrovská města průvody k nepřečkání,
praporů vlání a mečů křížení, vítězů klání, –
my však šli ojediněle v počínání svém cudní,
co jsme dát mohli, dali, chybující i bludní.
Po světě roztroušeni, – my přes skály, vrcholy sosen
zřeli jsme, kdo z nás vyrost’ a kdo z nás předčasně zkosen.
Prosté my hlásali pravdy. Cestou, na mezích, v trávách
poutníkům usínajícím, jimž měsíc svítil v hlavách,
upracovaným mužům pravdu jsme řekli skutkem,
učenci ironií, milencům naivním smutkem,
65
stařenám udiveným krásným snem pravdu jsme děli,
dětem jsme pohádkou řekli, co jsme na srdci měli.
66
VICHŘICE DUCHŮ
Bouřlivé tažení duchů
vichří před revolucí.
Zoufalý výkřik lidstva
krví chce kvést.
Říše když nejvíce hnijí,
nejvýš kdy vstávají mocní,
nejníž kdy zdupáni bídní,
rebel se rodí:
Kristus jde nebezpečný,
Kristus jde paradoxní,
zachránit přichází Kristus
znehodnocené.
Století každé rodí
nové své apoštoly.
Bouřlivé tažení duchů
nekončí nikdy.
Bouřlivé tažení duchů
do moří třískne a pouští,
roznese hlasy a v města
smrdutá zahřmí.
Hravé je v děsnosti svojí.
Vyzdvihne spodní vrstvy
67
na svoje ramena vzdušná,
vztyčená mžikem, –
kropenky, kaditelnice,
ornáty s tiarami,
trůny a jablka říšská
do prachu srazí,
s pomazaných hlav smete
koruny, zašlape k zemi,
krvavé hlavy s nimi,
i vražd jich systém.
Utichne potom... Spousty
prohlíží ironicky.
Budoucích dnů zisk ztrátami
předešlých dnů zváží.
68
VEČERNÍ PÍSEŇ HLEDAJÍCÍCH
Hledáme cestu. Jeden tak
a druhý jinak, jak se dá.
Nad strží orel, dravý pták
jen co si kořist vyhledá.
Hledáme cestu, tuláci
a do všech oken nahlédnem.
Poznáme: už se nevrací,
co ztratili jsme každým dnem;
hledáme cestu k štěstí z běd,
trnitou stezkou roklinami;
v skaliskách zmije nevidět,
cos ale syčí mýtinami. –
Kdož zrodili se, hledat jdou.
Vše ztichlo, hvězdy rozkvétají.
Na prazích děti hledí tmou
a v srdci prudkou bolest mají.
Ubohé děti neusnou...
Děsí se hloubek prosté děti
a cestou ve snách plamennou
chtí v nekonečno doběžeti.
A za prvními kroky strach
a noc se černá, temná šine,
jsou třasaviska v nížinách
a bludičky vždy nové, jiné,
jsou křivé stezky ve stržích,
69
nás chytají se vrbin spáry,
pták horský – jak by vydal smích
nad přeplutými suchopáry; –
hledáme cestu,... pozor jen,
až měsíc vysvítí, my díme,
hle, celý kraj je zapředen
do tmy, jíž ztěžka rozumíme. –
Hledáme cestu, – už se dní.
My řekneme: až slunce vzplane,
v něm naše touha poslední
a celé naše lidství vstane...
A kdo nepřejde rokle ty,
nenajde cestu před západem,
je prokletý, je prokletý
a jeho život leží ladem...
A kdo nepřejde rokle ty,
je prokletý, je prokletý!
70
HLEDÁNÍ
A tolik hvězd nám hoří tmou,
nad naší zkvétá oblohou.
A temno přec.
Do stříbra cest stín vrhá les,
horečně buší srdce dnes.
Pták, pták rve klec.
Bych s věčností se potýkalpotýkal,
dál šerem jdu, bych cestu znal
v dnů příštích tmách.
Bych rokle z dálky zející,
vonící bory silicí
rozeznal v snách.
Bych poznal srdce bytostí,
jež bušit slyším blízkostí
i lásek, zrad,
i nenávistmi, kletbami,
osudem stejným, neznámý
když trpí hlad.
71
NOVÉ VÝPRAVY
Ta, kterou jsem vylákal tenkrát, když v domě ti šťastní již spali,
ta, která se nechala odvést daleko od země lidí,
již klidna, však smutna byla... A v srdci víc bolela rána,
neb čekala na pokyn zklamané, k návratu povolné duše.
Za hledání marného v neznámé kraje jsme zabočili
a bloudili po temných vlnách, kde slunce pohaslo v hloubi.
Tu řek' jsem: Je líto mi života... Na plano, marně vyzní.
Je bez ceny, bez naděje, kdo mimo svět lidí hledá.
Kdo mimo svou duši hledá a mimo duše svých drahých,
ten nenajde nových světů... Je hluchá, je surová hmota...
Svět opouštět nemá práva, kdo hledá a kdo chce najít,
ni kdo chce být účasten života velkého rozdílení.
Tu řekl jsem: vraťme se, bludní... Mládí mé, touhami slepé,
kdys vybičováno nízkostmi života, marností slávy
těch svatých, již otcové vzývali s matkami v pustnoucích chrámech,
to mládí již poznalo hrůzu: nikdy se nemoci vrátit.
72
K nám podlý byl kdysi svět... Nás zamýšlel zotročit, ubít,
nás pohřbít v těch hromadách smetí nevědomého lidstva.
Chtěl učit nás po každé ráně modlit se poníženě.
Chtěl chudobu našich duší odměnit radostí slibem.
Chtěl prodat té v svatebních šatech prvnímu kupci lásky,
co na prsou tvojich růže svadaly touhou po mně.
Chtěl stokrát mne přemluvit, jedno bych tvrdé již vyřknul slovo
a za zoufalých svých pláčů bych odešel od tebe navždy.
Leč nezdařily se tenkrát nástrahy. Smutné mládí
se odemstívalo světu, že hledalo dálkou i výší,
snů nesmírnou hloubí, kde jezera podzemní vyvírala
a vysněné zámky se nad vln měnivou perletí stkvěly.
Do krásy neskutečna a do jeho hrůzy a bouří,
do divů jeho kdys vpluli jsme na lodi samotářské.
Leč něco nám scházelo stále: blízkost krve, jež mluví,
jež hoří a tráví se, šílí a marně se do země vpijí.
Nám scházela blízkost krve, jež hoří, plá láskou i děsem.
My nenašli náhrady za ni, kde ledovců mrtvo rostlo.
Nás volala zeleň jara: Je nutno se vrátit k zemi.
Ne, mimo člověka nemožno najíti nových světů.
My nenašli toužených světů, těch, pro něž jsme opustit chtěli
dům skrčených, nízkých snah a kolébky dnešního lidstva,
i blátivé ulice křivé, po nichž se otcové brali
s tou vážností řemeslníků, již stavět jdou pilíře věků.
73
Nuž, v jeden den zpět jsme se brali... Já pravil k ní: Ledovce mizí.
l orel hor se vzkřekem loučí se s naší letící lodí
i příroda dravá a smutná v své lhostejné velikosti,
i hory nebetyčné, jež přehlíží největší smutky.
Jak mlčela pomyšlením, že za nedlouho zas uzří
to rodné své známé město, kde kaštany růžově kvetly,
kde zvětralé sochy v parku nad šumící dřímaly vodou,
pod známými okny kde chodila mládež jak před léty kdysi.
Tam zdravé se rodily dívky, mělkého, prostého štěstí
a čekaly na snoubence bez lásek zvláštních a vášní.
Však snila: tam v pološeru neznámá vznítí světla,
jež ve výškách urvalo srdce a zjevně již nosilo s sebou.
Ne osamostatnit se v dálkách a na výších. Vrátit se z dálek
a vrátit se s výší zas k člověku, žití to příštího smysl.
Dát vše, co jsme nalezli, svítivé rozhledy nesmírných dálek,
vzduch krajin ideálních, jež vyvstaly v naší duši.
Lze žíti... Lze hledat v lidech, tam plameny rozsvěcovat,
jich jazyky rozvazovat a srdce nechati zvučet
a oči nechati hořet plameny nového světa,
a kolébky rozkolébat za zpěvů, jež nové se rodí.
Pojď se mnou, ženo, jež trpíš... Nikdy mne neopustíš.
Pojď se mnou, já naučím tebe budoucím písním lidstva.
My nedáme ubít se, zmrtvit, my půjdeme ruku v ruce,
zlo, které nás bolelo stejně, my od lidí odvracet budem.
74
To lidstvo, jež porodíš, vydá snad mnohý květ pustý a hluchý,
pláč rozmnoží milionů a s kletbami do světa vyjde.
Leč nezaplač pro to, vždy budoucnost v novém spí pokolení,
vždy z mrtvých povstane duše nad propastmi století nových.
Tak zamyšlen probděl jsem noci a dny. Já vracel se k zemi.
Cos pohánělo mé rámě a myšlenka bouřlivá hnala
se tisíc mil po vlnách napřed a brázdila neklidné kraje
a v srdci mém zvonily zvony zkvetlého, jarního svátku.
A hle, my jsme stanuli u břehů země a lačně tak zřeli:
Dny vyčerpávaly dobrotu odstíny barev a vůní.
Hle, první vstříc poutníci vyšli, na slova čekající,
na slova, jež vsazena do zlata roztaveného srdcem.
My k lidstvu se musili vrátit: že nového lidství je třeba,
že třeba je rozvalin přežilých říší a vyhaslých církví,
že třeba je otroky stejně jako tyrany zhrdat,
že vyprázdnit chrámy je třeba, dřív než nás v ssutinách pohřbí.
My vrátili jsme se po bouři jarní a setmělé noci
z těch světů, kam hnala nás mladosti vichřice nespoutaná.
A vesla jsme složili na břehu, majíce žhavější touhy
po marném hledání světů, jež nikde se nezjevily.
Žít odvahu větší máme a odvahu větší hledat
za práhy lidských duší nové a nové světy,
za práhy neposypanými růžemi v blátivých stopách,
kde krůpěje krve svítí i žalem i divokým štěstím.
75
KROČEJE VELIKÉHO
Vím... V dávných věcích přišel Velký kdosi
z věčnosti narozen.
Lukami, v lesích, plných čerstvé rosy,
kdy dnil se den.
Se všemi rozmlouval, sil na polích, tisk' ruce,
svou duši rozdával.
A všecky objímal tak upřímně a prudce,
než kráčel dál.
Všem matkám děti pochoval a zlíbal,
sám sklízel na polích.
A za stavy se s každým druhem shýbal
a ani nezavzdych'.
Jej vycítily velké vzruchy žití,
zem zhnědlá slunce hrou,
a smutný kraj, jenž brzkou spásu cítí,
bouř zvonů nad vodou,
a každá růže dotknutá jím dýchla,
strom každý, každý prach,
hmyz každý, každé stéblo – země ztichla
v úžasných myšlenkách:
76
Vše zbožně na něj zřelo, poslouchalo
hlas, hovor nadlidský.
A těžko jen se upamatovalo,
když zmizel navždycky.
Jen jednou v žití přešel v krátké chvíli.
A záhy odešel.
Toť okamžik, v kterém jsme uvěřili.
A ten byl krátký, žel.
Svět čeká dál... Však je už příliš pozdě.
Stesk duše pocítí.
Ptáci se učí v sešeřeném hvozdě
svůj nářek tlumiti.
