RHAPSODIE Z NOVOVĚKÉHO STŘEDOVĚKU
Jdeme v ulicích sami... Kolem je šero.
Jen rozsvícené lampy blikají rudými skly
pod ukřižovaným tělem Kristovým.
Tu kněz, zdá se, počítá z rána vydělaný peníz
za sloupovím chrámů,
mzdu za to, že v zděděných temnotách
zas ukryl člověku slávu slunce.
Středověkými ulicemi projeli žoldnéři tryskem.
Šli přímo zabíjet? Či vyhlížet si oběť?
Budem to my? Jiní? zrození právě?
v noci této, modré tak a tajemné?
Ještě okamžik, a bude ráno.
Než došli jsme k městu, ke ztichlému kříži,
kolem nás kornaté houpaly se bařiny,
smlouvaly se lupičské roty tajnými kyvy.
Noc hloubila města, křížila stíny, přerývala srázy,
světelnými kouty přeťatých cest se šeřilo.
A teď jsme došli, –
a vidíme před ránem na kříži sinavět tělo,
chřestivý věnec šumět,
drolit se nad hlavou lidstvu.
Možno tu spočinout chvíli?
Bude tu lidstvu svítat?
128
Stromy se mohou radovat,
ledovce i propasti, všecky vzdálenosti,
všecky harfy stromů a křů ozvat se větry,
rozlévat se vody zbožným rozjímáním,
zelenými loukami se přelévat odstíny,
krajiny paprsky jasně vzhořet.
Ale člověk vycházející časně k ránu
jako vždy za prací, kráčející v nejistotách
s vědomím dávných vin a bolestí,
zda pochopil význam svítání?
Aby tak zůstal bez radosti,
bez radosti, již jeví tu hmota,
i ptáci i stromy i květiny v této chvíli.
Budiž však pochválen okamžik rána.
Pochválena možnost, sejít se s Bohem, se skutečným Bohem,
se živým Bohem budoucnosti,
se skutečným, velkým Bohem ve vlastní duši,
jenž roven zrození, blesku, činu, krásné smrti.
Je možno, že Bůh, jenž kdysi umřel, je němý
a necítí řeči budoucnosti?
Jsme ještě sami? Kolem je šero.
A lidstvo vstává... Jde nejisté za svou prací,
s usouženými hlavami dívá se na ukřižovaného Boha,
na Boha minulosti s trnovou korunou
a stále se ohlíží do věků plaše:
nějaké válečné vzkřeky volají z podvěků,
nějaké popravy kývají vytřeštěnými hlavami,
129
les mečů leskne se zašlou vidinou:
to morový zápach ze zkornatělých bažin,
ze zduřených, nevidných stoupá mrtvol.
A lidstvo jde a kráčí kolem zděšeně.
Však neodváží se odhodit krvavou dýku
a zavrhnout provaz. Ty hříchy minulosti
chtí odvetu přítomnosti. Rvou barbarské doby, křičí,
co kněz se usmívá v davu, králové září, zákonodárci rostou
a lupičské roty smlouvají tajnými kyvy,
kde v zmatku lze nejvíce krásti
na zděděných rolích.
A s trnovou korunou výmluvně němý
spí mrtev Bůh minulosti.
Zažehnem jednou ohně k ránu
svým budoucím Bohům?
Najdeme skutky k slovům modlitby,
zrající dlouho v srdcích, hymnicky kovové,
nezmatené svazky plemennými,
ni zlatem mocných, ni závistí ubohých,
ni příkazy pomsty?...
130