VISE

VISE
A večerem palouk zahořel. Já na balvan used’... A potok pěl. Oh, stříkaly barvy květin v kruhu; zřím podivné vise měnivou duhu. Pak splývaly dálky... Sta barev žilo. Mák rudý, sléz bílý, vše rosu pilo, žluť, karmín, nach bledý a modravé stíny, šeď mechů, lesk brčálů, špinavé blíny a plaménky kohoutků, smolniček smích, žluť kořenů, nad vodou prohnilých, a korále červené, vonící jedem, plod jalovce černý v listí hnědém. A hořely barvy jak oka paví. Teď jak bych zřel kývat po větru hlavy. A najednou vidím: já nejsem sám, s úžasem hledím a naslouchám. To květiny nejsou, to v kruhu ženy, tak důvěrně k sobě nachýleny. Za ruce se držely, naslouchaly, jak větry vály přes výšky, jež plály, a svítivou rosu roztřásaly. 121 Ta světice jedna, ta matka vlídná, ta nevěstka pokleslá, nestoudná, bídná, ta rozkvétající, ta vášněmi bledá, ta dítě, jež zrakem v oblacích hledá. Ta ztrávena prací a lůžek hrůzou, kde pomřeli drazí, ta vyrostlá s lůzou za ploty, kde žebráci k loupeži zvali a před vraždou zbožně se křižovali. Ty všecky se na louce rozsedly v kruhu, jich tisíce odstínů, tisíce druhů, a jedna se druhé neštítila, jak životem jiného žití by žila. A v chóru, jenž vstával mlhami vod tam na sever, na západ, na východ, tak zpívaly všecky tenkými hlasy a po větru vály zcuchané vlasy: „My byly jsme... Muž nás tak míti chtěl, když na vše krom svého Já zapomněl. Nás do oblak vysnil neb strhnul k zemi, nás přepychem laskal, vlek' černými zděmi, nás objímal vášnivě, do bláta rval, nám lichotné lži povídal, na loutnu bláznivou píseň hrál. Nám očkoval krví budoucí vinu, jež přešla v dcer křehkost, v neschopnost synů, nám s převahou dravce po boku kráčel, by proklel nás nízce a za sebou vláčel. 122 My byly jsme jeho zlem nejvyšším i zjevením i tajemstvím. My, nejnižší podnož jeho bludů, jsme cítily pod sebou tratit se půdu. Zde zaklety jsme... Chcem’ jinak žít. Ne v oblacích sněné, žluč přestat chcem' pít. Je možno, co žily jsme, zapomnít?“ Chór vzrůstal a valil se... Obžalob tak nedohledných se otvíral hrob. Chcem' žít, chcem' žít... tak bolestí znělo, sta žen se tu za ruce drželo, chvělo, ty, v životě které se nenáviděly, zde jediné pojilo chtění, jen duše mužů by porozuměly v zlé hodině utrpení,... ty, jež se kdys štítily propastmi stavů, se za ruce držely, po vanu hlavu, a v mohutném hnutí tajemný chór táh’ přes kře a lesy, za obzor. A splývaly mlhy... Sta barev haslo. Já procit'... Mé tělo se třáslo, tak třáslo, luk hloubka zšeřila, les se stměl. Nic neslyšet... Ticho... Jen potok pěl... 123