PÍSEŇ ZE STŘEDOVĚKÝCH TEMNOT
Vy, kteří o meč podepřeni
s výše své moci hledíte,
krásné jste ve svém živoření
přízraky purpurem přikryté.
Jednou však súčtujem. Ještě čas není.
Jednou však súčtujem... Nevíte?
Též jste nás lákali k sobě vnadou,
stkvělými svými bídami,
oslnit chtěli vojsk lesklou řadou,
prelátů svojich mitrami,
každou jste duši chytali mladou,
vraždit se za vás před vámi.
Chtěli jste srdce nám přikovati
k srdcím prodajných otroků,
mozek nám z lebky vyklovati,
krev nám pít z nezvěstných potoků,
jimiž krev lidstva do země se tratí
po věčnou věčnost, rok po roku.
Kuplíři chladní s lidským masem
na světových tržištích,
bankéři krve, zbohatlí časem
vášněmi ras a štěstím jich,
uchvatitelé všech zemských pásem,
pláč váš nám lhostejný i váš smích.
87
Milujem’ vás svou nenávistí
jako nezbytné lidstva zlo.
Šelma rve drápy svých od čelistí
jehně, jež navždy uvázlo.
Tomu se říká: osudy přísti.
Temno je, světlo uhaslo.
Dotud svět měli jste za podnoží,
dokud chtěl býti podnožím,
vyloupili jste slova boží,
do služeb dali přečinům svým,
s vražedníků skrytými noži,
a úsměvem ledově stoickým.
Nejste snad vinni, je vinna doba,
člověk je vinen jak před věky kdys,
mocní i ovládaný, oba,
obchůdky zákeřnické čís’,
nějaká rozdmýchaná zloba,
těžit jež umí z plných mís.
Dokud by sílou jen panujete,
jsme vám jen podnožím, množství jsme, lid.
Co se v nás rodí však, uhodnete:
a to již nelze vyplenit.
toho, jenž myšlen je, nesvrhnete,
možno jen porod urychlit.
Možno, že na chvíli na vaše trůny
zasedne hrůza? či neznámý host,
mstitel náš s krvavé skočivší brůny,
88
anebo dobrodruh, rozvahy prost,
možno, že vztyčené ze tribuny
násilník obnoví minulost.
Možno, že v rachotu bubnů vstane
zase kat, strašný Knipperdolingk,
napřáhne rámě utýrané
tíží meče, jenž o špalek řink’,
možno, že požár větší vzplane
v bouřemi rozběsněný rynk.
Ten kdo má zrozen být, myšlen však velký,
syntesa dobra, my rodíme jej.
Krvavě rozen v šíř světa a délky
vyzpívat novou má epopej.
Ale on dosud je myšlen, – v ten mělký,
v drobný, v ten ubohý lidský děj.
Nesmí vám podoben být a se zrůdně
objevit jednou na boží den.
Nesmí být loutkou náhody, svůdně
barony zlata opředen,
falešnou zbožností sycen, bludně
nesmí v tmách tápat podveden.
Kořist jsme vaše. Však nežli se zrodí,
přísahat musíme na váš štít,
žoldnéři na topící se lodi
budem’ se ještě za vás bít,
toho, kdo v krvi se za vás brodí,
budem’ jak mučedníka ctít.
89
Veliká počít lidská díla:
v zájmech tož ustat, jež sobecká jsou,
zabít moc, která kořistila
ze spoutaného přesilou,
rozšlápnout bestii, která pila
člověče, nejdražší krev tvou.
Cítím: tak musí se člověk mstíti
za to, že v otroctví sebe dal.
Duchem se musí vykoupiti,
rozbíti pouty balvany skal.
Činy on musí hanbu smýti,
jimiž věky se přikoval.
Zvítězit duchem, jenž nezrozený
v mhách se rodí a tyčí se z tmy.
Z pravěků křičí obnovený,
přítomen sílí, k budoucnu hřmí.
Dříve však ne, až v průvodu ženy,
láskou jež zjeví, že rozumí.
90