TĚŠITELKY

TĚŠITELKY
Máte jasná čela, moje těšitelky, dny, jež v probuzení u lože mi bdíte, máte jasné oči, jimiž nepovíte záměrů svých rozhled nesmírný a velký. Růže těžce voní, s prstů bílých kanou vám, ó těšitelky, před práh můj, kam vyjdu a kde v majestátním, nekonečném klidu slunce v modru čistém zpívá píseň rannou. Dáváte mi píti ze svých bílých dlaní napršenou krůpěj přebolených bouří. Ještě zdá se časem... propálená kouří dřeň se mojí duše... Krupěj? Díky za ni. Máte hlasy zvonů, zamlžených dálí, severními větry, pohřbíváním puklé. Před vámi se lidstvo v prachu tísní shluklé, vzývá vás, vám klne, modlí se, vás chválí. Všichni vadnou, jako klasy kosou padnou, jako ptáci zhynou, když se cíle minou, a přec všichni k cíli svému cestou zrádnou dojdou, s vámi v jednu věčnou hudbu splynou. 16 Milosrdny jste, že vaše nekonečná pohřbívá nás láska starostlivá, bdělá, a že ty, kdož přečtli tajemství vám z čela, vírou zanášíte na ostrovy věčna. 17