A všude zřít je, že tu s rozechvěním
kdos šel, všeho se tknul,
a ač tu všecko zakleto, že chtěním
a touhami přec hnul.
77
PŘEMOŽENÉ ZLO
Nad přemoženým zlem
já schýlen stál...
Však já se přece bál...
Ne, neboj se mne, řeklo zlo,
jen zemřít sílu mám.
Už nevzepru se o žezlo
a v klidu dokonám.
Na svrasklý, puklý ret
se kradl smích
a oko blysklo hned.
Tím, že jsem nad zlem vítěz stál,
zlo na dobro jsem rozměnil
a tím, že jsem se pevně smál,
já svědkem jeho bázně byl.
Jak zkrotlý pes
svou tlamou v zem,
jenž zmrskán do krvava kles',
zlo zkrotlo zlem.
Když drobné štěstí orvalo,
je zákeřnicky zakouslo,
dobráckým očkem mžouralo, –
a prosilo za milost, zlo.
78
NAD POČATÝM LIDSKÝM DÍLEM
Zanikly věky za námi v mlh pološeru tonoucí.
Jak trčí nad ně začaté a roztříštěné lidské dílo...!
Vteřiny shasly radostné ve výhni slunce horoucí,
však bolest svou do kamene si lidstvo trpělivě vrylo.
Smích jednodenních radostí s předvěkou žatvou odvát byl.
Po dávných mythu hrdinách stesk, zdá se, na soumracích zbyl
a po milenkách předvěkých v jiskřivých jitrech modrá touha;
epochy shasly národů, jich uzrávání doba dlouhá.
Nad lidským dílem začatým a neskončeným osud stál,
tam z hloubek věků klnul hlas, však příští den nás smiřoval,
nad námi duhu přepínal veřeje rozvíraje zoří
a plavby nové odkrýval, svět nových možností, jenž vzhoří.
Do trosek přešlých lidských snah si stíny noční lehly tmou,
po děsných krve prolitích nach krve stoupal z hloubek tmavých.
My oslepeni prchli jsme zářící cestou světelnou
do světů, jichž chcem tvůrci být, do světů nevyzpytovaných,
a vnésti jdem je do světel, jež hoří jasným zážehem,
nového Krista zrodit jdem, nadějí nových Betlehem,
jdem podepříti dílo své, bouřnými léty pukající
a světem znící fanfárou svolati všecky doufající.
79
RHAPSODIE O ZRÁNI LIDSTVA
Kdys v mrtvé ticho dýmala zima velkoměsta,
svých tuláků mátožné stíny za rohy vyháněla.
Hlas života smutného mečel zbožnými prosbami hladu
a horečné oči se dívaly s tupostí vyčítavou.
A mluvily k chodcům i k věcem: Jen večery hladu poznat!
kdy v zamrzlém oknu se vzhlíží studeně lhostejný měsíc.
Být na slámě shnilé do hadrů sbaleným, horečným tělem,
kdy od spilých rtů se kouří v smrdutém, ztráveném vzduchu.
Tu nicotu poznat, pod hroznými údery bídy se svíjet,
být ztracen a ležeti v hadrech kdes nevšímán v poslední čtvrti,
nad kanálů shnilým puchem poslouchat hopkavé krysy
a společnicí mít ženu, jež celé své umírá žití.
Být rozhlodán nemocí černou, být nevšímán, dětmi být zrazen,
být oloupen o čest, ku vraždě sveden, ji roky skrývat,
hlad krádeží ukojiti a okradeného skolit,
jen slůvkem prozradí-li, že viděl nás kdysi krásti.
80
S tak šílenou vášní svádět k orgiím hladové ženy,
a hříšnými ubíjen hynout krvácejícími smysly.
Být žebrákem, stydět se prositi však a mříti hladem,
stín vyzáblý, kultury oběť, nula velkoměsta.
Ty stokrát jenž kráčel jsi kolem, stal jsi se spoluvinníkem,
že bezmocná společnost neměla soucitu, záchrany, síly,
ba zdálo se mnohdy, že vychladla srdce a všecko že cizí,
i člověk, jenž nasytiv sebe již zapomněl hrůzy hladu.
Zem zcizená zelení hájů, jež jásala nepokrytě,
to moře, jež zpívalo směle volajíc kroužící orly,
i koráb, jenž mluvil k dálkám o velké touze srdcí,
i město, jež kulturou starou posmívalo se dnešku.
Tak mluvily vyhaslé oči, bezruké, beznohé stíny,
tak zapadlá děsila místa násilných vražd a činů.
Tak věznice křičela do tmy světly svých obrovských prostor,
tak uličky páchly mrtvým puchem děr lidské zvěře.
Leč hrozný ten děsivý zástup žádného neměl konce.
Zas vyrůstal, doplnil řadu armády utrpení.
Vždy naproti člověčenstva nicotným sobeckým řádům
se hrozivě z koutů zdvihal a do jiné lidstvo zval doby.
A hledal-Ii společnost, volal ji, posmíval se, ji prosil,
ji proklínal, našel však vždycky bezstarostnou a slepou,
jež sobecky chytrá svá, zdravá krmila šlechtěná těla,
však zapomínala v blátě svých tvorů nejbídnějších.
81
I z věků každý se vyhýbal hadrům a krvavým ranám,
do zapadlých nevkročil koutů, do ubohých nevnik' srdcí,
jak zahradu sešlou nechal bujeti současné lidstvo
a neplel a nezalíval a nesázel, nepodpíral.
Moc rozhodující žila svým problémům zisku a síly,
dál s přebytky kupčila pro sebe, sahala v majetky cizí.
Moc plýtvala dosud leskem, že neměla času a touhy
své uživit všecky slabé, ty nejchudší duchem i tělem.
Však zraje vše, zraje k pádu. Po věky neukojenou
a zoufalou schvácen pomstou lid vypleje násilné hlavy,
jež do jeho staví se cesty a vítězným postupem duchů
on zdvihne a posilní všecky, kdož trpěli jejich vinou.
A stane se: Za jiter jednou průhledným do dálek vzduchem
že silný van opojný vnikne zotvíranými okny,
a vssátá krev tyranských rodů do vlhké, bující země
se vytratí zážehy slunce a rostlin žízní a červů.
Z hlav korunovaných moře krve se rozleje světem
do moře té křičící krve, z hlav žebráků denně jež kane.
Už nebude žebráky hostit v lůně svém lhostejné lidstvo
a nebude trůny stavět dědičné pýše králů.
Pak dozraje lidstvo... A klesne-Ii člověk, hned ruce jej chopí,
jej posílí, zadrží, odvrátí od běd i nebezpečí.
A jako kdys květy dle druhů světlem se živily, rosou,
neb teplem neb nocí, tak lidstvo se naučí pěstit své duše.
82
REVOLUČNÍ PÍSEŇ VE STARÉM SLOHU
Králové by neexistovali, kdyby s nimi lid nepočítal.
Poučujme lid o zbytečnosti králů.
Bys kupčení dne s mocí přibil,
sta nech' jen chřestit lidských pout.
Kdo nezří k příštím věkům, chybil.
Však nad mým věkem zní ten soud:
z rtů dětí dokud hymny k chvále
znít budou králů, království,
žít bude potud problém krále,
a básníci, ač v snech jsme dále,
nezlámem věky otroctví.
Hnout s něčím, hnout, však od těch červů,
od buněk, z kterých roste svět.
Já, Hamlet truchle žhavých nervů
chci nad záhadou přemýšlet.
Rodí se tolik tvorů noci,
těch slepých, září zlákaných,
ne rozumu však strašných mocí,
rodí se silní, bez pomoci
jež hází nás do šachet svých.
My bouříme se na rtu s písní,
zbraň žoldnéřů nás krvaví,
nás v řadách tisíce se tísní,
jsme moře, jež vše zaplaví,
výsady rodů, města, hrady,
a čím nás více postřílí,
83
tím víc nás objeví se všady,
nás nezalekne smrt, den zrady,
potupa naší mohyly.
Jdem s písní, která roste, sílí:
Kdo zvítězí, to bude Duch.
Jak hrobař počne rýt v té chvíli,
z otroků nohou sejme kruh.
Nad pohřbenými v zákon vtělí
to, co kdys kázal tyranům,
svých učení dar orlí, smělý
mládeži prudkým vzmachem sdělí
a novou řeč dá jejich rtům.
84
ČTVRŤ BÍDY
V té čtvrti bídní lidé, smutní psi,
zapadlé, lidské apokalypsy.
Nevěstky, chátra... Židi, dětí sta.
Sabbatu hudba vřeští nečistá.
Zdeformovaní civí k slunci. Hle:
to všecko vyděděné, vyvrhlé.
V svou bídu zadumaní, bezhlasní
jsou ti, kdož sny své revoluční sní.
Z těch koutů bídy věčnost pozdraví
i sen, i myšlenka, vzdor krvavý.
Po cestách osamělých, na výších
předměstských kopců, v hájích nejtišších
jdou reci zítřku, pochýleni v zem,
stavíce nové světy v srdci svém.
Budoucí kralovrazi tady jdou,
svou hroznou okouzleni myšlenkou.
Zde hledej ženy, smutné novým snem:
jich srdce odhodláno k obětem.
85
Dospělých písně děti zpívají,
brunátné na měď ruce zdvihají.
Jich otcové však v temnu těsných stěn,
spiklenci slunce, chmurně hledí ven,
rebeli vzdoru, jenž má zítra vzplát,
se učí jiskry z troudu vykřesat.
86
PÍSEŇ ZE STŘEDOVĚKÝCH TEMNOT
Vy, kteří o meč podepřeni
s výše své moci hledíte,
krásné jste ve svém živoření
přízraky purpurem přikryté.
Jednou však súčtujem. Ještě čas není.
Jednou však súčtujem... Nevíte?
Též jste nás lákali k sobě vnadou,
stkvělými svými bídami,
oslnit chtěli vojsk lesklou řadou,
prelátů svojich mitrami,
každou jste duši chytali mladou,
vraždit se za vás před vámi.
Chtěli jste srdce nám přikovati
k srdcím prodajných otroků,
mozek nám z lebky vyklovati,
krev nám pít z nezvěstných potoků,
jimiž krev lidstva do země se tratí
po věčnou věčnost, rok po roku.
Kuplíři chladní s lidským masem
na světových tržištích,
bankéři krve, zbohatlí časem
vášněmi ras a štěstím jich,
uchvatitelé všech zemských pásem,
pláč váš nám lhostejný i váš smích.
87
Milujem’ vás svou nenávistí
jako nezbytné lidstva zlo.
Šelma rve drápy svých od čelistí
jehně, jež navždy uvázlo.
Tomu se říká: osudy přísti.
Temno je, světlo uhaslo.
Dotud svět měli jste za podnoží,
dokud chtěl býti podnožím,
vyloupili jste slova boží,
do služeb dali přečinům svým,
s vražedníků skrytými noži,
a úsměvem ledově stoickým.
Nejste snad vinni, je vinna doba,
člověk je vinen jak před věky kdys,
mocní i ovládaný, oba,
obchůdky zákeřnické čís’,
nějaká rozdmýchaná zloba,
těžit jež umí z plných mís.
Dokud by sílou jen panujete,
jsme vám jen podnožím, množství jsme, lid.
Co se v nás rodí však, uhodnete:
a to již nelze vyplenit.
toho, jenž myšlen je, nesvrhnete,
možno jen porod urychlit.
