PLAMENNÉ MOŘE.

František Taufer

Na zemi v listí spadalém hrá odlesk charý, když slunce s námi loučí se a rosa padá. Lichotný večer táhle zavolá a všechny slíbí dary nám ve rtech ženiných, v barvách, jichž plná lada. Vadnoucí údolí, zkad zvedají se páry jak smyslů mámení, jak lstivost hada, to smutné údolí se mění v přízrak jarý, v němž duše úkoje si nalézt žádá. List rudý se žlutým se v pádu snoubí a všechny umírají v stinné hloubi, jen chvíli plápolá těch barev širé moře. Ty, který’s čekal závratí, sám kráčíš zticha, z lích nesmírný chlad podzimu ti v nitro dýchá, a klesáš, nesa žatvu plamennou, své hoře.

Patří do shluku

viditelný, mystický, tajemný, tajemství, vegetace, tisíciletí, mlčení, magický, závrať, agonie

387. báseň z celkových 1655

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. KVĚTINY A ŽENY. (Zikmund Winter)
  2. ZDRCENÁ REVOLTA (Arnošt Procházka)
  3. PŘI ZÁPADU. (Antonín Klášterský)
  4. BÁSNÍKŮV ODCHOD. (Růžena Jesenská)
  5. Blíny v duši. (František Sís)
  6. ET TOUT EST EFFRAYANT LORSQU’ON Y SONGE (Arnošt Procházka)
  7. POSLEDNÍ VĚŠTBA. (Jaroslav Vrchlický)
  8. MŮRA. (Antonín Sova)
  9. Vzkaz domů. (Ferdinand Písecký)
  10. II. Rozklad. (Jiří Karásek)