ŽIVOT

ŽIVOT
Hoch s dívkou v lásce k životu šli v kraje světa vylákáni. Den vzbouzel se pln výskotu a věže kývly v mlze ranní. Šli, za ruce se chopili a tiskli si je na krev prudce, že hořely jak plameny, až bez vlády ty sklesly ruce. Milencům bylo sladce jít a všude vidět kouzla jiná, z pramenů křišťálových pít a hledat místa hájů stinná, den každý připoutal je víc, až nemožno je rozpoutati, to byly dny tak opojné, ty, jež se nikdy nenavrátí. Pak dozrál čas... I obvyklá rtů vůně prudká umdlívala. Kams duše hlouběj' pronikla, své touhy dávné potkávala. Pak ruce sáhly po práci a rozum píď si hledal půdy, kout chudobný dost k životu a k umírání stejně chudý. Když dán byl život potomkům a sny se v činy vtělit měly, na výboj duch vstříc kráčel dnům, odvážně smutkům čelit smělý, ne pro svou radost, pro svůj žal, však pro žal, radost všechněch lidí, již stáli v bázni před setbou a mlčky čekali, co sklidí. A zkalenými okny dnů zřít bylo ve svět otevřený, kde kletby mužů hořce zní a otročící žaly ženy, kde smutek všeho obnažen, i bolest ran, jež lidstvo hostí, ta bolest vlastních poznání a zhořklých dávno zkušeností. 105 Je třeba bít se, potýkat se zjevným zlem i tajnou mocí. Je třeba tmě se posmívat a světlo tyčit do tmy noci. Sny o převratech probouzet a připravovat věky příští a zadržovat ruce těch, jichž rány vztekle vzduchem sviští. 106