V úctě mám lilii cudnou, dámu, ať pannu neb paní:
Ať, vztýčena po stranách na Oltáři,
s důstojnou, posvátnou pokorou nebeskou čistotou září,
ať milostně nedotčeně, přec dobrotivě a milostně-žensky nad každou ranou se sklání,
širokým kalichem svým tak stále přímá a sněžná!
Než, rád mám přec konvalinku,
(žel, měl ji jen na chvilinku!)
čtveračku čerstvou a vonnou:
Při stejné čistotě srdce,
v tvarech svých drobných a milých,
ve svých úsměvech bílých
je tolik dětinně něžná!
Jabloní květe, jemně a nadýchaně tak růžově bílý!
Jsi jak ta prostá rozkvétající dívka,
když v rozpacích stane, ztrne a zardí se pod bílým šatem!
Co jsme se natoužili
kdys v srdci svém, milostně vzňatém,
po Tobě, jabloní květe, tak sladce růžově bílý!
Vy dívek vesnických bílé a žluté krásy,
vy v prostém svém ustrojení svěží a prosté sedmikrásy!
Jste jako ty ve trávě květy:
S úsměvu bělí, lící a ruček svých bělí,
se svými mladými lety,
s vašimi prostými srdci a těmi svěžími těly,
jsou ve vás milostných darů celé závratné světy!
Bledule ubledlá, útlá a netečná, pomalá, vláčná a nyvá!
Chlorotická ty dívko, při každém zemdlená kroku,
mrzutá, rozmarná, snadno tak udýchaná s pícháním v levém boku,
jejíž zhrdavý pohled tak dlouze unyle splývá,
chorobná, plochoňadrá a netečně nyvá,
a přece tak nudou a smutkem svým k sobě nás vábící,
jakoby záhadným snem,
s tím vláčným zemdleným pohybem, bolestným pohledem
a protáhlou ubledlou lící,
jako ta jedna ze zakletých princezen,
v chmůrném svém království čekající
na prince, na prince jen!
Vilně a vlhce přilínající spletené údy úponků svlačce!
Hladkým a hladovým, studeně vlhkým, vytáhle hubeným, dravým hádětem-mládětem
v ztrnutí těžkého dechu a dravčího zraku i zbledlých chřípí
chvějte se, prohýbejte,
v své pekelně hluboké mlčící rozkoši chlípně se na plno vlínejte,
až k morku rozkoše mravenčení do těla střebejte
tajemství svého mladého tělesenství,
chladně hladného ženství!
Ve světa zlatém vlasu vlnící se role, jež v rytmu pokojném, co zrání, ševelí,
ty krutě krásný, vrývavě a dravě,
ty hrdě hlasný, žhavě, vyzývavě
krví křičící pleveli!
Červených sluníků, s černými terči červené blůzy,
v zrychlených drobných kročejů, v zrychlených dechů, chůzi
prokletý kolorit pekelné krásy a hrůzy,
plamen a krev –
Ten rudý květ
tak mocný je vznět,
že by hned každý hled
na sebe v poli do svého žhavého terče sved’,
jak byl by života role královský střed!
Nikdy bych nebyl chtěl Tebe utrhnout, tak žitím jít s Tebou:
Ohnivé barvy Tvé oslepí, žárem svým vysuší životní šťávy a do sebe střebou –
jsi smyslům i srdci i útrobám prudký jed!
A přec: Jak často bych byl Tě sveřepě sevřel a stisk’,
až by byl žár Tvůj ve zrak můj vtrysk’,
Tebou se udýchal,
Tebou se opít dal,
a tak,
aspoň na chvíli
otráven, opilý,
až by Tvůj pal,
krve křik,
krve střik,
zalil a zkalil
mi zrak –
tak,
aspoň na chvíli,
zemdlelý, omdlelý,
otráven Tvými zly,
krásnými, dravými,
žasnými, žhavými,
až by Tvých barev ohnivý žár,
trávících šťáv Tvých zhuštěný var
tělo mé zalil,
srdce mé vzňal,
útroby přived’ v divoký var –
a třeba pálil, a pálil, až spálil!
Co v světa roli do šírá to požehnaně klasem ševelí,
Tebe, jenž z dálky krvavý, křičící
a z blízka otravně pálící, syčící
vlčí mák,
neživíš, jen k Sobě svádíš a oslňuješ
náš lidský zrak,
jen v Sebe vábíš a spaluješ, oslepuješ
náš zrak, i srdce pak –
pro pohled, roznět vítám Tebe světa na polí,
Ty krutě, krvavě tak krásný, pleveli!
Pleveli?
Uprostřed jara a léta v milostně skvělých barev svých hedvábné pleti vnadě,
zázračně zářící, opojně vonící na zahradě
Květino-Venuše, Královno-Růže!
Může, může
nádherný zjev Tvého ženství studeným nechat muže?
Zardělá dívko na růži rozkvétající,
tolik nahromaděné, zhuštěné opojné vůně milosti v nitru svém tlumící, tající,
a přec, co uvnitř už hárá to žhavě,
princezna našlapující ostýchavě,
na venek plaše a rozpačitě jen dýchající,
a se svojí přízní hospodařící
ach, tak jen upýpavě a skoupě:
Růžové poupě!
Až se Tvé křehké a něžné hedvábné korunní lístky rozevrou,
co právě rozkvetlé růže,
ach, komu zavoní milostnou opojnou vůní svou,
ach, na hrdých prsou, kterého šťastného muže,
zaplanou barvy Tvé,
milostné poupě Ty růžové,
celou svou nádherou?
Ó Květino-Venuše, Královno-Růže!