VÍRA V LIDSTVO

VÍRA V LIDSTVO
Čas neúrody zlé... A na dně řek duhově vody mrtvé zahnívají. Mrzácky život smutná křídla vlék'. Jak pustá zem, jak větry naříkají. Je možno símě v čas ten rozhodit? Nadešly lidstvu jeseně? Či jara? Mohla by ještě plody vynutit kultura strávená a stará? Nebylo víry v lidstvo budoucí. Svět posmíval se velké utopii. Kronikář vtipný štěrk svůj tlukoucí u silnic zpíval stejnou melodii: Jsme malí, malí... Nutno milovat, jak jsme, my malí, shrbení a zrůdní? Lze v nesvobodě šťastně umírat i vléci život svůj den ku dni, ku dni? Den ku dni, ku dni. Nízko nad zemí. Hle, prázdná hnízda nad skalisky civí. I titani jsou mrtví. Rcete mi, proč jejich oheň vyhasl, kdys živý? Rod supů neklove už. Nehnízdí. Jen skály velkost smutně parodují, trčící sosny podél spadlých zdí a podél zasypaných slují. 97 V ty doby roste větší, tvůrčí hlad, kdy proklínáme cestu vyšlapanou. My ze semknutých lidských temných řad když zemřelo co velké, vyjdem stranou. Nemožno s vlky výti. Na štěstí. Nemožno modlitby se modlit všední tisícihlavé lidské bolesti, již různě pochopili mocní, bědní. Budoucí lidé můžem jednou vzrůst ze stromů planých božstvem štěpovaní. Vysoko nad krajem, jenž tich a pust, nad všemi, které čeká z mrtvých vstání, rozklenem koruny... Bouř zachytnem, své símě dáme. Budou nová jara? Neumdlí štěpař někdy přede dnem? Neklesne nezdarem ta ruka stará? 98