Svit rána roztrh’ závoj mušelínu,
níž padl k zemi, ke dnu Vltavy
a Praha zrůžověla, růže v klínu,
tak mladistvá a pružné postavy.
Poseta rosy perlami a za trůn horu,
vládkyně země, slunce u nohou,
hor modrých věncem dálném po obzoru
svůj purpur rozvlnila oblohou.
(Slyš! sfinga tknuta sluncem, Praha zpívá:)
„V mých očích nová jitřenka se nítí,
dech hluboký a volný zvedá hruď,
má svěžest mládí moje žilobití,
jak z ocele je těla každý úd.
Čas ponížení minul; jak se přímí
pokorná šíj a hlava skloněná!
má doba přišla. Zraky věšteckými
zřím v budoucnost, jež slávu znamená.
A roste podle slova Libušina,
že dotýká se nebes hvězdných sfér
a korunou mi skráně obepíná,
měst kvetoucích jsem matka, slavných dcer.
V Evropy středu trůním vyvýšena,
svou krásou okouzlující jsem květ,
jak Belkis, královna, kdys ponížena,
mě obdivovat přijde celý svět.
V mých přístavech se lodi shromažďují,
pod tíží nákladů se nořící,
co lodi okřídlené poletují
nade mnou, sbory vojsk to vířící.
Ruch práce hymny oslavné mi zpívá
a v jedno splývá s ruchem života,
má krev! jež bouří plamenná a divá,
jak žilstvem ulicemi klokotá.
Tu národové světa v pestré směsi
se promíšejí, jeden shon a rej,
sem seběhlí jak u Betlema kdesi,
své hlasy mísí v moji epopej.
A ze mne prýští život v národ celý
a řeč má hlaholí tu líbezná,
vymýcen plevel, kořen odumřelý,
v tvář věčnosti se cítím vítězná.
Ať věky jdou, má sláva neumírá,
můj den, jenž vzešel, nemá západu,
má náruč v dál i šíř se rozestírá,
můj růst je bez konce a bez pádu.
Jsem Mekka Slovanstva, jsem výhní jeho,
jak Vestálka já nad plamenem bdím;
jsem život nesmrtelný Vzkříšeného,
jen dím a silou jeho burácím!“ – –
A sotva ztichla, vzkřik’ ruch z města zdola
a přeléval se vzduchem, rostl víc,
řval ulicemi, z továren a věží volá...
Skví Praha, slunce nad skráň zvedajíc.