ÚDOLÍ NOVÉHO KRÁLOVSTVÍ

ÚDOLÍ NOVÉHO KRÁLOVSTVÍ
Hrob v duši jsem vykopal ve výškách dumavě zmlklých, bych konečná pochoval všecko co umřelo, všecko co mrtvo a všecko co marno To všecko, co tížilo roky a slabým činilo, smutným na osamělých cestách. Na vrcholku duše, kde vichřice táhly a plískaly podzimní deště a jiskřila jara s první zelení pupenců křehkých, u černých cypřišů tisíc jsem bílých vzpomínek postavil, by hlídaly vlídně co mrtvo, co marno a co se nevrátí. Přes věže v obzoru, přes dálné majáky, přes rahna lodí a stožáry mizící v obzor, jenž z ranních mlh tiše vstával a přes echa vzdálených zvuků, jež údolím denně táhly, těch bílých vzpomínek tisíce hledělo dálkou. A mne to zpět lákalo v údolí, kde jsem byl zrozen. Tam hlína voněla, lidská bolela srdce a duše tak marně toužily. Slyšel jsem volat hlasy tam zdola k slunci, tak marně k němému slunci! Já znovu sestoupil v údolí rodné, roztoužen znovu po horkých srdcích a po hlavách budoucích heroů a po rukou upřímných, po očích, zatmělých žárem, jež pátravý pohled snesou, chladný a ocelový. A věnec z jmelí na skráních, cítím zas vůni sosen, a jiskření horských hvězd a bystřin šumot a dusot do samot zbloudilých jelenů, slyším stále vzkřek orlí za sebou v dálce, s hor snů jak jsem sestoup'. 7 S hor snů já k zemi se vrátil a nemoh' v své touze jinak než zaklepat u jejích dveří. – Noc hvězdnatá byla a hluboký obzor a tajemné rozsety hlasy po jezeře života, které se vzdouvalo v jarním vanu. A všude květ bílý hořel a hustými zakryt kmeny a křivými kořeny na břehu svítící měsíc se plížil. Já zaklepal u jejích dveří... Jak vzlykala, nevěříc, hlasně, má drahá vysněná, omdlela v loktech mojích! Vše před ránem hluboce spalo, jen ona v tom vidění ve snu jak orchidej omamně voněla tušíc můj blízký návrat, neb byla esencí ženy, toužící, zamlklé, žhavé, půl z noci, půl z paprsků slunce již setkalo jaro. K nám do jizby oknem se dívala zelená zátoka řeky a vysoké topoly z noci jak naslouchaly by do tmy a rybářská loďka v rákosí skřípala, visuté sítě skrz oka průsvitná stříbrné pouštěly světlo... Tu dlouho jsme mlčeli v objetí, dlouho, tak dlouho, dlouho! Pak řekla: Už neodcházej, už nikdy neodcházej! Tak bez tebe slabá a bázlivě schoulena u nohou Krista, já naslouchala jen hovorům světic a trpěla příliš... Neb pro ženu není dnů budoucích, nemá-li kde se upnout, tak nezní hudba snivě, když ve dva se neposlouchá, a jaro není tak bílé a pučící květy tak vonné, když sama je žena, když čeká a když se nedočeká. Hlas její byl sladký a za srdce rval mne, že v smíchu jsem plakal, jí v loktech hýčkal a díval se v přivřené řasy 8 a černé vlasy jí spustil k bokům a líbal ji zase, ten sněžný obličej, na němž dnilo se teď ráno. Když kohout zazpíval, ráno když počlo se v doubravě dníti, já děl jsem k ní: Věčně... Budem tak věčně svoji, ty ne však jako má oběť a já tvé otrocké břímě, dva, kteří si našli hnízdo, pro sebe snášejíce!... Hle, bude již ráno, děl jsem a stezky se budou rdíti, my půjdeme spolu vstříc slunci, jež vychází bledé zvolna, tam v branách veleměst potkáme řady nejchudších žebráků, my obdarujem je prvním penízem z Nového Království. Na něm nebudou raženy hlavy imperatorů, jen symboly horoucí lásky všech světů a nových lidí, je miliony již tuší na dně svých zavřených srdcí, leč my je půjdeme učit, jak rozdávat sladké ty mince. Tak vyšli jsme, užívajíce radostí, tak jsme vyšli a nezaprodavše svých duší, jež měly své vlastní ohně, my mohli vždy dosti rozdat pro úsměv a štěstí druhých, těch, kteří již nebyli bídnými s příchodem Nového Království. 9