VĚČNÝ OHEŇ

Antonín Sova

VĚČNÝ OHEŇ
Pochybovači, již visí propleteni v kola žalů, na skřipcích se mlčky mučí, oslepeni zírajíce jedním směrem k slunci lidí, pochybovači, kvas lidstva, po jedné prý chvíli touží: aby sňati se svých křížů pozdravili to, v co nikdy nedalo jim věřit lidstvo. Věřící však, děti slunce, plni svaté naivnosti, kteří zapřevše svou bolest, větší rány lidstva hojí, věřící i v dobách smutku, zoufalství a nedůvěry, věřící i v dobách smrti, věřící i v dobách zmaru, nechť dál věří silou mocnou, byť i temný nevděk lidský sáhal za hroby a věky nad prací, jež neskončena. Prometheus odvážil se urvat božstvu to, v co nikdy lidstvo před tím nedoufalo: 147 Oheň věčný. Láskou vzpoury titanskou svou pýchou vzhořel, že dal oheň člověčenstvu. Každým dnem ta pýcha rostla, každým dnem ji supi rvali železnými svými zobci, ale ona rostla více, čím víc oheň planul, planul. – – – Oheň ten ať brzy vzhoří ve všech srdcích, Promethee... Příští věky budou pláti ohněm v každém lidském srdci. Otrokyně nebudou už otrokyněmi, jak kdysi s neotročícími muži; ponesou své břímě těžké; rády k nim se přikovají řetězy, jež nezachřestí, najdou-li své jedno srdce, srdce, které pro ně hoří ohněm, jimi rozdmýchaným, ohněm s nimi odumřelým, jenž je sežehnul a jiné nad popelem rozneseným zasáhnul svou věčnou touhou. 148

Básně v knize Údolí nového království - Dobrodružství odvahy (in Dílo Antonína Sovy, svazek 9):