BRATŘI SVÉTLA

BRATŘI SVÉTLA
Nadešly tedy dny, kdy vychází se z rána. Stejní jsme věkem i duchem. Nás jedna propouští brána. Haluze zelených stromů a přes jich špičky vod pění, dálek bílé skvrny i hloubek zrcadlení. Po horách naše hlasy v skály se zavěšovaly, dle jejich ozvěny táhlé jsme znali, kam druzi se brali, dle jejich zvuku a síly kam v srdce lidská až vnikly, kam až jich vzrušené rohy stříbrným zvukem vzlykly. Čekaly chatrče u lesů na naši divokou jízdu, opilou výkřiky mládí, ztracenou v bičů hvizdu, dunění tisíce kopyt, jež by se rovinou neslo, – – my však šli samotářsky, – jiné jsme měli heslo. Čekala obrovská města průvody k nepřečkání, praporů vlání a mečů křížení, vítězů klání, – my však šli ojediněle v počínání svém cudní, co jsme dát mohli, dali, chybující i bludní. Po světě roztroušeni, – my přes skály, vrcholy sosen zřeli jsme, kdo z nás vyrost’ a kdo z nás předčasně zkosen. Prosté my hlásali pravdy. Cestou, na mezích, v trávách poutníkům usínajícím, jimž měsíc svítil v hlavách, upracovaným mužům pravdu jsme řekli skutkem, učenci ironií, milencům naivním smutkem, 65 stařenám udiveným krásným snem pravdu jsme děli, dětem jsme pohádkou řekli, co jsme na srdci měli. 66