KLASY NOVÉHO OSETÍ

KLASY NOVÉHO OSETÍ
Ti mnozí, v nichž uzrálo lidství bolestmi dlouhých roků, na vzdálených výspách stáli v slunečných, větrných výších. Z jich duší jak z klasů zlatých dotekem kanulo zrní i nárazem větrů ranních, ostrým jež zpívaly sluncem. Jich zrní po zrnu padalo v starý svět nevšímavý, a čekalo, aby vzešlo, když před jarem půda jihla. Leč nevzešlo zahynuvši... Ubohé zlaté zrní. Je udupali ti všichni starých pravd hospodáři. Ti černí havrani církví, hyeny krvavých válek, ti podloudně ničili zrní v prsti roztroušené: prý jiné by obilí vzešlo, než oni staletí sili, prý jinak by člověk se modlil. A jinak tyčil svou hlavu. My nad poli také jsme stáli a čekali z večera, z rána, zda nové to zrní padne, my žárlivě hlídali denně. Hle, padalo časem zvolna a padalo ve chvílích vzácných, však zapadlo neznámo kam a neznámo: vzklíčí-li někdy? Jak padalo zvolna, zvolna, rozvál je vítr lstivý, kams v nekonečno a neznámo, přes hory, přes bařiny. Kdes jinde snad klíčily klasy a rostly nádherné květy, kdes jinde klas lidství zrát chtěl bolestmi dlouhých roků. 107 Zde exoticky jen rostly v samotě klasy a zrály a vymetaly jak pouhá vzpomínka na velkost duší, ne pro chléb a nasycení, ne lidstvu pro upokojení. Oh, co je to, několik duší, – několik zlatých klasů? My z chatrčí za jiter vyšli, děvčata s plavými copy, a za námi děti šly naivně hledati ztracené zrní. Vy v pěstičkách, děti, vy, děvčata, do klína sbírejte zrní, a starci kdož dobří jste, s vousů je nestřeste bělohnědých. Nám smály se posupně nějaké břichaté, lenivé krysy za vodními struhami v daleké rovině olšových křovin, tam, zrní kam zřeli jsme padat a na louce trávu svadat, a smutek marného hledání ze stínu stromů se skrádat. I vojáci u brány na koních poplašně zatroubili. Ne, zrní prý neviděli. – Jen havrani víc se smáli, ti sytí a břichatí havrani z městských se zdvihli hradeb a s krákotem za námi letěli: aby to uzřeli zrní. A kněz děl pohřbívající kohosi z velkého rodu ctných držitelů a štědrých: neznámo vaše mi zrní. Je jedno jen zrní, jež pokorně klíčí a klidně zraje a rozdáno z vůle mocných věčnému prospívá bohu. A soudce vzkřik' poděšený, nedůvěřiv a bdělý, snad popravou rozlítostněn, jež skončena v koutě dvora: Znám odstavce zákoníků. Kdo jinak by počal síti, než otcovo dávní sili, klid ohrožuje, klid státu. 108 Tak my, kdož z chatrčí za jiter vyšli jsme, děvčata, hoši i děti i dobří starci, my stokrát se vrátili zase. Dnes naivním svedeni strachem a zítra násilím hnáni, i krákotem havranů mstivých i vytím hladových hyen. Snad půjdeme tisíckrát znovu... Nás dlouhá však roste řada, kdož proti vůli všech mocných hledáme toužené zrní. My hlídače zemdlíme bděním a osijem přec jen pole a úrodou přesvědčíme neschopné hospodáře. 109