Možno, že na chvíli na vaše trůny
zasedne hrůza? či neznámý host,
mstitel náš s krvavé skočivší brůny,
88
anebo dobrodruh, rozvahy prost,
možno, že vztyčené ze tribuny
násilník obnoví minulost.
Možno, že v rachotu bubnů vstane
zase kat, strašný Knipperdolingk,
napřáhne rámě utýrané
tíží meče, jenž o špalek řink’,
možno, že požár větší vzplane
v bouřemi rozběsněný rynk.
Ten kdo má zrozen být, myšlen však velký,
syntesa dobra, my rodíme jej.
Krvavě rozen v šíř světa a délky
vyzpívat novou má epopej.
Ale on dosud je myšlen, – v ten mělký,
v drobný, v ten ubohý lidský děj.
Nesmí vám podoben být a se zrůdně
objevit jednou na boží den.
Nesmí být loutkou náhody, svůdně
barony zlata opředen,
falešnou zbožností sycen, bludně
nesmí v tmách tápat podveden.
Kořist jsme vaše. Však nežli se zrodí,
přísahat musíme na váš štít,
žoldnéři na topící se lodi
budem’ se ještě za vás bít,
toho, kdo v krvi se za vás brodí,
budem’ jak mučedníka ctít.
89
Veliká počít lidská díla:
v zájmech tož ustat, jež sobecká jsou,
zabít moc, která kořistila
ze spoutaného přesilou,
rozšlápnout bestii, která pila
člověče, nejdražší krev tvou.
Cítím: tak musí se člověk mstíti
za to, že v otroctví sebe dal.
Duchem se musí vykoupiti,
rozbíti pouty balvany skal.
Činy on musí hanbu smýti,
jimiž věky se přikoval.
Zvítězit duchem, jenž nezrozený
v mhách se rodí a tyčí se z tmy.
Z pravěků křičí obnovený,
přítomen sílí, k budoucnu hřmí.
Dříve však ne, až v průvodu ženy,
láskou jež zjeví, že rozumí.
90
TUŠENÍ PŘERODU
V dřímotné ticho velký nepokoj,
tušení přerodu, hlas tragický
se ozve časem hlasem nadlidským.
Duch spoutaných sil jak by vzkřiknul v svět
a náhle zazněl, přes hory se vzdouval
tajemstvím nepokojných tažení
a sliby nejvzácnějších nadějí
i nepoznaných, nových bolestí.
Hlas do dálek a nížin zaléhá.
Přes neúrodnou pláň, pruh lánů obilných
se třese vysokým svým tonem rozryvným,
jak perutěmi veslující pták,
přes sosen vrcholy a vížek fiály,
přes mračna nad zálivy zamlžených vod
a přes mlčící louky obrovské,
jež zeleň tkají v modro vzdušných sfér,
a hází stíny osamělých jedlí
do tůní dravých, horských potoků.
A vyšel člověk... K zemi shrbený,
by pohřbíval neb k ústům plod svůj zdvihal,
bolesti dne jenž dosud slyšel znít,
pláč zděšených svých slýchal rodiček,
smrtelný zápas otců, mrtvý klid
po zapálených vojskem dědinách,
91
ryk šumařů do tance holek láskychtivých,
šum tržišť opilých zvučícím tokem peněz,
a závratný spěch měst, kde tisíc vážných cílů
tisíce paroduje výsměchů, –
ten člověk vyšel teď a naslouchal.
To nový hlas byl... Nikdy nevzbudil
hlas žádný taký duše nepokoj
a touhu takovou, jak tento hlas,
po zítřku, po všem, budoucnost kde láká
na příkré cesty nových možností.
A vysokým svým tónem rozryvným
po nedosaženém hlas mocně zvučel,
jak výprav budoucích by předzvěst byl,
do zbrojnic ducha mládí pozýval
pro ony zbraně, jimiž vykrvácí
to slepé, podlé zvíře v člověku.
A za člověkem prvním v úžasu
sta lidí vyšlo... Hlas byl mocný, jasný,
byl v době zrozen ticha mrtvého,
jak z temna hloubek slepých, podzemních,
vzkřik' směle do slunce, do vláhy trav
a po mořích a zemích slyšán byl,
přes chatrče máv' horských úbočí,
přes osvětlená města, z daleka jež plála,
jak obří sítě klecí železných,
přes hadovité křivky srázných tratí,
přes nepatrné skvrny zmlklých vsí,
92
přes pustých rašelinišť dlouhé čtverce,
přes jedle, severákem zcuchané.
Máv' křídly dosud neviděný pták:
tušení přerodu, hlas nadlidský.
A lidí tisíce se dálkou dívalo.
A každý cítil, jak ho unáší
ten pocítěný duše nepokoj.
93
NÁBOŽENSTVÍ ZÍTŘKA
Jsme zrozeni v dobách těch, kdy středověku stín
na lidstvu spočívá a tíseň nevolnosti.
Tma pověr a zvyků tma, jež z otců dědil syn
a nectná povinnost, lži zakrýt přítomnosti.
Tu na pohled starých měst ční chrámy do výše
smělými oblouky, jak před starými věky,
moc kráčí náměstím a zpívá o pýše,
jak před věky kupujíc a obnažujíc vděky.
Ruch obživy nejisté a drobné tak za dnem den
vře v obrovském tržišti, v zem ukoval nás, plazy,
co mozek a bouřící duch ve výších rozvichřen
mní přeplout překážky a hlubiny a srázy.
Však bystrý-li byl náš zrak a ostrá-li dýka slov,
my mohli již smluvit se a najít sta sester i bratrů,
zřít slunce, jež vyzařovalo, kde mnohý stál ztracený krov,
před východem nových věků zřít žasnout zpupnou chátru:
že lidstvo se neléčí krví, že božstvo zvuk prázdný je,
jen lidskosti náboženstvím že spojí se propasti úže,
jím otrok se naučí, jak okovy rozbije
a žena jak oddaně přilne k zvolněným pažím muže.
94
NESPOKOJENÍ ORLOVÉ
Výš orli chtěli, ještě výš,
kam srdce chce, až tam.
Nad srázy skal, jichž neuzříš
a kde lze mřít jen sám.
A smutní byli orli mí:
daleko k slunci je.
A dál je k němu v podzimi.
Ta výška ubije.
Plakali orli v hloubky vod,
svým unaveni snem:
„My nad nejvyšší vzlétli hrot.
Proč k slunci nemůžem’?“
95
SVĚT MSTY
V svět starý šerem bran vjel jezdec zraněný,
umíral, s oře kles', vous mokval krvavý,
plál oštěp, vetknutý skrz osníř drátěný.
A za co umíral, neznámo... Král snad ví...
A rány na hlavě když temné mokvaly
nasládlou krví, z očí smrt se dívala,
kováři hochům koně k pomstě kovali
a každá žena píseň pomsty zpívala...
96
VÍRA V LIDSTVO
Čas neúrody zlé... A na dně řek
duhově vody mrtvé zahnívají.
Mrzácky život smutná křídla vlék'.
Jak pustá zem, jak větry naříkají.
Je možno símě v čas ten rozhodit?
Nadešly lidstvu jeseně? Či jara?
Mohla by ještě plody vynutit
kultura strávená a stará?
Nebylo víry v lidstvo budoucí.
Svět posmíval se velké utopii.
Kronikář vtipný štěrk svůj tlukoucí
u silnic zpíval stejnou melodii:
Jsme malí, malí... Nutno milovat,
jak jsme, my malí, shrbení a zrůdní?
Lze v nesvobodě šťastně umírat
i vléci život svůj den ku dni, ku dni?
Den ku dni, ku dni. Nízko nad zemí.
Hle, prázdná hnízda nad skalisky civí.
I titani jsou mrtví. Rcete mi,
proč jejich oheň vyhasl, kdys živý?
Rod supů neklove už. Nehnízdí.
Jen skály velkost smutně parodují,
trčící sosny podél spadlých zdí
a podél zasypaných slují.
97
V ty doby roste větší, tvůrčí hlad,
kdy proklínáme cestu vyšlapanou.
My ze semknutých lidských temných řad
když zemřelo co velké, vyjdem stranou.
Nemožno s vlky výti. Na štěstí.
Nemožno modlitby se modlit všední
tisícihlavé lidské bolesti,
již různě pochopili mocní, bědní.
Budoucí lidé můžem jednou vzrůst
ze stromů planých božstvem štěpovaní.
Vysoko nad krajem, jenž tich a pust,
nad všemi, které čeká z mrtvých vstání,
rozklenem koruny... Bouř zachytnem,
své símě dáme. Budou nová jara?
Neumdlí štěpař někdy přede dnem?
Neklesne nezdarem ta ruka stará?
98
SLOKY
Bude-li požehnáno,
co zasili jsme v zem?
Odvážná bolest nebyla,
která by pouta rozbila.
Je možno dál žít? Ano?
My přece žíti chcem?
Kleč křivá všude pučí,
vše schne... A svět je týž.
Nebylo času přímo jít,
své syny růsti naučit.
Den div nás neumučí
a noc má stejnou tíž.
My malosti své kletbu
si psali na čela.
Nebylo věků nehodné
nás bídné štvát a neškodné
a svěřiti nám setbu,
když duše zbabělá?
Je bolest dosti prudká
a radost silná dost?
Zda smluví jara s léty,
že nezahynou květy?
Zda s velkostí se utká
ta naše ubohost?
99
KOŘIST DUŠE
Když z výprav jsi se vracela, já na prahu tě mlčky vítal.
Noc byla někdy mlčící a den už někdy v horách svítal
a poplašený skalní pták se klikatě nad vodou kmital.
Tak v polosnu jsi přišla vždy kol měst a korábů a chýší
po cestách, kde srp měsíce jak smutkem zamyšlen se níží
a pouští modré pablesky vysokých stromů hustou mříží.
Já dlouho mlčky odkládal jsem kořist, již jsi přinášela:
to kapraď cestou uvadlá, to škeble, která nezvučela,
to slova písně ztracené, jež vichr rval a pohřbil zcela.
V ty podvečery ústa má se ironicky zašklebila,
že etherická křídla tvá tam nedolétla, jak jsi snila,
a že's mé tělo ubohé od pláčů neosvobodila.
To bylo hoře veliké, jež kdy jsem poznal podvedený,
že's dávné, velké sliby své nechala všecky nesplněny
a že's mne oklamala tak, jak jenom zrádné mohou ženy.
Kde jsou ti orli odvážní, již do kýžených krajů pluli?
A kam zmizely koráby a v který směr se z rána hnuly,
jež pod pobřežím čekaly na rozkaz tvůj a tvoji vůli?
100
Kde ostrovy jsou zelené a slunné jejich zrcadlení,
kde tance k štěstí zrozených, při flétnách zalykavé pění
a jitra jarní, na květech jež bílých uléhají v rdění?
Jak smutna umíš vracet se s tím čelem starostlivě zrytým!
Ty's nedolétla, kam jsem chtěl, a nedošla ku zámkům skrytým
a ku neznámým ostrovům a k horám v dálce obrovitým.
Víc v tobě hořet nemohlo, víc světel v krystal promítnutých,
přec jako popel doutnáš teď a sesouváš se v rozžehnutých
plamíncích vzdoru zemdlených a za bezvětří nepohnutých.
Tvá povolnost, ta lísavá! Zděděná slabost! Trpět chtíti
jak Nazaretský rozsoudil, raněna mlčky odejíti
a nemoci pěst zdvihnouti a v podlé všecky tváře plíti!
