PÍSEŇ O KONCI ČESKÉHO KRÁLOVSTVÍ

PÍSEŇ O KONCI ČESKÉHO KRÁLOVSTVÍ
Tak oddýchá klidně a zhluboka zem, vše zeleň, vše míza, vše nezlomné zdraví... Noc šeptá svým poodhrnutým rtem, je vítr dětinsky hravý, i stromy stoleté ožily. I shrbené stříšky i erby zlaté. Snad milenci vyšli již, zpozdilí a jejich krok láskou se zmate. Já též jsem byl milencem. Lid i kraj i smutek mi štědrým býval. Vše záhadou zpívalo: kvěť a zraj! Já do hvězd se díval a díval. Já milencem byl jsem: i v bohatství jsem věřil své černé země. Mně stačil pruh nebe modravý a žhnoucí ta láska ve mně, ta láska ve mně. Má hlava ta vysoko v oblacích a v dálce mé zraky. Já s orlími křídly po ledovcích jsem kroužíval taky. To bývalo. Ale teď, kudy jdu zřím ruku, od práce černou. A duše plna neklidu za lásku svou hrdou, věrnou a věrnou. 136 Ne, nevěřím dnes už, jsem upjatý. Vše číhá za strašnou maskou. I nebe modré, den proklatý se dívá k nám s vylhanou láskou, s vylhanou láskou. Já nevěřím slibům ni lstivým dnům: Je panstvu zem podarována, co proti těm českým rebelům mstu pozdvihlo mocného pána. Chtěl národ krále, však nemoh’ jej mít. A chud je a hladem vyje. Pro representace je svlečený lid pln poťouchlé ironie, hrad červotočinou je setlelý, král spiklých by bál se tam duchů. Na koruně emblem je setřelý a slabou již křísí tuchu. Jsou parkety poťouchle skřípavé, zní disharmonií dějů. Té parádě stářím ryšavé já, moderní kacíř se směju. Rád s otrhanci bych jednou vnik’ do komnat, jež stlívají v zlatě a za ironický všem rozdal dík po lůžku i po komnatě, i po komnatě. Já po křeslech hadry bych rozestřel těch červotočivých 137 a revoluční bych píseň pěl o nových královstvíchkrálovstvích, o kterých se nezdá žoldákům v předsíních u císařských dveří ni sentimentálním hlupákům a bezmyšlenkovité zvěři... 138