Na kolenou klečím v nádherném jitru
a Ty mi nad hořícím obzorem vzcházíš,
v záplavě zlaté hor vrcholky ztápíš,
v požáru světla mé duši přinášíš zářivý úsměv
a v paprscích sáláš teplo své živné v mé toužící tělo.
Slávy Tvé hymnus nad zemí jásá,
oh, blížíš se zase, Slunce Ty mocné,
a já ve Tvou hudbu sfér nekonečných
k chvále Tvé píseň svou v souzvuku zpívám,
pokorně, vděčně:
Pokynem tvojím když prvně jsem uzřel
zářné Tvé světlo a přírody velkosť,
nad mou jsi hlavou k ochraně plálo, početí Bože,
v paprscích Tvých jsem mládí své hýřil,
bohatý dar Tvůj a bez konce štěstí,
dobré Ty Slunce!
Však příšery mračen Tvou zastřely slávu,
bez Tvého světla má uhasla víra,
duše má vychladla bez Tvého tepla,
naposled tebe jsem zmíraje volal,
sladké Ty Slunce!
Ale Ty’s přemohlo běsy ty černé,
vzešlo jsi vítězně nad smutným nebem –
ptáci hned zpívali, jásal kraj půvabem jara,
duše má zpívala, tekla v ni života síla,
našel jsem víru zas v oživlém srdci –
po děsné noci, již byla smrť sama,
před Tebou klek jsem v nádherném jitru,
k novému životu vzkřísen!
Ta nového života síla a sláva,
mé nové víry slasť a vítězství rozkoš –
ta darem je Tvým a Tvým je to vítězství celé,
ó milostivý, dobrý, sladký Zarathustro,
Císaři veliký, života Slunce!
V oddané lásce srdce mé vděčné
miluje Tebe, v Tebe jen věří;
moci tvou silen teď životem kráčím
bez bázně v štěstí, jež stále je větší.
Život můj celý jen oslavou Tvou je,
život můj celý jen cestou je k Tobě –
posléz bych shořel v Tvém mystickém ohni,
v konečném největším vítězství duše,
s Tebou pak splynul a v Tobě zas ožil,
božské Ty Slunce –
utíkám k Tobě...!