Ty ubohá a bludná ty, tvé denně šlapu nudné smetí,
ty drobné škeble, kapradí, jak dary nerozumných dětí, –
já chtěl tě vidět vítěznou a chtěl tě velkou uviděti!
Tak hovořím k ní včera, dnes, a posměch můj jde za ní všude.
Vždy beze slova odchází a oči má tak pláčem rudé
a spíná bílé ruce své, ty ubohé, na kořist chudé.
101
A volám za ní naposled: Svůj oštěp vem’, je jitro svěží,
hle, slunce hoří na cestách, ve vodách, na obzorech leží
a v přílbách těch, kdož napřed jdou, blyskotným ohněm stříbra sněží.
A ukořisť mi vítězné všech snů mých znovanarození,
to slovo jedno, štvanému jež srdci nese vykoupení,
a kouzelný ten amulet, jímž ukojeno každé chtění.
102
NAIVNÍ PTÁCI A OBLAKA
Oblaka a ptáci naivní
vězňů všech jsou touhy upřímné.
Teplou komůrkou je naděj'. V ní
člověk po celou noc nezdřímne.
Oblaka jdou dole, ptáků let
stíny vrhá v modrých obláčcích.
Naše sny chtí obeplouti svět
s naivními ptáky na stěžních.
Bílé jsou jak jemný, kajčí prach,
v zlatá poledne se koupat jdou.
Vyletují z rána po horách,
večer v mořích řadou veslujou.
103
JITRO
V tón vysoký zladěno přišlo ráno
a zvučelo ve mně.
Víc nemohlo srdce být milováno
než sluncem dnes země.
Brouk hořel, květ viky plál fialový,
dřeň olší se loupal.
Chtěl měděné kotle bych cigánovy,
kouř, důlem jenž stoupal.
Brouk zamilován byl v rudý květ
i v stříbrné mechy.
Pták, zdá se, že nezpíval tolik let
pod krovem střechy.
Zem věřila slunci, jak ssála, jak květla
a voněla celá.
Já věřím už dávno: V blesky. A v světla.
A v duchem oživlá těla.
104
ŽIVOT
Hoch s dívkou v lásce k životu šli v kraje světa vylákáni.
Den vzbouzel se pln výskotu a věže kývly v mlze ranní.
Šli, za ruce se chopili a tiskli si je na krev prudce,
že hořely jak plameny, až bez vlády ty sklesly ruce.
Milencům bylo sladce jít a všude vidět kouzla jiná,
z pramenů křišťálových pít a hledat místa hájů stinná,
den každý připoutal je víc, až nemožno je rozpoutati,
to byly dny tak opojné, ty, jež se nikdy nenavrátí.
Pak dozrál čas... I obvyklá rtů vůně prudká umdlívala.
Kams duše hlouběj' pronikla, své touhy dávné potkávala.
Pak ruce sáhly po práci a rozum píď si hledal půdy,
kout chudobný dost k životu a k umírání stejně chudý.
Když dán byl život potomkům a sny se v činy vtělit měly,
na výboj duch vstříc kráčel dnům, odvážně smutkům čelit smělý,
ne pro svou radost, pro svůj žal, však pro žal, radost všechněch lidí,
již stáli v bázni před setbou a mlčky čekali, co sklidí.
A zkalenými okny dnů zřít bylo ve svět otevřený,
kde kletby mužů hořce zní a otročící žaly ženy,
kde smutek všeho obnažen, i bolest ran, jež lidstvo hostí,
ta bolest vlastních poznání a zhořklých dávno zkušeností.
105
Je třeba bít se, potýkat se zjevným zlem i tajnou mocí.
Je třeba tmě se posmívat a světlo tyčit do tmy noci.
Sny o převratech probouzet a připravovat věky příští
a zadržovat ruce těch, jichž rány vztekle vzduchem sviští.
106
KLASY NOVÉHO OSETÍ
Ti mnozí, v nichž uzrálo lidství bolestmi dlouhých roků,
na vzdálených výspách stáli v slunečných, větrných výších.
Z jich duší jak z klasů zlatých dotekem kanulo zrní
i nárazem větrů ranních, ostrým jež zpívaly sluncem.
Jich zrní po zrnu padalo v starý svět nevšímavý,
a čekalo, aby vzešlo, když před jarem půda jihla.
Leč nevzešlo zahynuvši... Ubohé zlaté zrní.
Je udupali ti všichni starých pravd hospodáři.
Ti černí havrani církví, hyeny krvavých válek,
ti podloudně ničili zrní v prsti roztroušené:
prý jiné by obilí vzešlo, než oni staletí sili,
prý jinak by člověk se modlil. A jinak tyčil svou hlavu.
My nad poli také jsme stáli a čekali z večera, z rána,
zda nové to zrní padne, my žárlivě hlídali denně.
Hle, padalo časem zvolna a padalo ve chvílích vzácných,
však zapadlo neznámo kam a neznámo: vzklíčí-li někdy?
Jak padalo zvolna, zvolna, rozvál je vítr lstivý,
kams v nekonečno a neznámo, přes hory, přes bařiny.
Kdes jinde snad klíčily klasy a rostly nádherné květy,
kdes jinde klas lidství zrát chtěl bolestmi dlouhých roků.
107
Zde exoticky jen rostly v samotě klasy a zrály
a vymetaly jak pouhá vzpomínka na velkost duší,
ne pro chléb a nasycení, ne lidstvu pro upokojení.
Oh, co je to, několik duší, – několik zlatých klasů?
My z chatrčí za jiter vyšli, děvčata s plavými copy,
a za námi děti šly naivně hledati ztracené zrní.
Vy v pěstičkách, děti, vy, děvčata, do klína sbírejte zrní,
a starci kdož dobří jste, s vousů je nestřeste bělohnědých.
Nám smály se posupně nějaké břichaté, lenivé krysy
za vodními struhami v daleké rovině olšových křovin,
tam, zrní kam zřeli jsme padat a na louce trávu svadat,
a smutek marného hledání ze stínu stromů se skrádat.
I vojáci u brány na koních poplašně zatroubili.
Ne, zrní prý neviděli. – Jen havrani víc se smáli,
ti sytí a břichatí havrani z městských se zdvihli hradeb
a s krákotem za námi letěli: aby to uzřeli zrní.
A kněz děl pohřbívající kohosi z velkého rodu
ctných držitelů a štědrých: neznámo vaše mi zrní.
Je jedno jen zrní, jež pokorně klíčí a klidně zraje
a rozdáno z vůle mocných věčnému prospívá bohu.
A soudce vzkřik' poděšený, nedůvěřiv a bdělý,
snad popravou rozlítostněn, jež skončena v koutě dvora:
Znám odstavce zákoníků. Kdo jinak by počal síti,
než otcovo dávní sili, klid ohrožuje, klid státu.
108
Tak my, kdož z chatrčí za jiter vyšli jsme, děvčata, hoši
i děti i dobří starci, my stokrát se vrátili zase.
Dnes naivním svedeni strachem a zítra násilím hnáni,
i krákotem havranů mstivých i vytím hladových hyen.
Snad půjdeme tisíckrát znovu... Nás dlouhá však roste řada,
kdož proti vůli všech mocných hledáme toužené zrní.
My hlídače zemdlíme bděním a osijem přec jen pole
a úrodou přesvědčíme neschopné hospodáře.
109
SLOKY
My pravdu vzkřikli ještě do světa,
když přes nás přesila se hnala v trysku.
Ta řada těžkých kopyt prokletá
nás zadupala do zrudlého písku.
Někdo se z jezdců vrátil, odloučil,
že slyšel hlas náš mroucí pod svým ořem.
Hned rebelem se stal a pochopil,
co vykřikli jsme s nekonečným hořem.
Nám za hrobem se sešli rebeli,
rvát, ničit, co jsme k pádu označili.
Před dnešním dnem jsme arci zemřeli.
Však před budoucím soudem zvítězili.
110
ODPOČÍVAJÍCÍ BOJOVNÍK
Dnes bojovník, jenž znaven, chtěl by snít.
Vysoké sosny srdci nesou klid.
Nahoře jasno, – zem však zšeřena,
tajemství rostou, zítřkům svěřená.
Sny lehce vyšly v páry na lukách,
jak víly pozdvihly se v tichých hrách.
Jdou tančit v louky, v rouškách modravých,
až rosa stříká na těl bílý sníh.
A hlava jeho klesla znavena,
ochabla příze svalstva plamenná.
Noc utichla dnes na tisíce mil
tu hloubku všeho měříc, zač se bil.
A ráno slunce nad tisíci měst
s pahorků zdálo se zas nově kvést.
A bojovník vstal lehce, dále šel,
a vítězství na čele psáno měl.
111
KOUT MĚSTA
Na dlažbě v špinavých ulicích města,
ghettu jež podobno, prohnívá léto.
Zápach zelenin i růží, zápach nuzných příbytků,
těl nečistých krasavic, churavých psů,
zápach podzemních krámečků řemesel smutných
za okny zprohýbanými nehybně stlívá.
Něco předčasně svadlého zmírá, zmírá
okolím ztajených modliteben, chrámů zamlklých,
pobořených, uzamčených,
prostituovaných kouřem, štěkavým jargonem židů,
sousedstvím vyrudlých kostýmů nebohých nevěstek,
gesty tuláků, opilým zpěvem ztroskotaných,
na jichž groše, vnucené milenkám
čekaly legitimní ženy.
A stroje řinčí v podsklepí,
lisy naříkají, překřikujíce dávné modlitebny.
Černé ruce, vyhrnuté až k ramenům
přehodnocují prodajnou hmotu:
cín, železo, zlato, hořící kameny
pod hladkým, syčícím brusem,
sklo, bílé dřevo, pestré látky, tuhnoucí sádru,...
co srdce a duši nemožno přehodnotit.
A řezavých pilin zvukem
a nehotových nástrojů akordem
procházíš v davu,
co zápachy laků nových stavenišť,
112
zaprášeného pečiva, páchnoucích ryb
překřikují smrduté stoky.
Unaveni potom před nocí,
plameny práce zažehnuté hlavy,
které se naučili za všedních dnů
pro trýzeň hladu, –
rozcházejí se městem.
A všichni, zdá se, že ve chvílích,
kdy neupíjejí svoji prostoduchost,
by potěšili se ilusí o nadbytku,
kdy porovnávají osudy a vzplanou nešťastnou láskou,
kdy bída bídu přitáhne magnetickou silou,
všichni, zdá se, že čekají na Krista budoucnosti,
jenž stejně porozumí žebrákům jako knížatům,
jenž milovat bude hadry ze soucitu,
tak stejně, jak nejdražší odkazy z lásky k otcům,
ty nekajícné Magdaleny stejně jak moudré panny,
ty blátivé ulice, kudy jdou, otupělí, za ubohou zábavou
jak nebeskou klenbu, hvězdami posetou,
tu poslední bezcennou tretku slabomyslných mrzáků,
jak poklady schystané k obdivu
pro davy v zlacených sálech.
Čekají všichni na Krista budoucnosti,
jenž stejné by pro všecky znamenal příští,
že prožil nejsmutnější roky mládí
v špinavých krámech penězoměnců,
poznal nejtrpčí hříchy Magdalen,
prožil, vztažené své černé ruce
113
v dílnách podsklepního temna,
v kouřích přehodnocené a skoupé hmoty,
a pak – navštívil zas kout ten města
převyšuje lidi o tři hlavy,
aby vzkřiknul: bratři! sestry!, aby
v zaslíbené království je vyved’,
ve svět, který pro ně stvořil zvláště
za bolesti, jež kdys trpěl s nimi.
