ÚDOLÍ NOVÉHO KRÁLOVSTVÍ
Hrob v duši jsem vykopal ve výškách dumavě zmlklých,
bych konečná pochoval všecko co umřelo, všecko co mrtvo
a všecko co marno To všecko, co tížilo roky
a slabým činilo, smutným na osamělých cestách.
Na vrcholku duše, kde vichřice táhly a plískaly podzimní deště
a jiskřila jara s první zelení pupenců křehkých,
u černých cypřišů tisíc jsem bílých vzpomínek postavil,
by hlídaly vlídně co mrtvo, co marno a co se nevrátí.
Přes věže v obzoru, přes dálné majáky, přes rahna lodí
a stožáry mizící v obzor, jenž z ranních mlh tiše vstával
a přes echa vzdálených zvuků, jež údolím denně táhly,
těch bílých vzpomínek tisíce hledělo dálkou.
A mne to zpět lákalo v údolí, kde jsem byl zrozen.
Tam hlína voněla, lidská bolela srdce a duše
tak marně toužily. Slyšel jsem volat hlasy
tam zdola k slunci, tak marně k němému slunci!
Já znovu sestoupil v údolí rodné, roztoužen znovu
po horkých srdcích a po hlavách budoucích heroů
a po rukou upřímných, po očích, zatmělých žárem,
jež pátravý pohled snesou, chladný a ocelový.
A věnec z jmelí na skráních, cítím zas vůni sosen,
a jiskření horských hvězd a bystřin šumot a dusot
do samot zbloudilých jelenů, slyším stále
vzkřek orlí za sebou v dálce, s hor snů jak jsem sestoup'.
7
S hor snů já k zemi se vrátil a nemoh' v své touze jinak
než zaklepat u jejích dveří. – Noc hvězdnatá byla
a hluboký obzor a tajemné rozsety hlasy
po jezeře života, které se vzdouvalo v jarním vanu.
A všude květ bílý hořel a hustými zakryt kmeny
a křivými kořeny na břehu svítící měsíc se plížil.
Já zaklepal u jejích dveří... Jak vzlykala, nevěříc, hlasně,
má drahá vysněná, omdlela v loktech mojích!
Vše před ránem hluboce spalo, jen ona v tom vidění ve snu
jak orchidej omamně voněla tušíc můj blízký návrat,
neb byla esencí ženy, toužící, zamlklé, žhavé,
půl z noci, půl z paprsků slunce již setkalo jaro.
K nám do jizby oknem se dívala zelená zátoka řeky
a vysoké topoly z noci jak naslouchaly by do tmy
a rybářská loďka v rákosí skřípala, visuté sítě
skrz oka průsvitná stříbrné pouštěly světlo...
Tu dlouho jsme mlčeli v objetí, dlouho, tak dlouho, dlouho!
Pak řekla: Už neodcházej, už nikdy neodcházej!
Tak bez tebe slabá a bázlivě schoulena u nohou Krista,
já naslouchala jen hovorům světic a trpěla příliš...
Neb pro ženu není dnů budoucích, nemá-li kde se upnout,
tak nezní hudba snivě, když ve dva se neposlouchá,
a jaro není tak bílé a pučící květy tak vonné,
když sama je žena, když čeká a když se nedočeká.
Hlas její byl sladký a za srdce rval mne, že v smíchu jsem plakal,
jí v loktech hýčkal a díval se v přivřené řasy
8
a černé vlasy jí spustil k bokům a líbal ji zase,
ten sněžný obličej, na němž dnilo se teď ráno.
Když kohout zazpíval, ráno když počlo se v doubravě dníti,
já děl jsem k ní: Věčně... Budem tak věčně svoji,
ty ne však jako má oběť a já tvé otrocké břímě,
dva, kteří si našli hnízdo, pro sebe snášejíce!...
Hle, bude již ráno, děl jsem a stezky se budou rdíti,
my půjdeme spolu vstříc slunci, jež vychází bledé zvolna,
tam v branách veleměst potkáme řady nejchudších žebráků,
my obdarujem je prvním penízem z Nového Království.
Na něm nebudou raženy hlavy imperatorů,
jen symboly horoucí lásky všech světů a nových lidí,
je miliony již tuší na dně svých zavřených srdcí,
leč my je půjdeme učit, jak rozdávat sladké ty mince.
Tak vyšli jsme, užívajíce radostí, tak jsme vyšli
a nezaprodavše svých duší, jež měly své vlastní ohně,
my mohli vždy dosti rozdat pro úsměv a štěstí druhých,
těch, kteří již nebyli bídnými s příchodem Nového Království.
9