VĚČNÝ OHEŇ
Pochybovači, již visí
propleteni v kola žalů,
na skřipcích se mlčky mučí,
oslepeni zírajíce
jedním směrem k slunci lidí,
pochybovači, kvas lidstva,
po jedné prý chvíli touží:
aby sňati se svých křížů
pozdravili to, v co nikdy
nedalo jim věřit lidstvo.
Věřící však, děti slunce,
plni svaté naivnosti,
kteří zapřevše svou bolest,
větší rány lidstva hojí,
věřící i v dobách smutku,
zoufalství a nedůvěry,
věřící i v dobách smrti,
věřící i v dobách zmaru,
nechť dál věří silou mocnou,
byť i temný nevděk lidský
sáhal za hroby a věky
nad prací, jež neskončena.
Prometheus odvážil se
urvat božstvu to, v co nikdy
lidstvo před tím nedoufalo:
147
Oheň věčný. Láskou vzpoury
titanskou svou pýchou vzhořel,
že dal oheň člověčenstvu.
Každým dnem ta pýcha rostla,
každým dnem ji supi rvali
železnými svými zobci,
ale ona rostla více,
čím víc oheň planul, planul.
– – –
Oheň ten ať brzy vzhoří
ve všech srdcích, Promethee...
Příští věky budou pláti
ohněm v každém lidském srdci.
Otrokyně nebudou už
otrokyněmi, jak kdysi
s neotročícími muži;
ponesou své břímě těžké;
rády k nim se přikovají
řetězy, jež nezachřestí,
najdou-li své jedno srdce,
srdce, které pro ně hoří
ohněm, jimi rozdmýchaným,
ohněm s nimi odumřelým,
jenž je sežehnul a jiné
nad popelem rozneseným
zasáhnul svou věčnou touhou.
148