114
PROTEST ŽENY
Duch ženy hořce smál se nad ovocem věků:
Muž dosud neuzrál, by v hloubkách žití žil.
Jen objal prázdné sny a vyssál krásu vděků,
ved’ krásně k otroctví, by hrozně zotročil.
Neschopný ubožák, jenž hledal pro ni štěstí,
v ní nikdy nevzbudil, čím toužil silně žít,
jen bolelo-li cos, to svěřoval jí nésti,
jen bídu synům svým dal z prsů jejích pít.
To říci zděšeně těm, které nevěděly,
těm, které věřily, nadešel právě čas.
Těm, důvěřivé tak jež srdce prosté měly
a život neznaly, ni jeho zrad a kras. –
To vzkřiknout v údolí, kde ženy uspávaly
své děti hlasem mdlým a resignovaným.
Kde dívky koketně se lásce vysmívaly
a snily nevěsty se srdcem vyrvaným.
To vzkřiknout na hory, kde Zarathustra zpíval
o nadčlověku sny, než zroditi se měl,
jejž lesy marně čekaly, když den se stmíval
i řada proti slunci obrácených čel.
To vzkřiknout do polí, kde pracovnice táhly
jak smutná zvířata pluh s kravou bučící,
115
to vzkřiknout do nocí, kdy rozpuklé rty práhly,
a prostitutek hlas se třásl ulicí.
To vzkřiknout v orgie, jež najdou muži v bolu,
když v krčmách svědomí popěvkem zpytují:
„Je v světě moře, moře, moře alkoholu...
Je tolik nízkých žen, jež příliš milují...“
To vzkřiknout do moří, kde houpají se lodi
pod šedě ocelovým nebem, když se dní,
když plavci opouští ty ženy, které rodí,
jež pud jich zkojily před plavbou poslední.
To v zámky vykřiknout, kde princezny se strojí
a útěk smlouvají s otroky mužů svých,
by mezi cítící zanesly bolest svoji,
děs hrůzy surových rozmarů vznešených.
To říci chatrčím, kde tolik žen se krčí
nad dětmi zhublými, jež muži neživí.
Sníh leží na střechách, na hrobech voda crčí
a umíráček lká přes lesy, přes nivy.
To říci bídným těm, jež právě porodily
s mučednic úsměvem na polomrtvých rtech,
těch neporodivše, již by jim odplatili,
budoucích heroů a příštích Kristů všech.
116
U MOŘE
Ztemněla barva pomoří.
Noc nesmírnem tím hovoří,
bok člunu kvílí nachýlen.
Pod srázem příkrým, na něm chyt’
se hôtel bílý v skálu vbit,
lká tmavé moře z šedých pěn.
Tma... V hlubinách se stíny strou.
Skrz cypřiš vidím u nohou
vln měnící se temný let.
Zdá se mi: to jsou chodci mí.
Zábleskem každý pozdraví,
že k svítání se dostaví.
Hle, časem zvuky jasnými
zní z hloubky noci tvůrčí vzdech.
To duch se vznesl na křídlech?
Poutníků hlasy slyším tmou
a nechápu, kam jdou, kam jdou,
však jistě svojí za hvězdou.
Muž z tmy se noří po muži
a k družce, kterou pozdraví,
se do věčnosti přidruží.
117
Bolestí věcnou plozeni,
duch k srdci krví spojeni,
potomci rodí se a jdou.
Vlna se střídá za vlnou.
118
PÍSEŇ OPTIMISMU
Žena, jež trpěla muka, musí se konečně smát.
Ta, jež nás bila ruka, musí zas objímat.
Města, jež nehostinná se zavřela před námi,
po létech budou jiná, zkvetou sny, ženami.
Na podzim žlutou a rudou barvou palouky snící
pro milenky mít budou po věnci, po kytici.
Ještě to ozvěnou šlehne ze srdcí vyhaslých.
Znavené, sestárlé hlavy v dětinský vypuknou smích.
Zamlklých domovů plíseň zavřeme na petlici.
Revoluční pět píseň půjdeme na ulici.
Odvyklí myšlence smělé i touze i zázraku,
Krista my přivedem' v čele bídných a tuláků.
119
SLOKY O MLÁDÍ
Co dostupno, neláká nás.
Jen překonáváním rostem'.
Je tolik tragické krásy
v tom příkazu mládí prostém.
Jen bouřit a valit se temně,
hřmít v nekonečno světů.
Rvát s sebou hráze nízké
a ničeho nedbat v letu.
Zatopit osení chudé,
kraj lidí snah nízkých malý.
Jen obrovské duby a sosny,
jen hory by přečnívaly.
Svým rozlivem bez hrází zkypřit
ty zoufale suché lány.
Až k slunci svůj rozmach stříknout,
vichřicí duchů hnaný.
120
VISE
A večerem palouk zahořel.
Já na balvan used’... A potok pěl.
Oh, stříkaly barvy květin v kruhu;
zřím podivné vise měnivou duhu.
Pak splývaly dálky... Sta barev žilo.
Mák rudý, sléz bílý, vše rosu pilo,
žluť, karmín, nach bledý a modravé stíny,
šeď mechů, lesk brčálů, špinavé blíny
a plaménky kohoutků, smolniček smích,
žluť kořenů, nad vodou prohnilých,
a korále červené, vonící jedem,
plod jalovce černý v listí hnědém.
A hořely barvy jak oka paví.
Teď jak bych zřel kývat po větru hlavy.
A najednou vidím: já nejsem sám,
s úžasem hledím a naslouchám.
To květiny nejsou, to v kruhu ženy,
tak důvěrně k sobě nachýleny.
Za ruce se držely, naslouchaly,
jak větry vály přes výšky, jež plály,
a svítivou rosu roztřásaly.
121
Ta světice jedna, ta matka vlídná,
ta nevěstka pokleslá, nestoudná, bídná,
ta rozkvétající, ta vášněmi bledá,
ta dítě, jež zrakem v oblacích hledá.
Ta ztrávena prací a lůžek hrůzou,
kde pomřeli drazí, ta vyrostlá s lůzou
za ploty, kde žebráci k loupeži zvali
a před vraždou zbožně se křižovali.
Ty všecky se na louce rozsedly v kruhu,
jich tisíce odstínů, tisíce druhů,
a jedna se druhé neštítila,
jak životem jiného žití by žila.
A v chóru, jenž vstával mlhami vod
tam na sever, na západ, na východ,
tak zpívaly všecky tenkými hlasy
a po větru vály zcuchané vlasy:
„My byly jsme... Muž nás tak míti chtěl,
když na vše krom svého Já zapomněl.
Nás do oblak vysnil neb strhnul k zemi,
nás přepychem laskal, vlek' černými zděmi,
nás objímal vášnivě, do bláta rval,
nám lichotné lži povídal,
na loutnu bláznivou píseň hrál.
Nám očkoval krví budoucí vinu,
jež přešla v dcer křehkost, v neschopnost synů,
nám s převahou dravce po boku kráčel,
by proklel nás nízce a za sebou vláčel.
122
My byly jsme jeho zlem nejvyšším
i zjevením i tajemstvím.
My, nejnižší podnož jeho bludů,
jsme cítily pod sebou tratit se půdu.
Zde zaklety jsme... Chcem’ jinak žít.
Ne v oblacích sněné, žluč přestat chcem' pít.
Je možno, co žily jsme, zapomnít?“
Chór vzrůstal a valil se... Obžalob
tak nedohledných se otvíral hrob.
Chcem' žít, chcem' žít... tak bolestí znělo,
sta žen se tu za ruce drželo, chvělo,
ty, v životě které se nenáviděly,
zde jediné pojilo chtění,
jen duše mužů by porozuměly
v zlé hodině utrpení,...
ty, jež se kdys štítily propastmi stavů,
se za ruce držely, po vanu hlavu,
a v mohutném hnutí tajemný chór
táh’ přes kře a lesy, za obzor.
A splývaly mlhy... Sta barev haslo.
Já procit'... Mé tělo se třáslo, tak třáslo,
luk hloubka zšeřila, les se stměl.
Nic neslyšet... Ticho... Jen potok pěl...
123
ZRÁNÍ
Rodíme se... Mře zas kdosi.
Kveteme a chceme rosy.
Zrajem'. Slunce k poledni
dá nám paprsk poslední.
Vše, co kvete, naděj' hostí.
Zašlé sní jen o marnosti.
Vše, co zrá, lze s vděkem brát.
Utrhnout a lidstvu dát.
Lidstvo hlad má na své pouti.
Musí met svých dosáhnouti.
přes hřbitovy králů svých,
trosky trůnů papežských.
Mnoho mozků, srdcí v krvi
pozře, mnoho polí zmrví.
Celých kultur zralou žeň
v oběť dá svou na žízeň.
Na kultury větve chudé
tyrany své věšet bude.
Možno líp a krásněj kvést?
Všecko zrá... Vše jasné jest.
124
CESTY ZLÁKANÝCH PRACOVNÍKŮ
Lákalo moře hrůzami, žvatláním dětských her,
zakouřenými přídami zrcadlících se měst,
pohřbeným bohatstvím v hloubkách, tichem nejistých cest.
Medvědi bílí řvali s tříštících se ker.
Lákal a lákal ten neznámý na kraji propastí strach,
chaosu hudba a tančící koráby na vlnách,
ztupělých námořnických vlků modlitba ranní,
do bouří zpívaná píseň děsu a ztroskotání.
Fantom zdvižených staveb k oblakům suchý čněl, prostý.
Města ruch mravenčí lákal, vklíněné do tržišť mosty,
z nábřeží volal tažných lodí úzký dým,
plujících černých rakví k mlhám severním,
tisíce lačných rukou, napiatých pod tíží žití
denně šlo z pramenů práce, zevšad jež tryskají, píti.
Volaly roviny rozhazovaným zrním rozsévačů,
volů kovovým hukotem, šumotem požatých klasů,
hrozny omženými, jež přes ploty visely těžce,
údery cepů za podzimních blankytů čistého jasu.
Volaly hory. Vrhaly stíny na ostrý svah,
v slunci se měnily, černaly v světelných přeháňkách,
líbaly barvami obzor a dole tekoucí řeky.
Lákaly odvážné ledovců blesky i orlů vzkřeky.
125
NAIVNÍ LEGENDA O MOUDROSTI DĚDŮ
Přes louky zelené se vítr smál,
však víc kraj neměl, co by lidem dal.
V chatrči dítě vypravili v svět.
Je krásně v světě, naivní řek' děd.
Tam v horách slunce hoří na sosnách,
paprsky v jihnoucích se mění krách.
Salaše s výšek visí do kraje
a podivně zní hudba šalmaje.
A děl: Až půjdeš k městům v nový svět,
obětní plamen rozžhni duchu hned.
On tisíckrát, cos dal mu, odplatí,
kdo našel sebe, ten se neztratí.
Jen stařeny, jež bol svůj vyžily,
ty, děti jichž se nenavrátily,
s plačící matkou zřely dlouho ven,
až dítě zašlo,... jarní shasnul den.
126
MAJÁKY ZVALY V DÁLKY NA MOŘE...
Majáky zvaly v dálky na moře,
ač ztroskotané lodi čněly tmou.
Co Smrt tančila v stěžních nahoře,
na loutnu píseň hrál kdos truchlivou.
A nad městy lamp rudý žeh se chvěl
a do bran steré hlasy lákaly,
ač na dlažbě tam tisíc mřelo těl
a hladové tam duše plakaly.
