Hrob v duši jsem vykopal ve výškách dumavě zmlklých(Na)
bych konečná pochoval všecko co umřelo všecko co mrtvo(Na)
a všecko co marno To všecko co tížilo roky(Na)
a slabým činilo smutným na osamělých cestách(Na)
Na vrcholku duše kde vichřice táhly a plískaly podzimní deště(Na)
a jiskřila jara s první zelení pupenců křehkých(Na)
u černých cypřišů tisíc jsem bílých vzpomínek postavil(Na)
by hlídaly vlídně co mrtvo co marno a co se nevrátí(Na)
Přes věže v obzoru přes dálné majáky přes rahna lodí(Na)
a stožáry mizící v obzor jenž z ranních mlh tiše vstával(Na)
a přes echa vzdálených zvuků jež údolím denně táhly(Na)
těch bílých vzpomínek tisíce hledělo dálkou(Na)
A mne to zpět lákalo v údolí kde jsem byl zrozen(Na)
Tam hlína voněla lidská bolela srdce a duše(Na)
tak marně toužily Slyšel jsem volat hlasy(Na)
tam zdola k slunci tak marně k němému slunci(Na)
Já znovu sestoupil v údolí rodné roztoužen znovu(Na)
po horkých srdcích a po hlavách budoucích heroů(Na)
a po rukou upřímných po očích zatmělých žárem(Na)
jež pátravý pohled snesou chladný a ocelový(Na)
A věnec z jmelí na skráních cítím zas vůni sosen(Na)
a jiskření horských hvězd a bystřin šumot a dusot(Na)
do samot zbloudilých jelenů slyším stále(Na)
vzkřek orlí za sebou v dálce s hor snů jak jsem sestoup(Na)
S hor snů já k zemi se vrátil a nemoh v své touze jinak(Na)
než zaklepat u jejích dveří Noc hvězdnatá byla(Na)
a hluboký obzor a tajemné rozsety hlasy(Na)
po jezeře života které se vzdouvalo v jarním vanu(Na)
A všude květ bílý hořel a hustými zakryt kmeny(Na)
a křivými kořeny na břehu svítící měsíc se plížil(Na)
Já zaklepal u jejích dveří Jak vzlykala nevěříc hlasně(Na)
má drahá vysněná omdlela v loktech mojích(Na)
Vše před ránem hluboce spalo jen ona v tom vidění ve snu(Na)
jak orchidej omamně voněla tušíc můj blízký návrat(Na)
neb byla esencí ženy toužící zamlklé žhavé(Na)
půl z noci půl z paprsků slunce již setkalo jaro(Na)
K nám do jizby oknem se dívala zelená zátoka řeky(Na)
a vysoké topoly z noci jak naslouchaly by do tmy(Na)
a rybářská loďka v rákosí skřípala visuté sítě(Na)
skrz oka průsvitná stříbrné pouštěly světlo(Na)
Tu dlouho jsme mlčeli v objetí dlouho tak dlouho dlouho(Na)
Pak řekla Už neodcházej už nikdy neodcházej(Na)
Tak bez tebe slabá a bázlivě schoulena u nohou Krista(Na)
já naslouchala jen hovorům světic a trpěla příliš(Na)
Neb pro ženu není dnů budoucích nemá li kde se upnout(Na)
tak nezní hudba snivě když ve dva se neposlouchá(Na)
a jaro není tak bílé a pučící květy tak vonné(Na)
když sama je žena když čeká a když se nedočeká(Na)
Hlas její byl sladký a za srdce rval mne že v smíchu jsem plakal(Na)
jí v loktech hýčkal a díval se v přivřené řasy(Na)
a černé vlasy jí spustil k bokům a líbal ji zase(Na)
ten sněžný obličej na němž dnilo se teď ráno(Na)
Když kohout zazpíval ráno když počlo se v doubravě dníti(Na)
já děl jsem k ní Věčně Budem tak věčně svoji(Na)
ty ne však jako má oběť a já tvé otrocké břímě(Na)
dva kteří si našli hnízdo pro sebe snášejíce(Na)
Hle bude již ráno děl jsem a stezky se budou rdíti(Na)
my půjdeme spolu vstříc slunci jež vychází bledé zvolna(Na)
tam v branách veleměst potkáme řady nejchudších žebráků(Na)
my obdarujem je prvním penízem z Nového Království(Na)
Na něm nebudou raženy hlavy imperatorů(Na)
jen symboly horoucí lásky všech světů a nových lidí(Na)
je miliony již tuší na dně svých zavřených srdcí(Na)
leč my je půjdeme učit jak rozdávat sladké ty mince(Na)
Tak vyšli jsme užívajíce radostí tak jsme vyšli(Na)
a nezaprodavše svých duší jež měly své vlastní ohně(Na)
my mohli vždy dosti rozdat pro úsměv a štěstí druhých(Na)
těch kteří již nebyli bídnými s příchodem Nového Království(Na)
Vysvětlivky
takto podbarvené pozice jsou silné
takto podtržené pozice jsou s přízvukem
S = silná pozice
W = slabá pozice
V = slabá pozice
X = neurčená pozice
J = Jamb (WS)
T = Trochej (SW)
D = Daktyl (SWW)
A = Ambfibrach (WSW)
X = Daktylotrochej (SWWSW)
Y = Daktylotrochej s předrážkou (WSWWSW)
H = Hexameer
N = Neurčeno
Statistiky
| Počet slok: |
6 |
| Celkem veršů: |
68 |
| Neurčeno: |
68
(100 %)
|