U MOŘE

U MOŘE
Ztemněla barva pomoří. Noc nesmírnem tím hovoří, bok člunu kvílí nachýlen. Pod srázem příkrým, na něm chyt’ se hôtel bílý v skálu vbit, lká tmavé moře z šedých pěn. Tma... V hlubinách se stíny strou. Skrz cypřiš vidím u nohou vln měnící se temný let. Zdá se mi: to jsou chodci mí. Zábleskem každý pozdraví, že k svítání se dostaví. Hle, časem zvuky jasnými zní z hloubky noci tvůrčí vzdech. To duch se vznesl na křídlech? Poutníků hlasy slyším tmou a nechápu, kam jdou, kam jdou, však jistě svojí za hvězdou. Muž z tmy se noří po muži a k družce, kterou pozdraví, se do věčnosti přidruží. 117 Bolestí věcnou plozeni, duch k srdci krví spojeni, potomci rodí se a jdou. Vlna se střídá za vlnou. 118