PÍSEŇ, KDYŽ DUŠE USNULA...

Viktor Dyk

To slunce volným žárem pálí, lenivou rozkoš blíže zve. – V tom čistém vzduchu jak by vlály posvátné korouhve. Příjemně v žilách krev mi proudí. Jdu lehce jako do tance. Sklo, na němž oko moje bloudí, září jak monstrance. A stromy lehce šumí zlaté. (Ta jeseň všechno pozlatí.) Krucifix v ruce, roucho svaté, kněz bílý žehná ti.

Patří do shluku

viditelný, mystický, tajemný, tajemství, vegetace, tisíciletí, mlčení, magický, závrať, agonie

1617. báseň z celkových 1655

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. KVĚTINY A ŽENY. (Zikmund Winter)
  2. PŘÍPITEK VE SLOHU Z XVIII. STOLETÍ. (Josef Svatopluk Machar)
  3. Communio. (Xaver Dvořák)
  4. HYMNA (Rudolf Medek)
  5. II. Somnambula. (Jiří Karásek)
  6. Hymna Slunci. (Milan Fučík)
  7. V ekstasi. (Xaver Dvořák)
  8. HVĚZDY (Rudolf Medek)
  9. Ukolébavka. (Alfons Breska)
  10. Písně svatební. (Milan Fučík)