KOŘIST DUŠE

KOŘIST DUŠE
Když z výprav jsi se vracela, já na prahu tě mlčky vítal. Noc byla někdy mlčící a den už někdy v horách svítal a poplašený skalní pták se klikatě nad vodou kmital. Tak v polosnu jsi přišla vždy kol měst a korábů a chýší po cestách, kde srp měsíce jak smutkem zamyšlen se níží a pouští modré pablesky vysokých stromů hustou mříží. Já dlouho mlčky odkládal jsem kořist, již jsi přinášela: to kapraď cestou uvadlá, to škeble, která nezvučela, to slova písně ztracené, jež vichr rval a pohřbil zcela. V ty podvečery ústa má se ironicky zašklebila, že etherická křídla tvá tam nedolétla, jak jsi snila, a že's mé tělo ubohé od pláčů neosvobodila. To bylo hoře veliké, jež kdy jsem poznal podvedený, že's dávné, velké sliby své nechala všecky nesplněny a že's mne oklamala tak, jak jenom zrádné mohou ženy. Kde jsou ti orli odvážní, již do kýžených krajů pluli? A kam zmizely koráby a v který směr se z rána hnuly, jež pod pobřežím čekaly na rozkaz tvůj a tvoji vůli? 100 Kde ostrovy jsou zelené a slunné jejich zrcadlení, kde tance k štěstí zrozených, při flétnách zalykavé pění a jitra jarní, na květech jež bílých uléhají v rdění? Jak smutna umíš vracet se s tím čelem starostlivě zrytým! Ty's nedolétla, kam jsem chtěl, a nedošla ku zámkům skrytým a ku neznámým ostrovům a k horám v dálce obrovitým. Víc v tobě hořet nemohlo, víc světel v krystal promítnutých, přec jako popel doutnáš teď a sesouváš se v rozžehnutých plamíncích vzdoru zemdlených a za bezvětří nepohnutých. Tvá povolnost, ta lísavá! Zděděná slabost! Trpět chtíti jak Nazaretský rozsoudil, raněna mlčky odejíti a nemoci pěst zdvihnouti a v podlé všecky tváře plíti! Ty ubohá a bludná ty, tvé denně šlapu nudné smetí, ty drobné škeble, kapradí, jak dary nerozumných dětí, – já chtěl tě vidět vítěznou a chtěl tě velkou uviděti! Tak hovořím k ní včera, dnes, a posměch můj jde za ní všude. Vždy beze slova odchází a oči má tak pláčem rudé a spíná bílé ruce své, ty ubohé, na kořist chudé. 101 A volám za ní naposled: Svůj oštěp vem’, je jitro svěží, hle, slunce hoří na cestách, ve vodách, na obzorech leží a v přílbách těch, kdož napřed jdou, blyskotným ohněm stříbra sněží. A ukořisť mi vítězné všech snů mých znovanarození, to slovo jedno, štvanému jež srdci nese vykoupení, a kouzelný ten amulet, jímž ukojeno každé chtění. 102