TUŠENÍ PŘERODU

TUŠENÍ PŘERODU
V dřímotné ticho velký nepokoj, tušení přerodu, hlas tragický se ozve časem hlasem nadlidským. Duch spoutaných sil jak by vzkřiknul v svět a náhle zazněl, přes hory se vzdouval tajemstvím nepokojných tažení a sliby nejvzácnějších nadějí i nepoznaných, nových bolestí. Hlas do dálek a nížin zaléhá. Přes neúrodnou pláň, pruh lánů obilných se třese vysokým svým tonem rozryvným, jak perutěmi veslující pták, přes sosen vrcholy a vížek fiály, přes mračna nad zálivy zamlžených vod a přes mlčící louky obrovské, jež zeleň tkají v modro vzdušných sfér, a hází stíny osamělých jedlí do tůní dravých, horských potoků. A vyšel člověk... K zemi shrbený, by pohřbíval neb k ústům plod svůj zdvihal, bolesti dne jenž dosud slyšel znít, pláč zděšených svých slýchal rodiček, smrtelný zápas otců, mrtvý klid po zapálených vojskem dědinách, 91 ryk šumařů do tance holek láskychtivých, šum tržišť opilých zvučícím tokem peněz, a závratný spěch měst, kde tisíc vážných cílů tisíce paroduje výsměchů, – ten člověk vyšel teď a naslouchal. To nový hlas byl... Nikdy nevzbudil hlas žádný taký duše nepokoj a touhu takovou, jak tento hlas, po zítřku, po všem, budoucnost kde láká na příkré cesty nových možností. A vysokým svým tónem rozryvným po nedosaženém hlas mocně zvučel, jak výprav budoucích by předzvěst byl, do zbrojnic ducha mládí pozýval pro ony zbraně, jimiž vykrvácí to slepé, podlé zvíře v člověku. A za člověkem prvním v úžasu sta lidí vyšlo... Hlas byl mocný, jasný, byl v době zrozen ticha mrtvého, jak z temna hloubek slepých, podzemních, vzkřik' směle do slunce, do vláhy trav a po mořích a zemích slyšán byl, přes chatrče máv' horských úbočí, přes osvětlená města, z daleka jež plála, jak obří sítě klecí železných, přes hadovité křivky srázných tratí, přes nepatrné skvrny zmlklých vsí, 92 přes pustých rašelinišť dlouhé čtverce, přes jedle, severákem zcuchané. Máv' křídly dosud neviděný pták: tušení přerodu, hlas nadlidský. A lidí tisíce se dálkou dívalo. A každý cítil, jak ho unáší ten pocítěný duše nepokoj. 93