V propastech, v hlubokých a temných propastech
rodila se ta dlouhá, bezútěšná noc.
Na dalekých obzorech zapadaly hvězdy
a světla uhasínala a v samotách,
kam zraněni my spolu mlčky odešli,
v tom tichu k zalknutí jen bolest zpívala.
Horečkou šílenců veliké měla zornice
ta smutná bolest zapírané touhy,
a hořké bylo její vyhnanství.
Na pustá pobřeží my přicházeli spolu
a mlčící a smutní jsme tu stávali,
a naše oči upírané do dálek
čekáním dlouhým umdlévaly v temnotách.
A tak jsme přicházeli v dlouhých, těžkých hodinách,
dvě duše příliš passivní a příliš doufající,
dvě duše naivní a milující samotu,
diskretní, čistou, oplodňující samotu,
a na první jsme výkřik rána čekali.
Za námi daleko tam hýřil život pohnutý,
vášnivé jeho rhytmy se k nám z dálky vlnily,
frivolní píseň z otevřených oken krčmy,
(výkřiky spilých plavčíků a tvrdý jejich smích,
těch, kteří na břeh vystoupili ze svých korábů
a den a noc prohýřit smějí v městě neznámém)
a před námi na mrtvých vodách půlnoc ležela
a v opuštění měnila se naše samota.
Tak pohříženy v dálkách naší touhy slzící,
a v tajemných modlitbách strachu a úzkosti
nás zastihlo to očekávané a velké ráno.
Jak blesk očišťující zažehlo to v temnotách,
a v plamenech naší vítězné radosti a nadšení
stoupalo ohromné, jásavě planoucí slunce.
Zástupy bílých ptáků je roznesly na křídlech,
ty plamenné požáry naší vítězné radosti,
a naše náruče rozpjaté,
(tak nábožný brahmán svou náruč rozpínal,
když k slunci modlil se na horách)
rozpjaté naše náruče se potkaly
v hlubokém mlčení naší uzrálé touhy.
A to byly ty chvíle velké svojí pravdou,
ty chvíle zázračné, v nichž počala
idylla tvého mateřství
a život, život, život!