PÍSEŇ O KONCI ČESKÉHO KRÁLOVSTVÍ
Tak oddýchá klidně a zhluboka zem,
vše zeleň, vše míza, vše nezlomné zdraví...
Noc šeptá svým poodhrnutým rtem,
je vítr dětinsky hravý,
i stromy stoleté ožily.
I shrbené stříšky i erby zlaté.
Snad milenci vyšli již, zpozdilí
a jejich krok láskou se zmate.
Já též jsem byl milencem. Lid i kraj
i smutek mi štědrým býval.
Vše záhadou zpívalo: kvěť a zraj!
Já do hvězd se díval a díval.
Já milencem byl jsem: i v bohatství
jsem věřil své černé země.
Mně stačil pruh nebe modravý
a žhnoucí ta láska ve mně,
ta láska ve mně.
Má hlava ta vysoko v oblacích
a v dálce mé zraky.
Já s orlími křídly po ledovcích
jsem kroužíval taky.
To bývalo. Ale teď, kudy jdu
zřím ruku, od práce černou.
A duše plna neklidu
za lásku svou hrdou, věrnou a věrnou.
136
Ne, nevěřím dnes už, jsem upjatý.
Vše číhá za strašnou maskou.
I nebe modré, den proklatý
se dívá k nám s vylhanou láskou,
s vylhanou láskou.
Já nevěřím slibům ni lstivým dnům:
Je panstvu zem podarována,
co proti těm českým rebelům
mstu pozdvihlo mocného pána.
Chtěl národ krále, však nemoh’ jej mít.
A chud je a hladem vyje.
Pro representace je svlečený lid
pln poťouchlé ironie,
hrad červotočinou je setlelý,
král spiklých by bál se tam duchů.
Na koruně emblem je setřelý
a slabou již křísí tuchu.
Jsou parkety poťouchle skřípavé,
zní disharmonií dějů.
Té parádě stářím ryšavé
já, moderní kacíř se směju.
Rád s otrhanci bych jednou vnik’
do komnat, jež stlívají v zlatě
a za ironický všem rozdal dík
po lůžku i po komnatě,
i po komnatě.
Já po křeslech hadry bych rozestřel
těch červotočivých
137
a revoluční bych píseň pěl
o nových královstvíchkrálovstvích,
o kterých se nezdá žoldákům
v předsíních u císařských dveří
ni sentimentálním hlupákům
a bezmyšlenkovité zvěři...
138