REAKCE

REAKCE
Zdvih’ příliš směle člověk pochodeň, tak příliš směle, velkou churav touhou... Čím níže sestupoval k bratřím svým do krajů lidských temnot záhadných, kde dosud noc a v duších nejvíce, neviditelných zástup lupičů jej zaskočil a zticha následoval na cestě té, kde bratry potkával vstříc kráčející svítajícím dnům. A lesy zvláštní měly vzezření, po rudém ohni krvácely stromy a zeleň ssála smolnatý ten kouř, arkýře, okna v rudých prohlubních náhlého světla tvary roztavily, i bledých tváří línou ztrnulost. Zdvih’ k oblakům až člověk pochodeň. V té chvíli v koutech všech a po zemi, kde plazilo se lidství skrčené, tma nejhroznějších lehla století. A netopýří plémě hnulo se a počalo si hlavy rozbíjet, 141 člověka bratři ve tmě zákeřné s vydrážděnými pudy vzteklých psů svou lidskou rdousili si důstojnost. Zpívala hloupost lidská v ulicích staleté písně. Surovostí pomník, věznice černá, čtverec kasáren bez křížů čněly jako velký hrob, kněz, voják, lupič stejnou morálkou přihlížel k věku podlým přečinům. Neviditelných zástup lupičů zaskočil toho, jenž stál s pochodní, kus po kuse mu z duše vykrádal a nepozorovaně tělu zemdlenému dal uvadati právě v prostřed žní. Pak hořící mu vyrval pochodeň, do bláta vhodil, děsně syčící a z dálky do tmy nejhlubší se smál. V tmu bez hvězd přes rovník až k sněhům hor bouřlivá zpětná vlna vystřikla. Zpět vrhla světla blížících se hlídek, koráby nových světel odplavila od země tmy, kde umírala zvěř. Kdes potmě, v hysterických orgiích nevěstky táhnou sněhem Sibíře svítící cestou krví zašlých vojsk. 142 Kdes potmě lodi o sebe trou v hloubce své slizké boky v moři pohřbené, kdes pyramidy mrtvol obdivují žralok a sup, jenž dlouho nedivil se skleněným, moudrým okem studeným. 143