TULÁCI

TULÁCI
Tuláci, vylákáni shromáždili se nezvyklým zjevem. Byla to hvězda? Měsíc? Slunce planoucí? Bylo to tisíc planoucích sluncí? Dnes krvavěji planula jich nahá těla z hadrů a ruce čněly slabé, nepatrnou, bídnou že neudržely ni malou kořist, jež klesala zpět do tlam hltačů nenasytných, hltačů, pevně vkotvených v zemi. Tuláci milovali prostor – nemilujíce hroudu. Neměli dosti vtipu, obveseliti smutné. Dosti lsti, obelstíti nejlstivější. Nedali se zlákati jako zkrotlí holubi, čekající na hedvábím šustící kroky, na štědrou scenerii náměstí svatého Marka, na terasy, přeplněné drobty, aby v zápětí zmizeli slunečným krajem. A volala-li je práce, tož nelákala je k sobě; spíš naučili se sníti za rohy zdí den ze dne, noc k noci, vycházet z brlohů nečisti a věčně páchnoucí jediným občerstvením tuláků, dívajíce se zvědavě na vše, co nelze koupit, co nelze dostat, co nelze obsáhnout. 144 Plakali a smáli se, tančili a čekali za dveřmi žebraví, že báli se práce, otroci volností zabíjení, by mizeli přes noc za hory, za doly. Obávali se slunce... Více slunce, více slunce, ještě více, abyste viděli všecky ubožáky, kroužící v zástupech, abyste vylákali všecky ze všech brlohů, abyste viděli v bídě jich svoji bídu. Ale nemstěte se za jich nevděčnost. Půjdou k vám jistě zatoulaní do svých nedosažitelných, pošetilých snů, proto pohrdnou, zdá se, vždycky vaší pomocí, budete-li je chtít zbavit pout. Neschopní, pochopiti účelný život, vyučení ústrky, pohrdáním i výsměchem, strávení epilepsií a hmyzem, spojení s ženami podél cest opilými, jichž zorničky hoří, hoří, hoří lehkomyslnou nevírou k práci. Vysmějí se hospodářům, těžce jdoucím za pluhy, rybářům lovícím na břehu zelenavých moří, dřevorubcům, kácejícím pralesy, ustaraným kupcům, vykřikujícím ceny do vřavy neznajících se lidí, pocítí touhu urážet počestná řemesla, vykřičet v krčmách manželství, pohněvat ctihodné starce... A bude-li mráz, nepožádají teplého kouta za pecemi tavíren, kde syčící tekutá ocel se valí, vychladajíc. 145 Spíš do sněhu lehnou, že práce se bojí, jež vzbouzí jich úžas i údiv, však nemůže získat jich lásky. Mají touhu, proklíti bohy a vysmáti se lidstvu, jeho důstojné, veliké chytrosti, která mnoho mluví a málo jedná, která slibuje, však nedává, chvástá o přežilých královstvích, však nové zakládá, vraždí krále a zbytečné nastoluje, drtí tyrany, však nové vyvolává, přízraky starých svých hříchů, mají touhu, vysmát se lidstvu, držícímu zemi, chudí duchem. Nepomýšlí nikdy na zítřek ni na smrt. Nepomýšlí, že jednou dojde na posměvačné tuláky, nestoudné holky, utahané soumary po celodenní pouti. 146