Hoch s dívkou v lásce k životu šli v kraje světa vylákáni.
Den vzbouzel se pln výskotu a věže kývly v mlze ranní.
Šli, za ruce se chopili a tiskli si je na krev prudce,
že hořely jak plameny, až bez vlády ty sklesly ruce.
Milencům bylo sladce jít a všude vidět kouzla jiná,
z pramenů křišťálových pít a hledat místa hájů stinná,
den každý připoutal je víc, až nemožno je rozpoutati,
to byly dny tak opojné, ty, jež se nikdy nenavrátí.
Pak dozrál čas... I obvyklá rtů vůně prudká umdlívala.
Kams duše hlouběj' pronikla, své touhy dávné potkávala.
Pak ruce sáhly po práci a rozum píď si hledal půdy,
kout chudobný dost k životu a k umírání stejně chudý.
Když dán byl život potomkům a sny se v činy vtělit měly,
na výboj duch vstříc kráčel dnům, odvážně smutkům čelit smělý,
ne pro svou radost, pro svůj žal, však pro žal, radost všechněch lidí,
již stáli v bázni před setbou a mlčky čekali, co sklidí.
A zkalenými okny dnů zřít bylo ve svět otevřený,
kde kletby mužů hořce zní a otročící žaly ženy,
kde smutek všeho obnažen, i bolest ran, jež lidstvo hostí,
ta bolest vlastních poznání a zhořklých dávno zkušeností.
Je třeba bít se, potýkat se zjevným zlem i tajnou mocí.
Je třeba tmě se posmívat a světlo tyčit do tmy noci.
Sny o převratech probouzet a připravovat věky příští
a zadržovat ruce těch, jichž rány vztekle vzduchem sviští.