My přes paluby s mrtvolami šli,
přes hekatomby těl tam na dlažbách.
Lze dále jíti, bychom nalezli?
Majáky? Města? Hory? Kouzla v tmách?
127
RHAPSODIE Z NOVOVĚKÉHO STŘEDOVĚKU
Jdeme v ulicích sami... Kolem je šero.
Jen rozsvícené lampy blikají rudými skly
pod ukřižovaným tělem Kristovým.
Tu kněz, zdá se, počítá z rána vydělaný peníz
za sloupovím chrámů,
mzdu za to, že v zděděných temnotách
zas ukryl člověku slávu slunce.
Středověkými ulicemi projeli žoldnéři tryskem.
Šli přímo zabíjet? Či vyhlížet si oběť?
Budem to my? Jiní? zrození právě?
v noci této, modré tak a tajemné?
Ještě okamžik, a bude ráno.
Než došli jsme k městu, ke ztichlému kříži,
kolem nás kornaté houpaly se bařiny,
smlouvaly se lupičské roty tajnými kyvy.
Noc hloubila města, křížila stíny, přerývala srázy,
světelnými kouty přeťatých cest se šeřilo.
A teď jsme došli, –
a vidíme před ránem na kříži sinavět tělo,
chřestivý věnec šumět,
drolit se nad hlavou lidstvu.
Možno tu spočinout chvíli?
Bude tu lidstvu svítat?
128
Stromy se mohou radovat,
ledovce i propasti, všecky vzdálenosti,
všecky harfy stromů a křů ozvat se větry,
rozlévat se vody zbožným rozjímáním,
zelenými loukami se přelévat odstíny,
krajiny paprsky jasně vzhořet.
Ale člověk vycházející časně k ránu
jako vždy za prací, kráčející v nejistotách
s vědomím dávných vin a bolestí,
zda pochopil význam svítání?
Aby tak zůstal bez radosti,
bez radosti, již jeví tu hmota,
i ptáci i stromy i květiny v této chvíli.
Budiž však pochválen okamžik rána.
Pochválena možnost, sejít se s Bohem, se skutečným Bohem,
se živým Bohem budoucnosti,
se skutečným, velkým Bohem ve vlastní duši,
jenž roven zrození, blesku, činu, krásné smrti.
Je možno, že Bůh, jenž kdysi umřel, je němý
a necítí řeči budoucnosti?
Jsme ještě sami? Kolem je šero.
A lidstvo vstává... Jde nejisté za svou prací,
s usouženými hlavami dívá se na ukřižovaného Boha,
na Boha minulosti s trnovou korunou
a stále se ohlíží do věků plaše:
nějaké válečné vzkřeky volají z podvěků,
nějaké popravy kývají vytřeštěnými hlavami,
129
les mečů leskne se zašlou vidinou:
to morový zápach ze zkornatělých bažin,
ze zduřených, nevidných stoupá mrtvol.
A lidstvo jde a kráčí kolem zděšeně.
Však neodváží se odhodit krvavou dýku
a zavrhnout provaz. Ty hříchy minulosti
chtí odvetu přítomnosti. Rvou barbarské doby, křičí,
co kněz se usmívá v davu, králové září, zákonodárci rostou
a lupičské roty smlouvají tajnými kyvy,
kde v zmatku lze nejvíce krásti
na zděděných rolích.
A s trnovou korunou výmluvně němý
spí mrtev Bůh minulosti.
Zažehnem jednou ohně k ránu
svým budoucím Bohům?
Najdeme skutky k slovům modlitby,
zrající dlouho v srdcích, hymnicky kovové,
nezmatené svazky plemennými,
ni zlatem mocných, ni závistí ubohých,
ni příkazy pomsty?...
130
PÍSEŇ POHŘBŮ A ŽIVOTŮ
Hřmí děla, v slunci stkví se meče,
krev z rozedraných cárů teče.
Na rozkaz musit slepě jít,
na rozkaz smrt kol musit sít,
sít, sít... A matku nechat mříti,
strachem a hrůzou návsí výti.
Řítit se v divém, prudkém cvalu
na hlavně, čnící z černých valů,
a vědět, ti, kdož stáda vedou,
nám rubáš s chladnou myslí předou,
že za nás, postřílené pěšce,
své obohatí říšské měšce.
A vědět, nad nás, mrtvé šiky
že doba zdvihne násilníky.
Pár milců a pár dobrodruhů,
pár milostnic a podlých sluhů
lup rozkramaří nabytý.
131
Nuž: proto ležíš zabitý?
Nuž, proto. Kde je protest světla?
Kdos řekne: Luza. Nerozkvetla.
Svědomí, vstaneš pod děsem?
My mrtví, zemí otřesem.
Vzburcujem' živé, katům svým,
co dlužni jsou, vzít násilím.
132
Z BOŽÍ MILOSTI
Tak prožil krásně půvab dětských roků
v prostranných, sluncem jasných komnatách,
kam park se díval v stříbřitém vod toku,
altany z dálky, zeleň na lukách.
Tu narození jeho uvítáno
měst jásotem, desátkem poddaných.
Pak do ciziny odjel v jedno ráno
s královnou pyšnou, s hejnem sluhů svých.
Ač ve světě, přec lidí nepoznával.
Krok za krokem mu kráčel praeceptor.
Učitel klavíru Chopina hrával,
gramatik mumlal deklinace vzor,
a suchý historik o bitvách předků
shrben až k zemi činil výklady,
na jakési národy druhořadé
zákeřné vymýšleje výpady.
Princ prostý byl... Však sotva, zdá se, chápal
dle výše záště své zášť národů.
Ve dvorských intrikách has' jeho zápal.
A v povolnou se měnil pagodu.
Mše, zpověď byla duše jeho lékem,
jak všecko učil se, bez ducha však,
on, encyklopéd malý před člověkem,
před věky nepatrný ubožák.
133
Tak pěchovali ve mdlé, trpné schema
mrav dávno přejatý od dvorních stvůr,
zavřená duše nechápala, němá,
leč zevním leskem upoutal ji dvůr.
Tam v sálech mohl na parketách zkusit,
co ve dne naučil se odříkat,
svou prostou touhu po svobodě zdusit
a naučit se chladně křivdit, lhát.
Obklopen pochlebníky krásných řečí
jich očima zřel na to lidské zlo,
v svět, svěřený jich blahosklonné péči,
opřené jeho zlaté o žezlo.
Své okolí zřel zkvétat spokojeně,
ston disonance nevnik' do těch stěn,
o štěstí říše přesvědčován denně
z rtů dvořanů a krásných, svůdných žen.
Z věd, z umění vše memoroval, slova
některá četných národů též znal.
Byla to těžká lekce papouškova,
však zdálo se: tak musí žít už král.
On lekce své se musil naučiti,
být strojem v rukou těch, kdož přišli vést,
kdo sloužit velkým rodům, radost cítí
a na lid hrubou pozdvihají pěst.
Byl moudrým zván i míru milovníkem,
že vojska množil, by mír zachoval,
že tlustý spodní pysk si kousal zvykem
než na pergamenech se podepsal.
134
Zvlášť sliboval-li na nich cosi zemím,
co nemožno už předem vyplnit,
že v čas se slepým stavěl a včas němým,
jak rádci chtěli a jak nechtěl lid.
135
PÍSEŇ O KONCI ČESKÉHO KRÁLOVSTVÍ
Tak oddýchá klidně a zhluboka zem,
vše zeleň, vše míza, vše nezlomné zdraví...
Noc šeptá svým poodhrnutým rtem,
je vítr dětinsky hravý,
i stromy stoleté ožily.
I shrbené stříšky i erby zlaté.
Snad milenci vyšli již, zpozdilí
a jejich krok láskou se zmate.
Já též jsem byl milencem. Lid i kraj
i smutek mi štědrým býval.
Vše záhadou zpívalo: kvěť a zraj!
Já do hvězd se díval a díval.
Já milencem byl jsem: i v bohatství
jsem věřil své černé země.
Mně stačil pruh nebe modravý
a žhnoucí ta láska ve mně,
ta láska ve mně.
Má hlava ta vysoko v oblacích
a v dálce mé zraky.
Já s orlími křídly po ledovcích
jsem kroužíval taky.
To bývalo. Ale teď, kudy jdu
zřím ruku, od práce černou.
A duše plna neklidu
za lásku svou hrdou, věrnou a věrnou.
136
Ne, nevěřím dnes už, jsem upjatý.
Vše číhá za strašnou maskou.
I nebe modré, den proklatý
se dívá k nám s vylhanou láskou,
s vylhanou láskou.
Já nevěřím slibům ni lstivým dnům:
Je panstvu zem podarována,
co proti těm českým rebelům
mstu pozdvihlo mocného pána.
Chtěl národ krále, však nemoh’ jej mít.
A chud je a hladem vyje.
Pro representace je svlečený lid
pln poťouchlé ironie,
hrad červotočinou je setlelý,
král spiklých by bál se tam duchů.
Na koruně emblem je setřelý
a slabou již křísí tuchu.
Jsou parkety poťouchle skřípavé,
zní disharmonií dějů.
Té parádě stářím ryšavé
já, moderní kacíř se směju.
Rád s otrhanci bych jednou vnik’
do komnat, jež stlívají v zlatě
a za ironický všem rozdal dík
po lůžku i po komnatě,
i po komnatě.
Já po křeslech hadry bych rozestřel
těch červotočivých
137
a revoluční bych píseň pěl
o nových královstvíchkrálovstvích,
o kterých se nezdá žoldákům
v předsíních u císařských dveří
ni sentimentálním hlupákům
a bezmyšlenkovité zvěři...
138
TEMNÁ, PODZEMNÍ SÍLA
Setkal jsem se s duchem temna, lpícím na pozemské hroudě,
právě když jsem chtěl slavit svátek Znovuzrození lidstva.
Bylo to v krajině nejchudší radostmi a nejbohatší smutkem,
v krajině půlnočního temna u zanedbaných otců.
Duch podzemní, duch temnot ze všeho hleděl, usazen v lhostejnosti,
v zlozvyku lenosti, která nechala prohnívat obilné stohy,
neosázela pusté stráně granátově zlatými jablky,
a divokým růžím nevnukla mízu pěstěných sester.
Temno rostlo v malém člověku: chatrče se sesouvaly,
jak lenivě pohlížel do slunce a čekal spásu života
od cizích mocí, vyjídaje poslední zbytky svých zásob,
své slípky obětuje i drůbež, nemocnou nevšímavostí vlastní.
Ovce a býci nenašli suchého přístřeší civíce krajem,
vyschlá pole duněla jich kroky a smála se rudými máky.
Byl to cynický smích, jejž miloval duch temnot podzemní.
Byl to pláč frivolních květin nejspustlejších druhů.
Pávi v sousedních dvorech křičeli a hrdličky lkaly,
okna hořela sluncem a mladé dívky po práci pěly, –
jen temný duch lenosti záviděl úrodu požehnaným druhům
zanevřev na práci, odškodňoval se tajenou loupeží.
139
Setkal jsem se před zapadlou krčmou s temnou sílou,
když vyšla a po krvavé řeži mohutné otírala ruce,
a naslouchavši vzdálené hudbě nůž svůj o mezník brousila
a čekala na zaslepeného svůdce nevěrné dávné milenky.
Temná síla se shýbala nad skřípajícími kolébkami dětí,
čarodějné formule vykřikujíc a zadržujíc prstem lavinu smrti,
zaklínala svoje podzemní duchy, věříc v zlomyslná jich kouzla
a odvracejíc nebezpečí počtem modliteb klokočových růženců.
