Zdvih’ příliš směle člověk pochodeň,
tak příliš směle, velkou churav touhou...
Čím níže sestupoval k bratřím svým
do krajů lidských temnot záhadných,
kde dosud noc a v duších nejvíce,
neviditelných zástup lupičů
jej zaskočil a zticha následoval
na cestě té, kde bratry potkával
vstříc kráčející svítajícím dnům.
A lesy zvláštní měly vzezření,
po rudém ohni krvácely stromy
a zeleň ssála smolnatý ten kouř,
arkýře, okna v rudých prohlubních
náhlého světla tvary roztavily,
i bledých tváří línou ztrnulost.
Zdvih’ k oblakům až člověk pochodeň.
V té chvíli v koutech všech a po zemi,
kde plazilo se lidství skrčené,
tma nejhroznějších lehla století.
A netopýří plémě hnulo se
a počalo si hlavy rozbíjet,
člověka bratři ve tmě zákeřné
s vydrážděnými pudy vzteklých psů
svou lidskou rdousili si důstojnost.
Zpívala hloupost lidská v ulicích
staleté písně. Surovostí pomník,
věznice černá, čtverec kasáren
bez křížů čněly jako velký hrob,
kněz, voják, lupič stejnou morálkou
přihlížel k věku podlým přečinům.
Neviditelných zástup lupičů
zaskočil toho, jenž stál s pochodní,
kus po kuse mu z duše vykrádal
a nepozorovaně tělu zemdlenému
dal uvadati právě v prostřed žní.
Pak hořící mu vyrval pochodeň,
do bláta vhodil, děsně syčící
a z dálky do tmy nejhlubší se smál.
V tmu bez hvězd přes rovník až k sněhům hor
bouřlivá zpětná vlna vystřikla.
Zpět vrhla světla blížících se hlídek,
koráby nových světel odplavila
od země tmy, kde umírala zvěř.
Kdes potmě, v hysterických orgiích
nevěstky táhnou sněhem Sibíře
svítící cestou krví zašlých vojsk.
Kdes potmě lodi o sebe trou v hloubce
své slizké boky v moři pohřbené,
kdes pyramidy mrtvol obdivují
žralok a sup, jenž dlouho nedivil se
skleněným, moudrým okem studeným.