NOVÉ VÝPRAVY

NOVÉ VÝPRAVY
Ta, kterou jsem vylákal tenkrát, když v domě ti šťastní již spali, ta, která se nechala odvést daleko od země lidí, již klidna, však smutna byla... A v srdci víc bolela rána, neb čekala na pokyn zklamané, k návratu povolné duše. Za hledání marného v neznámé kraje jsme zabočili a bloudili po temných vlnách, kde slunce pohaslo v hloubi. Tu řek' jsem: Je líto mi života... Na plano, marně vyzní. Je bez ceny, bez naděje, kdo mimo svět lidí hledá. Kdo mimo svou duši hledá a mimo duše svých drahých, ten nenajde nových světů... Je hluchá, je surová hmota... Svět opouštět nemá práva, kdo hledá a kdo chce najít, ni kdo chce být účasten života velkého rozdílení. Tu řekl jsem: vraťme se, bludní... Mládí mé, touhami slepé, kdys vybičováno nízkostmi života, marností slávy těch svatých, již otcové vzývali s matkami v pustnoucích chrámech, to mládí již poznalo hrůzu: nikdy se nemoci vrátit. 72 K nám podlý byl kdysi svět... Nás zamýšlel zotročit, ubít, nás pohřbít v těch hromadách smetí nevědomého lidstva. Chtěl učit nás po každé ráně modlit se poníženě. Chtěl chudobu našich duší odměnit radostí slibem. Chtěl prodat té v svatebních šatech prvnímu kupci lásky, co na prsou tvojich růže svadaly touhou po mně. Chtěl stokrát mne přemluvit, jedno bych tvrdé již vyřknul slovo a za zoufalých svých pláčů bych odešel od tebe navždy. Leč nezdařily se tenkrát nástrahy. Smutné mládí se odemstívalo světu, že hledalo dálkou i výší, snů nesmírnou hloubí, kde jezera podzemní vyvírala a vysněné zámky se nad vln měnivou perletí stkvěly. Do krásy neskutečna a do jeho hrůzy a bouří, do divů jeho kdys vpluli jsme na lodi samotářské. Leč něco nám scházelo stále: blízkost krve, jež mluví, jež hoří a tráví se, šílí a marně se do země vpijí. Nám scházela blízkost krve, jež hoří, plá láskou i děsem. My nenašli náhrady za ni, kde ledovců mrtvo rostlo. Nás volala zeleň jara: Je nutno se vrátit k zemi. Ne, mimo člověka nemožno najíti nových světů. My nenašli toužených světů, těch, pro něž jsme opustit chtěli dům skrčených, nízkých snah a kolébky dnešního lidstva, i blátivé ulice křivé, po nichž se otcové brali s tou vážností řemeslníků, již stavět jdou pilíře věků. 73 Nuž, v jeden den zpět jsme se brali... Já pravil k ní: Ledovce mizí. l orel hor se vzkřekem loučí se s naší letící lodí i příroda dravá a smutná v své lhostejné velikosti, i hory nebetyčné, jež přehlíží největší smutky. Jak mlčela pomyšlením, že za nedlouho zas uzří to rodné své známé město, kde kaštany růžově kvetly, kde zvětralé sochy v parku nad šumící dřímaly vodou, pod známými okny kde chodila mládež jak před léty kdysi. Tam zdravé se rodily dívky, mělkého, prostého štěstí a čekaly na snoubence bez lásek zvláštních a vášní. Však snila: tam v pološeru neznámá vznítí světla, jež ve výškách urvalo srdce a zjevně již nosilo s sebou. Ne osamostatnit se v dálkách a na výších. Vrátit se z dálek a vrátit se s výší zas k člověku, žití to příštího smysl. Dát vše, co jsme nalezli, svítivé rozhledy nesmírných dálek, vzduch krajin ideálních, jež vyvstaly v naší duši. Lze žíti... Lze hledat v lidech, tam plameny rozsvěcovat, jich jazyky rozvazovat a srdce nechati zvučet a oči nechati hořet plameny nového světa, a kolébky rozkolébat za zpěvů, jež nové se rodí. Pojď se mnou, ženo, jež trpíš... Nikdy mne neopustíš. Pojď se mnou, já naučím tebe budoucím písním lidstva. My nedáme ubít se, zmrtvit, my půjdeme ruku v ruce, zlo, které nás bolelo stejně, my od lidí odvracet budem. 74 To lidstvo, jež porodíš, vydá snad mnohý květ pustý a hluchý, pláč rozmnoží milionů a s kletbami do světa vyjde. Leč nezaplač pro to, vždy budoucnost v novém spí pokolení, vždy z mrtvých povstane duše nad propastmi století nových. Tak zamyšlen probděl jsem noci a dny. Já vracel se k zemi. Cos pohánělo mé rámě a myšlenka bouřlivá hnala se tisíc mil po vlnách napřed a brázdila neklidné kraje a v srdci mém zvonily zvony zkvetlého, jarního svátku. A hle, my jsme stanuli u břehů země a lačně tak zřeli: Dny vyčerpávaly dobrotu odstíny barev a vůní. Hle, první vstříc poutníci vyšli, na slova čekající, na slova, jež vsazena do zlata roztaveného srdcem. My k lidstvu se musili vrátit: že nového lidství je třeba, že třeba je rozvalin přežilých říší a vyhaslých církví, že třeba je otroky stejně jako tyrany zhrdat, že vyprázdnit chrámy je třeba, dřív než nás v ssutinách pohřbí. My vrátili jsme se po bouři jarní a setmělé noci z těch světů, kam hnala nás mladosti vichřice nespoutaná. A vesla jsme složili na břehu, majíce žhavější touhy po marném hledání světů, jež nikde se nezjevily. Žít odvahu větší máme a odvahu větší hledat za práhy lidských duší nové a nové světy, za práhy neposypanými růžemi v blátivých stopách, kde krůpěje krve svítí i žalem i divokým štěstím. 75