Podzemní síla chtěla nás úskočně do drápů sevřít,
chtěla svůj rozklad nám vočkovat, bolestných odumírání,
podrýti kořeny našeho bytí, ničíc, když nemohla rozrůst,
shroutit se na bok s námi, civíc, do slunce líně hledíc.
Zoufale se vzpíráme, každým záchvěvem duše, atomem rozumu
všech věků blesky vrháme v temný ten bezedný jícen,
v závratné výši stojíme, bez mdloby stínáme hlavy, jež narůstají
podzemní temné síle nedohledných konců.
140
REAKCE
Zdvih’ příliš směle člověk pochodeň,
tak příliš směle, velkou churav touhou...
Čím níže sestupoval k bratřím svým
do krajů lidských temnot záhadných,
kde dosud noc a v duších nejvíce,
neviditelných zástup lupičů
jej zaskočil a zticha následoval
na cestě té, kde bratry potkával
vstříc kráčející svítajícím dnům.
A lesy zvláštní měly vzezření,
po rudém ohni krvácely stromy
a zeleň ssála smolnatý ten kouř,
arkýře, okna v rudých prohlubních
náhlého světla tvary roztavily,
i bledých tváří línou ztrnulost.
Zdvih’ k oblakům až člověk pochodeň.
V té chvíli v koutech všech a po zemi,
kde plazilo se lidství skrčené,
tma nejhroznějších lehla století.
A netopýří plémě hnulo se
a počalo si hlavy rozbíjet,
141
člověka bratři ve tmě zákeřné
s vydrážděnými pudy vzteklých psů
svou lidskou rdousili si důstojnost.
Zpívala hloupost lidská v ulicích
staleté písně. Surovostí pomník,
věznice černá, čtverec kasáren
bez křížů čněly jako velký hrob,
kněz, voják, lupič stejnou morálkou
přihlížel k věku podlým přečinům.
Neviditelných zástup lupičů
zaskočil toho, jenž stál s pochodní,
kus po kuse mu z duše vykrádal
a nepozorovaně tělu zemdlenému
dal uvadati právě v prostřed žní.
Pak hořící mu vyrval pochodeň,
do bláta vhodil, děsně syčící
a z dálky do tmy nejhlubší se smál.
V tmu bez hvězd přes rovník až k sněhům hor
bouřlivá zpětná vlna vystřikla.
Zpět vrhla světla blížících se hlídek,
koráby nových světel odplavila
od země tmy, kde umírala zvěř.
Kdes potmě, v hysterických orgiích
nevěstky táhnou sněhem Sibíře
svítící cestou krví zašlých vojsk.
142
Kdes potmě lodi o sebe trou v hloubce
své slizké boky v moři pohřbené,
kdes pyramidy mrtvol obdivují
žralok a sup, jenž dlouho nedivil se
skleněným, moudrým okem studeným.
143
TULÁCI
Tuláci, vylákáni shromáždili se nezvyklým zjevem.
Byla to hvězda? Měsíc? Slunce planoucí?
Bylo to tisíc planoucích sluncí?
Dnes krvavěji planula
jich nahá těla z hadrů
a ruce čněly slabé, nepatrnou, bídnou
že neudržely ni malou kořist,
jež klesala zpět do tlam hltačů nenasytných,
hltačů, pevně vkotvených v zemi.
Tuláci milovali prostor – nemilujíce hroudu.
Neměli dosti vtipu, obveseliti smutné.
Dosti lsti, obelstíti nejlstivější.
Nedali se zlákati jako zkrotlí holubi,
čekající na hedvábím šustící kroky,
na štědrou scenerii náměstí svatého Marka,
na terasy, přeplněné drobty,
aby v zápětí zmizeli slunečným krajem.
A volala-li je práce, tož nelákala je k sobě;
spíš naučili se sníti za rohy zdí
den ze dne, noc k noci,
vycházet z brlohů nečisti a věčně páchnoucí
jediným občerstvením tuláků,
dívajíce se zvědavě na vše, co nelze koupit,
co nelze dostat, co nelze obsáhnout.
144
Plakali a smáli se, tančili a čekali za dveřmi žebraví,
že báli se práce, otroci volností zabíjení,
by mizeli přes noc za hory, za doly.
Obávali se slunce... Více slunce, více slunce, ještě více,
abyste viděli všecky ubožáky, kroužící v zástupech,
abyste vylákali všecky ze všech brlohů,
abyste viděli v bídě jich svoji bídu.
Ale nemstěte se za jich nevděčnost.
Půjdou k vám jistě zatoulaní
do svých nedosažitelných, pošetilých snů,
proto pohrdnou, zdá se, vždycky vaší pomocí,
budete-li je chtít zbavit pout.
Neschopní, pochopiti účelný život,
vyučení ústrky, pohrdáním i výsměchem,
strávení epilepsií a hmyzem,
spojení s ženami podél cest opilými,
jichž zorničky hoří, hoří, hoří
lehkomyslnou nevírou k práci.
Vysmějí se hospodářům, těžce jdoucím za pluhy,
rybářům lovícím na břehu zelenavých moří,
dřevorubcům, kácejícím pralesy, ustaraným kupcům,
vykřikujícím ceny do vřavy neznajících se lidí,
pocítí touhu urážet počestná řemesla,
vykřičet v krčmách manželství, pohněvat ctihodné starce...
A bude-li mráz, nepožádají teplého kouta
za pecemi tavíren,
kde syčící tekutá ocel se valí, vychladajíc.
145
Spíš do sněhu lehnou, že práce se bojí,
jež vzbouzí jich úžas i údiv,
však nemůže získat jich lásky.
Mají touhu, proklíti bohy a vysmáti se lidstvu,
jeho důstojné, veliké chytrosti,
která mnoho mluví a málo jedná,
která slibuje, však nedává,
chvástá o přežilých královstvích, však nové zakládá,
vraždí krále a zbytečné nastoluje,
drtí tyrany, však nové vyvolává,
přízraky starých svých hříchů,
mají touhu, vysmát se lidstvu, držícímu zemi,
chudí duchem.
Nepomýšlí nikdy na zítřek ni na smrt.
Nepomýšlí, že jednou dojde na posměvačné tuláky,
nestoudné holky, utahané soumary
po celodenní pouti.
146
VĚČNÝ OHEŇ
Pochybovači, již visí
propleteni v kola žalů,
na skřipcích se mlčky mučí,
oslepeni zírajíce
jedním směrem k slunci lidí,
pochybovači, kvas lidstva,
po jedné prý chvíli touží:
aby sňati se svých křížů
pozdravili to, v co nikdy
nedalo jim věřit lidstvo.
Věřící však, děti slunce,
plni svaté naivnosti,
kteří zapřevše svou bolest,
větší rány lidstva hojí,
věřící i v dobách smutku,
zoufalství a nedůvěry,
věřící i v dobách smrti,
věřící i v dobách zmaru,
nechť dál věří silou mocnou,
byť i temný nevděk lidský
sáhal za hroby a věky
nad prací, jež neskončena.
Prometheus odvážil se
urvat božstvu to, v co nikdy
lidstvo před tím nedoufalo:
147
Oheň věčný. Láskou vzpoury
titanskou svou pýchou vzhořel,
že dal oheň člověčenstvu.
Každým dnem ta pýcha rostla,
každým dnem ji supi rvali
železnými svými zobci,
ale ona rostla více,
čím víc oheň planul, planul.
– – –
Oheň ten ať brzy vzhoří
ve všech srdcích, Promethee...
Příští věky budou pláti
ohněm v každém lidském srdci.
Otrokyně nebudou už
otrokyněmi, jak kdysi
s neotročícími muži;
ponesou své břímě těžké;
rády k nim se přikovají
řetězy, jež nezachřestí,
najdou-li své jedno srdce,
srdce, které pro ně hoří
ohněm, jimi rozdmýchaným,
ohněm s nimi odumřelým,
jenž je sežehnul a jiné
nad popelem rozneseným
zasáhnul svou věčnou touhou.
148
MĚL BY TU SLAVNÝ ŽIVOT JÍT
Okamžik ještě pochybuj.
Zítra však věř. Věř stále více!
Korouhvi, která nevláš: vzduj se, vzduj,
stojící, mrtvá lodi, hni se, pluj,
pláchnoucí zaplaň svíce!
Stojící duchu v mělké nížině,
větru vzduch ať tvůj vrchol zčeří.
Po činu ptej se, první příčině,
vyssaj, ssaj sílu v bouří hodině.
Síla ta s osudem se změří.
Měl by tu kolem slavný život jít,
kvetoucí mládí, krásné, silné,
kořenný vzduch a vlahý opojit,
nějakých šťastných hlasů by mělo znít
zajásání tu sdílné.
Ty však je nečekej. Stvoř si je sám,
povzneseš se tím do slávy, jasu.
Z duše své vynes srytý drahokam,
přehodnoť formy. Ducha myšlenkám
z blesků vryj do nových časů.
149
DĚTI ODVAHY
Zpívalo pod okny jaro
bílou a žlutou luk písní.
Se skal se řítily bystřiny,
chytaly žhnoucí slunce
v peřeje stříkající
v pláči a smíchu.
Děti odvahy, vstaňte...
Vstaňte z teplého mechu.
Otisknuté těl podoby
zahlaďte pevnou rukou.
Snad že by lenoši zítřka
vymlouvali se kdysi
na sladké zdřímnutí vaše.
Málo jsme schytali blesků,
málo servali růží,
úsměvů, pohrdání.
Málo jsme viděli s orlích
nebetyčných doupat,
se strmě visících srázů
nad vrcholy sosen.
Málo tvář tváří jsme náhle
střetli se s nebezpečím,
které číhalo skrytě.
150
Hlas náš z propastných hlubin
nedonik' k lidskému sluchu.
Pojďte, odvahy děti,
nahé vy děti Jara.
Athleti odvahy, pojďte.
Naivní jarní nechť úsměvy
letí vstříc činům léta.
Pojďte. Leč nepusťte duše,
jenom vy nepusťte duše,
ani jediné duše,
kterou v svém potkáte jaře
v hájích, kdy tryská mládí
bolestí z kmenů:
abyste urvané růže,
krůpěje chladivé rosy,
abyste žhnoucích míz kapky,
jediný chycený záblesk,
jediný s vrcholů výkřik,
jediné z propastí echo
duši té nesdělili,
okolo kráčející,
duši, jež otvírá se.
Athleti odvahy, pojďte:
Stavte se pro ženy mladé,
zakleté dosud v pouta
panovačných otců.
Zakleté na stupně chrámů,
otrocky přikované
151
k osudům stoletých zvyků.
Ponížené a malé,
od dětství naučené
klanět se světicím nebe,
neznající však štěstí,
jež by je poutalo k duši
vaší a osudům vašim,
k vaší pýše a lásce,
ke všemu, co je vám draho.
Děti odvahy, pojďte:
Mnoho my pohrdání
musíme satanu urvat,
abychom potřeli vládu
malého lidského ďábla.
Pojďte, ať nevymře země
šlechetným dobrodružstvím.
Velké sny přes moře táhnou,
ale ty malé dlí doma,
skrčené, zimomřivé.
Hledání, zápasů, smutků,
štěstí dny neskončeny.
Zbývá tak mnoho, tak mnoho
vyrvat závistným bohům.
Děti odvahy, pojďte...
