PÍSEŇ ZE STŘEDOVĚKÝCH TEMNOT

PÍSEŇ ZE STŘEDOVĚKÝCH TEMNOT
Vy, kteří o meč podepřeni s výše své moci hledíte, krásné jste ve svém živoření přízraky purpurem přikryté. Jednou však súčtujem. Ještě čas není. Jednou však súčtujem... Nevíte? Též jste nás lákali k sobě vnadou, stkvělými svými bídami, oslnit chtěli vojsk lesklou řadou, prelátů svojich mitrami, každou jste duši chytali mladou, vraždit se za vás před vámi. Chtěli jste srdce nám přikovati k srdcím prodajných otroků, mozek nám z lebky vyklovati, krev nám pít z nezvěstných potoků, jimiž krev lidstva do země se tratí po věčnou věčnost, rok po roku. Kuplíři chladní s lidským masem na světových tržištích, bankéři krve, zbohatlí časem vášněmi ras a štěstím jich, uchvatitelé všech zemských pásem, pláč váš nám lhostejný i váš smích. 87 Milujem’ vás svou nenávistí jako nezbytné lidstva zlo. Šelma rve drápy svých od čelistí jehně, jež navždy uvázlo. Tomu se říká: osudy přísti. Temno je, světlo uhaslo. Dotud svět měli jste za podnoží, dokud chtěl býti podnožím, vyloupili jste slova boží, do služeb dali přečinům svým, s vražedníků skrytými noži, a úsměvem ledově stoickým. Nejste snad vinni, je vinna doba, člověk je vinen jak před věky kdys, mocní i ovládaný, oba, obchůdky zákeřnické čís’, nějaká rozdmýchaná zloba, těžit jež umí z plných mís. Dokud by sílou jen panujete, jsme vám jen podnožím, množství jsme, lid. Co se v nás rodí však, uhodnete: a to již nelze vyplenit. toho, jenž myšlen je, nesvrhnete, možno jen porod urychlit. Možno, že na chvíli na vaše trůny zasedne hrůza? či neznámý host, mstitel náš s krvavé skočivší brůny, 88 anebo dobrodruh, rozvahy prost, možno, že vztyčené ze tribuny násilník obnoví minulost. Možno, že v rachotu bubnů vstane zase kat, strašný Knipperdolingk, napřáhne rámě utýrané tíží meče, jenž o špalek řink’, možno, že požár větší vzplane v bouřemi rozběsněný rynk. Ten kdo má zrozen být, myšlen však velký, syntesa dobra, my rodíme jej. Krvavě rozen v šíř světa a délky vyzpívat novou má epopej. Ale on dosud je myšlen, – v ten mělký, v drobný, v ten ubohý lidský děj. Nesmí vám podoben být a se zrůdně objevit jednou na boží den. Nesmí být loutkou náhody, svůdně barony zlata opředen, falešnou zbožností sycen, bludně nesmí v tmách tápat podveden. Kořist jsme vaše. Však nežli se zrodí, přísahat musíme na váš štít, žoldnéři na topící se lodi budem’ se ještě za vás bít, toho, kdo v krvi se za vás brodí, budem’ jak mučedníka ctít. 89 Veliká počít lidská díla: v zájmech tož ustat, jež sobecká jsou, zabít moc, která kořistila ze spoutaného přesilou, rozšlápnout bestii, která pila člověče, nejdražší krev tvou. Cítím: tak musí se člověk mstíti za to, že v otroctví sebe dal. Duchem se musí vykoupiti, rozbíti pouty balvany skal. Činy on musí hanbu smýti, jimiž věky se přikoval. Zvítězit duchem, jenž nezrozený v mhách se rodí a tyčí se z tmy. Z pravěků křičí obnovený, přítomen sílí, k budoucnu hřmí. Dříve však ne, až v průvodu ženy, láskou jež zjeví, že rozumí. 90