RHAPSODIE Z NOVOVĚKÉHO STŘEDOVĚKU

RHAPSODIE Z NOVOVĚKÉHO STŘEDOVĚKU
Jdeme v ulicích sami... Kolem je šero. Jen rozsvícené lampy blikají rudými skly pod ukřižovaným tělem Kristovým. Tu kněz, zdá se, počítá z rána vydělaný peníz za sloupovím chrámů, mzdu za to, že v zděděných temnotách zas ukryl člověku slávu slunce. Středověkými ulicemi projeli žoldnéři tryskem. Šli přímo zabíjet? Či vyhlížet si oběť? Budem to my? Jiní? zrození právě? v noci této, modré tak a tajemné? Ještě okamžik, a bude ráno. Než došli jsme k městu, ke ztichlému kříži, kolem nás kornaté houpaly se bařiny, smlouvaly se lupičské roty tajnými kyvy. Noc hloubila města, křížila stíny, přerývala srázy, světelnými kouty přeťatých cest se šeřilo. A teď jsme došli, – a vidíme před ránem na kříži sinavět tělo, chřestivý věnec šumět, drolit se nad hlavou lidstvu. Možno tu spočinout chvíli? Bude tu lidstvu svítat? 128 Stromy se mohou radovat, ledovce i propasti, všecky vzdálenosti, všecky harfy stromů a křů ozvat se větry, rozlévat se vody zbožným rozjímáním, zelenými loukami se přelévat odstíny, krajiny paprsky jasně vzhořet. Ale člověk vycházející časně k ránu jako vždy za prací, kráčející v nejistotách s vědomím dávných vin a bolestí, zda pochopil význam svítání? Aby tak zůstal bez radosti, bez radosti, již jeví tu hmota, i ptáci i stromy i květiny v této chvíli. Budiž však pochválen okamžik rána. Pochválena možnost, sejít se s Bohem, se skutečným Bohem, se živým Bohem budoucnosti, se skutečným, velkým Bohem ve vlastní duši, jenž roven zrození, blesku, činu, krásné smrti. Je možno, že Bůh, jenž kdysi umřel, je němý a necítí řeči budoucnosti? Jsme ještě sami? Kolem je šero. A lidstvo vstává... Jde nejisté za svou prací, s usouženými hlavami dívá se na ukřižovaného Boha, na Boha minulosti s trnovou korunou a stále se ohlíží do věků plaše: nějaké válečné vzkřeky volají z podvěků, nějaké popravy kývají vytřeštěnými hlavami, 129 les mečů leskne se zašlou vidinou: to morový zápach ze zkornatělých bažin, ze zduřených, nevidných stoupá mrtvol. A lidstvo jde a kráčí kolem zděšeně. Však neodváží se odhodit krvavou dýku a zavrhnout provaz. Ty hříchy minulosti chtí odvetu přítomnosti. Rvou barbarské doby, křičí, co kněz se usmívá v davu, králové září, zákonodárci rostou a lupičské roty smlouvají tajnými kyvy, kde v zmatku lze nejvíce krásti na zděděných rolích. A s trnovou korunou výmluvně němý spí mrtev Bůh minulosti. Zažehnem jednou ohně k ránu svým budoucím Bohům? Najdeme skutky k slovům modlitby, zrající dlouho v srdcích, hymnicky kovové, nezmatené svazky plemennými, ni zlatem mocných, ni závistí ubohých, ni příkazy pomsty?... 130