152
EPILOG Z R. 1905
[153]
Ve sklepení pod městem v sešlých zdech
v běd Gehenně, nadějí na hrobech
v tak ponuré sešli se náladě
o lidské rokovat záhadě.
Čas kvapí, čas kvapí... Ta společnost
jak ve svých by touhách sobeckých mládla.
Co zákony, práva, hřích a ctnost,
co náboženství, co povinnost? –
Jen veteš, jež mocným do rukou padla.
Čas nenastal ještě svědomím hnout?
Svým hladem přes hory zahouknout?
Řvát, udeřit syté přes opasky,
ty, co cit kradou bez citu, lásky?
Čas nenastal, v tlumený neblahý smích
aby se ubitých protest zdvih'?
Jen opaskům jedině možno se mstít:
ta kola, jež ženou vše, zastavit.
A čekat, pak čekat... Ovoce zraje.
Pak vyhnaní z výhod, vyhnanci z ráje
se rozejít světem... Vzbouří to klid.
Chcem jíst! chcem žít! chcem jíst! chcem žít!
Již kola se nepohnou... Z továren,
z těch rozbitých a puklých stěn
zří divoká zloba zoufalství
a požárovým se čmoudem chví.
Je na polích mrtvo a v přístavním doku
pár vypleněných ční beden a žoků,
bodáky blýskají dlouhou řadou,
a hromada střelených obětí
155
v rtech zaťatých výhružný smích,
má prokletí.
Je po bouři ticho... A vlny se kladou
dřív rozbouřené neklidem,
jedna za druhou. Moc je zlem.
Kdo zlo sil, ten neklidí pokoje.
Kdo zbudoval moc, jde do boje.
Sta modliteb kněžských, sta voskovic,
sta výhrůžek a sta skutků černých
Moc chrlí, životů nešetříc.
Ve sklepení pod městem, v sešlých zdech
v Gehenně bídy, snů svých na hrobech,
při světlech lidský soud táboří,
rty různých národů hovoří.
Ztrhané pláště a zedrané šaty,
kotníků zčernalé pěsti,
do rudé záře chumel ten svátý
ponuré zítřky věští,
divoké výkřiky pomsty a zloby
jakoby kopaly blízké již hroby
těm, kteří určeni mříti řadou
na lidu spáchanou zradou.
Postavy ztrávené vousů šedých,
černí í smělí, mladí, čel snědých,
jiskrných očí a pevných paží,
zcuchaných vlasů, slova již váží
rozvahou dávných bolestí,
vášnivých lásek po štěstí.
Postavy zvláštní... Práce i ducha,
156
vyrvané strojům, bibli i knize,
vyrvané badání, jemuž tak cize
ozvěna lidství se ozvala hluše,
vyrvané drobným láskám lidí,
milenek snění a matek bázni,
postavy, budoucí dny jež vidí
v očistě činů, v krve lázni.
V noční ten bezpečný vzdálený klid
nejlíp se smlouvá revoluce,
druzi si podávají ruce,
hesla je možno vyměnit.
Hoří zrak, brvy svraštěny.
Ortel však dávno vyřčený.
Revoluce, jež ve dvou se snula,
vyrostla tajně, množstvím hnula.
Než padnou kostky... kdo že má mřít?
Na kterém z tyranů dřív se mstít?
Jsou postavy plné krve a hrůzy,
kdosi se schovává před soudem luzy.
Někdo se bojí stínů zlých
v prázdných zamčených pokojích
a bojí se lehat, chodit se bojí
jak nemoci, která se nevyhojí.
Chvíle je vážná. Nikdo prý neví,
kdo a jak, na kom smýt ty své hněvy.
Někde se najde však dláždění rudé.
Kdo bude vraždit? A mřít kdo bude?
Než osudí padne... kdo má jít
a na tyranovi mstít se, mstít?
V posledním hrozném okamžiku
157
nevolno v kruhu společníků.
Než osudí padlo – stařec vstal
a upřímně tak se zpovídal:
Stařec jsem slabý... A nevím sám,
zda se již k činu odhodlám.
Kdys tradice krotké z dětských let
táhnou mne za čin tak obrovský zpět.
Zbožně kdys otcem vychovaný
já jiného boha chtěl, jiné pány.
Stár jsem a vrací se úzkostný strach
k úvahám o věčných záhadách,
časem jak ďábel kdyby se smál
a v rozhodné chvíli mou vůli spial.
Jsem čistý, jsem věrný... Ale z činu
mé stáří již nesnese těžkou vinu.
Je zbabělé stáří... Však mlčet umí,
je zbabělé příliš a trochu lpí,
však určen-li budu, vše povinnost ztlumí,
když povinnost velí, tu svědomí spí.
A stařec když skončil, kdos mladý vzal
a vetchou mu rukou potřásal.
Je dobře. Hruď starci se zmatkem vzdouvá,
ne, – starce již nikdo nepřemlouvá.
Teď kdosi vstal z mladých... Černý vlas
se nad zrakem hluboko vpadlým třás',
nos smělce a oko, v němž čin se tavil,
blesk odvahy myšlenku rozežhavil
a podivná síla pohybů, slov,
moc přesvědčení, hněv, syčící kov,
158
tón bratrský, vášeň apoštola,
vše sklepením neslo se, ztlumeno zpola.
A pravil: Vy smutní jste přišli v svět
jen člověka zříti krvácet,
kdos v blátě ho vláčel a kdos ho štval,
na drobné zločince dochoval.
Ne láskou, jej do práce honili bičem,
on stále jen ztrácel a nenašel v ničem,
když duši mu zabili, v konec zla
se kněžská jich modlitba nalezla.
V tmě duši a tělo v nedostatku,
kdy bídní se dočkají mocných svátku?
My viděli bídné a bolest jich
je bolestí naší srostlou s námi,
a z výkřiků hrdel škrcených
nám blízký hlas ozývá se známý, –
hrůz představitel nám po právu
na dějinnou vyrůstá postavu,
a jeho vrah pro lidstvo činí víc
než tisíc světců a přímluvnic.
Tak pravil... A z řady, vyniklé jasem,
se zdvihá teď vyhublý mstitelův stín,
a monotonním, však pevným hlasem
čte obžalobu všech vražd a vin;
je dlouhá, až v dávné sáhá věky,
nad hroby se staví, zří v krve řeky.
Pak pracovníky a myslitele
se znakem utrpení v čele
na spravedlivý volá soud,
jenž musí se dnes již rozhodnout,
159
dřív, dříve než vstanou odevšad
ti železných tradic vyznavači
a netopýři církví, vlád
a hazardní ti mocní hráči
se vším, co lidstvu možno dát,
co slíbit a co upírat.
Čte... čte... A řada známých jmen
ve věnci krvavém se snoubí,
z nich první mřít je předurčen,
je nutnou obětí té zhouby, –
a monotonním hlasem stále
to vyřkne jméno k smrti zralé.
Tu nezlomné hlavy Dantonů
a Caseriů a Robespierrů
nad prozřetelností zákonů
podivnou vášní hoří v šeru.
Pak ticho, mrtvo... Oheň plane,
a všichni jak před činem opilí
bez dechu čekají, kdo stane
se mstitelem všechněch za chvíli.
Před osudím postavy splývají,
jim kuličky v prstech se míhají
a zraky hru prstů stíhají...
kdo předurčen bude, kdo vraždit musí.
Teď osudí padlo.
Hle, fanatik myšlenky... Student snad rusý.
On netrpěl dosud... a jasně se smál,
že všecky ty bolesti na sebe vzal,
ty minulé všecky a ty příští,
160
ty potoky krve, jež z padlých těl prýští, –
a jako by se světem vyrovnán,
všem ruce tisk', všemi objímán
a blabolivě, svůj zdvižen zrak
kams jiných světů do oblak,
tak promýšlel cestou ze sklepení
plán budoucích dějů v jasném snění:
třeba-li s něčím již ztroskotat,
jen velkým se činem to musí stát.
Pak vzpomněl si otce. Ten zlobně stával
kdys u stroje, vyjít ven k lidu si přával
a zahřmít tím, co v něm bouřívalo,
co za nocí zimavých se mu zdálo,
na slámě když tak léhal s ženou
upracovanou a přikrčenou
k dítěti rusému očí zlých
po otcově zlobě zděděných.
A fanatik myšlenky s nezlomnou vírou
bral chladivou nocí se podzimní,
na oblohu blednoucí, nesmírnou, širou
zřel, myšlenky stíhaje, světla v ní...
pak svěsiv hlavu, v plášť zhaliv své ruce,
kams vkročil v úmyslu pevném, prudce
před bezlidných paláců olbřímy,
kde stromů řad smutně čněl do zimy.
Jak pusto... Jak ticho... Až vzejde den,
již neujde smrti, kdo předurčen.
[161]
OBSAH
[163]
ÚDOLÍ NOVÉHO KRÁLOVSTVÍ
1897-1900
Str.
Údolí nového království7
Variace předešlé myšlenky10
Smilování12
Studny nadějí13
Balada o radosti14
Těšitelky16
Tuchy18
Když vládla duše19
Výčitky21
Aby přišla tak radost...23
Skonejšení24
Slunce na ostrovech mládí25
Píseň26
Chci svým cos nazývat...27
Píseň slunce28
Jak město orientálské...29
K novému člověčenství30
Sloky o slávě32
Ano, s divokou, výskající radostí33
Zda v jeden život...35
Hlasy z údolí37
PŘÍCHOD PROROKŮ 189941
DOBRODRUŽSTVÍ ODVAHY 1904-1906
Sny dobyvatelův53
Píseň nového světa56
[165]
Mládí dobyvatele59
A revoluční, silné větry duly...61
Básník62
Slavné přípravy64
Bratři světla65
Vichřice duchů67
Večerní píseň hledajících69
Hledání71
Nové výpravy72
Kročeje Velikého76
Přemožené zlo78
Nad počatým lidským dílem79
Rhapsodie o zrání lidstva80
Revoluční píseň ve starém slohu83
Čtvrť bídy85
Píseň ze středověkých temnot87
Tušení přerodu91
Náboženství zítřka94
Nespokojení orlové95
Svět msty96
Víra v lidstvo97
Sloky99
Kořist duše100
Naivní ptáci a oblaka103
Jitro104
Život105
Klasy nového osetí107
Sloky110
Odpočívající bojovník111
Kout města112
Protest ženy115
[166]
U moře117
Píseň optimismu119
Sloky o mládí120
Vise121
Zrání124
Cesty zlákaných pracovníků125
Naivní legenda o moudrosti dědů126
Majáky zvaly v dálky na moře...127
Rhapsodie z novověkého středověku128
Píseň pohřbů a životů131
Z boží milosti133
Píseň o konci českého království136
Temná podzemní síla139
Reakce141
Tuláci144
Věčný oheň147
Měl by tu slavný život jít149
Děti odvahy150
EPILOG Z ROKU 1905153
[167]
DÍLO ANTONÍNA SOVY
SVAZEK
IX.
ÚDOLÍ NOVÉHO KRÁLOVSTVÍ
1897-1900
DOBRODRUŽSTVÍ ODVAHY
1904–1906
Druhé definitivní vydání
Vydal
Dr. Ot. Štorch-Marien
Praha – Žižkov, Fibichova ul. č. 1307
v úpravě V. H. Brunnera
na podzim roku 1924
jako 85. svazek edice
AVENTINUM
ve 1.600 výtiscích, z nichž tento má číslo
Vytiskl Frant. Obzina ve Vyškově
E: pk; 2004
[169]